25 Cdo 482/2006
Datum rozhodnutí: 28.03.2007
Dotčené předpisy:





25 Cdo 482/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Jana Eliáše, Ph. D., v právní věci žalobkyně: S. p., proti žalované: Ž., a.s., o 91.135,- Sk, vedené u Okresního soudu ve Žďáře nad Sázavou pod sp. zn. 6 C 9/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. října 2005, č. j. 20 Co 3/2005-99, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalující slovenská S. p. se po žalované společnosti domáhala zaplacení částky 91.135,- Sk s tím, že následkem pracovního úrazu, k němuž došlo v pracovních prostorech žalované, vyplatila svému pojištěnci P. P. (dále jen poškozený ) za dobu jeho pracovní neschopnosti od 18. 5. 1998 do 18. 5. 1999 nemocenské dávky ve výši 75.204,- Sk a ode dne 18. 5. 1999, kdy mu byl přiznán částečný invalidní důchod ve výši 2.303,- Sk měsíčně, do 17. 12. 1999 celkem částku 15.781,- Sk.





Okresní soud ve Žďáře nad Sázavou rozsudkem ze dne 12. 6. 2002, č. j. 6 C 9/2000-62, žalobu na zaplacení částky 91.135,- Sk zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud podle § 37 zák. č. 97/1963 Sb. ve spojení s § 84, § 85 odst. 3 a § 87 písm. b) o. s. ř. dovodil svou pravomoc v uvedené věci jednat a rozhodovat. V řízení zjistil, že na základě smlouvy o dílo mezi A. S., spol. s r. o., a žalovaným vykonával P. P. jako zaměstnanec A. S., spol. s r. o., pro žalovaného práce v jeho areálu, při nichž utrpěl dne 18. 5. 1998 těžký pracovní úraz, když se na něj sesunuly nosníky. Soud dospěl k závěru, že podle § 11 a § 15 zákona č. 97/1963 Sb. se vztah mezi účastníky řídí českým právním řádem, neboť tento právní řád si zvolily strany smlouvy, na základě níž poškozený v areálu žalovaného pracoval, a tento právní řád platí mimo jiné i na následky porušení závazků ze smlouvy, a nejde-li o porušení smluvních závazků, řídí se nárok právem místa, kde škoda vznikla nebo kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody. Protože vztah mezi účastníky se řídí českým právním řádem, soud dovodil, že žalobkyně nemůže opírat své nároky o slovenský zákon (č. 274/1994 Zbierky zákonov), a český právní řád možnost požadovat náhradu za vyplacené dávky nemocenského pojištění či za vyplacený důchod neupravuje. Žalobkyně se nemůže domáhat zaplacení žalované částky ani podle § 420 obč. zák., neboť plnění poskytnuté v rámci zákonem stanoveného předmětu činnosti (v případě žalobkyně podle zákona č. 274/94 Zbierky zákonov) nelze považovat za škodu.


K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 25. 10. 2005, č. j. 20 Co 3/2005-99, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěry. Podle smlouvy o dílo uzavřené mezi zaměstnavatelem poškozeného a žalovaným ze dne 10. 12. 1997 se důsledky pracovních úrazů budou řešit podle právních předpisů České republiky a škoda na zdraví poškozeného vznikla rovněž na území České republiky (v prostorách žalovaného). Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že je věc nutno posuzovat podle českého právního řádu. Zaměstnanci, který utrpí škodu při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním, odpovídá podle § 190 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel, nemocenské pojištění je v České republice upraveno zákonem č. 54/1956 Sb. a prováděcí vyhláškou č. 143/1965 Sb. (pro Slovenskou republiku byly zrušeny zákonem 413/2002 Z. z. a 461/2003 Z. z.) a podle těchto předpisů nemocenské vyplácí poškozenému zaměstnanci zaměstnavatel. Smlouva mezi Českou a Slovenskou republikou o sociálním zabezpečení, publikovaná pod č. 228/1993 Sb., otázky regresu neřeší. Právo na náhradu částek vyplacených poškozenému proti tomu, kdo vznik škody zavinil, svědčí podle českých právních předpisů zaměstnavateli poškozeného, nikoliv žalobkyni. Důchodové pojištění je v České republice upraveno zákonem č. 100/1988 Sb. a 155/1995 Sb., vyplácí je Česká správa sociálního zabezpečení, platba důchodu není náhradou škody podle § 193 zákoníku práce, a proto plátci důchodu nenáleží regresní nárok. Žalobkyně se proto nedůvodně domáhá plnění podle § 31 odst. 1 zákona č. 274/1994 Z. z.


Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Poukazuje na vývoj právní úpravy regresních nároků a namítá, že již podle § 110 odst. 1 zákona č. 99/1948 Sb. bylo plnění pojistné dávky považováno za škodu, která byla způsobena bezprostředně, a z téhož právního názoru vycházel i pozdější zákon č. 33/1965 Sb., o regresních náhradách, a vyhláška č. 34/1965 Sb. Podle názoru dovolatelky při určování právního řádu, kterým se její nárok řídí, je třeba vycházet z § 15 zák. č. 97/1963 Sb. (nikoli § 11 tohoto zákona) a aplikovat ten hraniční ukazatel, jehož vztah k danému právnímu poměru je vzhledem k okolnostem významnější. Názor odvolacího soudu, že věc je třeba posuzovat podle českého právního řádu, neboť škoda na zdraví P. P. vznikla v prostorách žalovaného na území České republiky, má za nesprávný a namítá, že místem vzniku škody je místo, ve kterém došlo k události, s níž právní řád spojuje povinnost k náhradě škody, a k úspěšnému uplatnění práva na náhradu škody není zapotřebí existence pracovněprávního vztahu mezi žalovaným a poškozeným. Škoda, která vznikla žalobkyni, spočívá ve snížení fondu nemocenského a důchodového pojištění a vznikla jí v místě jejího sídla, tedy na území Slovenské republiky. Poukazuje na to, že podle nyní platného ust. § 238 zákona č. 461/2003 Z. z. (který nahradil dřívější znění § 31 zákona č. 274/1994 Z. z.) má sociální pojišťovna právo na náhradu škody.


Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, řádně zastoupeným advokátem, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.


Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.


Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, aniž předcházelo zrušující rozhodnutí odvolacího soudu; přípustnost dovolání se proto řídí podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.


Vzhledem k tomu, že právní otázka, jaký právní řád je třeba na uplatněný nárok slovenské sociální pojišťovny použít, byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, nemá tato otázka z hlediska § 237 odst. 3 obč. zák. zásadní význam. Jak Nejvyšší soud dovodil v rozsudku ze dne 26. října 2005, sp. zn. 25 Cdo 2881/2004, a v rozsudku ze dne 26.4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 168/2006, nárok pojišťovny na náhradu dávek, poskytnutých z fondu nemocenského pojištění a důchodového zabezpečení, není nárokem poškozeného na náhradu škody mu způsobené. Při úrazu poškozeného žádná majetková ani jiná škoda žalobkyni nevznikla, nýbrž vznikla škoda na zdraví poškozenému. Majetkovou újmou, kterou žalobkyně požaduje nahradit, jsou dávky nemocenského a důchodového zabezpečení, které poškozenému vyplatila podle zvláštních předpisů. Jestliže povinnost žalobkyně vyplácet tyto dávky (bez ohledu na to, zda ke škodě na zdraví došlo následkem poškození zdraví způsobeného zaviněným protiprávním jednáním třetí osoby či nikoliv) vyplývá z předpisů o sociálním zabezpečení, pak plnění, jež pojišťovna poškozenému poskytla, je plněním její zákonné povinnosti, a samotná skutečnost, že na základě zákonné povinnosti pojišťovna vyplatila dávky, neznamená vznik škody a ani nezakládá pojišťovně nárok na náhradu škody. Náhradu za majetkovou újmu, spočívající v částce vyplacených dávek, lze přiznat, pokud je takový nárok založen zvláštním zákonem.


Je třeba vycházet z toho, že v zákoně č. 97/1963 Sb. není obsažena kolizní norma, která by stanovila hraniční určovatele pro tyto regresní nároky, je svou povahou nejbližší uplatněnému nároku ust. § 15 tohoto zákona.


Ust. § 15 zákona č. 97/1963 Sb. obsahuje dva hraniční určovatele, jimiž je buď místo, kde škoda vznikla, nebo místo, kde došlo ke skutečnosti, která zakládá nárok na náhradu škody, přičemž toto ustanovení mezi nimi nezakotvuje žádný vztah přednosti či subsidiarity. Oba hraniční určovatelé jsou si rovnocenní a výběr jednoho z nich je na úvaze soudu, který se při tom řídí zásadou spravedlivého a rozumného kolizního uspořádání vztahu.


Vzhledem k tomu, že samotná výplata důchodových dávek neznamená škodu na straně pojišťovny a ani nezakládá nárok pojišťovně na plnění, a vzhledem k tomu, že bez existence zaviněného protiprávního jednání třetí osoby, k němuž došlo na území České republiky, by ani nevznikl její nárok na náhradu vyplacených dávek, jenž je předmětem řízení, ztrácí hraniční určovatel místa, kde vznikla škoda, svůj význam. Žalobkyně nemá proti žalovanému nárok na náhradu škody, nýbrž tzv. postihové právo na plnění, a to jen za předpokladu, že došlo k zaviněnému protiprávnímu jednání třetí osoby, tedy k takové skutečnosti, která zakládá její nárok na plnění. Spravedlivému koliznímu uspořádání vztahu tedy odpovídá použití jako hraničního určovatele místa skutečnosti zakládající nárok žalobkyně, neboť právě toto kolizní kritérium v posuzovaném případě vykazuje nejužší spojení s právním vztahem, jenž vzniká mezi žalobkyní a žalovaným. Místem zakládajícím nárok žalobkyně je Česká republika, neboť zde mělo dojít ke škodné události.


Jak vyplývá z výše uvedeného, právní závěr odvolacího soudu i soudu prvního stupně, které věc posoudily podle právního řádu České republiky, je v souladu s dosavadní judikaturou, a není tedy důvodu pro závěr o zásadním významu napadeného rozhodnutí po právní stránce ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.


Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. března 2007


JUDr. Marta Škárová, v. r.


předsedkyně senátu