25 Cdo 474/2016
Datum rozhodnutí: 24.01.2017
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 446 obč. zák.



25 Cdo 474/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce: J. D. , zastoupený JUDr. Zdeňkem Poštulkou, advokátem se sídlem Česká Třebová, U Javorky 976, proti žalovanému: R. R., zastoupený Mgr. Blankou Duškovou, advokátkou se sídlem Žamberk, Gen. Knopa 837, za účasti vedlejšího účastníka: UNIQA pojišťovna, a. s., se sídlem Praha 6, Evropská 136, o 203 878 Kč, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 80/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 10. 2015, č. j. 27 Co 209/2015-212, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 11 422,40 Kč k rukám Mgr. Blanky Duškové do tří dnů od právní moci usnesení. Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozsudkem ze dne 18. 2. 2015, č. j. 10 C 80/2011-168, zamítl žalobu na zaplacení 203 878 Kč s příslušenstvím, a rozhodl o nákladech řízení. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu ušlého zisku z podnikání po dobu pracovní neschopnosti po úrazu při dopravní nehodě způsobené žalovaným. Žalobce je osobou samostatně výdělečně činnou, podniká v pojišťovnictví, v rozhodné době spolupracoval s ČSOB pojišťovnou, a. s., a smlouvy sjednával jednak sám, jednak byl manažerem skupiny a řídil tým pojišťovacích agentů. Jeho zisk byl tvořen provizemi vyplácenými pojišťovnou z jím uzavřených smluv a ze smluv uzavřených pojišťovacími agenty z jím řízené skupiny. K výplatě těchto provizí dochází s různě velkým časovým posunem, k úhradám dochází ze smluv uzavřených v minulých měsících i letech a nelze přesně určit, z jakého data provize žalobce pocházely. Pro výpočet ušlého zisku soud použil porovnání příjmů žalobce v období jeho pracovní neschopnosti, jež trvala od 6. 9. 2009 do 30. 11. 2009, se stejným časovým úsekem v r. 2008 a po odečtení nákladů vynaložených na dosažení zisku dospěl k částce 13 929,10 Kč, představující ušlý zisk. Protože vedlejší účastník na straně žalovaného již uhradil 30 193 Kč, bylo žalobci poskytnuto více, než činí jeho nárok. Důvodným neshledal nárok na náhradu ušlého zisku z provizí jím řízené skupiny, neboť i po dobu jeho pracovní neschopnosti plynuly žalobci příjmy z této činnosti a síť zprostředkovatelů v rámci jeho skupiny fungovala i v této době.
K odvolání žalobce Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 26. 10. 2015, č. j. 27 Co 209/2015-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že s ohledem na časově odložený způsob proplácení provizí, navázaný na termíny poprvé zaplaceného pojistného nových klientů na základě nově uzavřených pojistných smluv, se ztráta na provizích v důsledku pracovní neschopnosti žalobce nemohla v tomto období projevit, ale projevila by se až v době následující po pracovní neschopnosti. Žalobce vymezil svůj nárok v žalobě jako rozdíl výše provizí, které mu byly vyplaceny v době pracovní neschopnosti, oproti provizím vyplaceným ve stejném období předcházejícího roku, avšak odvolací soud dovodil, že případný pokles provizí vyplacených v době pracovní neschopnosti žalobce nemůže být v příčinné souvislosti s jeho pracovní neschopností, neboť v tomto období vyplacené provize nebyly výsledkem jeho činnosti a činnosti jeho skupiny, ale výnosem ze smluv uzavřených v předchozí době. Vzhledem k tomu, že ani na výzvu soudu žalobce nedoplnil svá tvrzení k prokázání existence příčinné souvislosti mezi svou pracovní neschopností a ztrátou příjmů z pojistných smluv, odvolací soud uzavřel, že žalobce nedostál povinnosti tvrzení, o které byl odvolacím soudem poučen, a pro chybějící konkrétní skutková tvrzení nebylo ani možno vést dokazování.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky procesního práva a procesního postupu a po dovolateli byla požadována nereálná tvrzení a nemožné důkazy, což v praxi dovolacího soudu nebylo řešeno. Namítá, že odvolací soud se odchýlil od dosavadní praxe při dokazování výše ušlého zisku, dosud se vychází z daňových přiznání i z jiných konkrétních důkazů, v jeho případě byly zcela přesně zjištěny jeho příjmy z předchozích obdobích a není žádný důkaz, že by podobných příjmů, nebýt škodné události, nedosahoval. Odvolací soud na něm požadoval konkrétní skutková tvrzení, která on ani nikdo jiný splnit nemůže. Odvolacímu soudu vytýká, že se zabýval provizemi jen v období jeho pracovní neschopnosti, ačkoliv žalobce již v žalobě uvedl, že ušlý zisk spatřuje v rozdílu mezi provizemi vyplacenými v roce 2008 a 2009. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný ve vyjádření vyvracel důvody dovolání s tím, že žaloba byla zamítnuta v souladu se základními zásadami ovládajícími občanské sporné řízení pro neunesení břemene tvrzení. Ztotožnil se se závěry odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti, neboť vyplacené provize nebyly výsledkem činnosti žalobce v předmětném období, ale výnosem ze smluv uzavřených v předcházejících měsících a letech. Žalobce byl řádně a opakovaně soudy poučen, přičemž se jednalo o velmi široce pojaté poučení. Navrhl zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání žalobce není přípustné.
Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolatel právní otázku přímo neformuloval, z obsahu jeho dovolání lze dovodit, že soudu vytýká nesprávný právní názor z hlediska procesních povinností účastníků při zjišťování vzniku nároku na náhradu za ztrátu zisku z podnikání a jeho výše.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ).
Podle § 446 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti poškozeného činí rozdíl mezi jeho průměrným výdělkem před poškozením a nemocenským.
Podle § 2 odst. 1, 2 nařízení vlády č. 258/1995 Sb. se průměrným výdělkem rozumí průměrný výdělek zjišťovaný podle zvláštního zákona (§ 275 zákoníku práce a § 17 zákona č. 1/1992 Sb., o mzdě, odměně za pracovní pohotovost a o průměrném výdělku, ve znění zákona č. 74/1994 Sb.) pro pracovněprávní účely. Nelze-li průměrný výdělek určit podle odstavce 1, vychází se při jeho určení z okolností jednotlivého případu, zejména z daňového přiznání.
Náhradou za ztrátu zisku, jenž představuje výdělek podnikatele, se neodškodňuje samotná neschopnost výkonu práce v době pracovní neschopnosti, ale majetková újma, kterou poškozený v příčinné souvislosti s úrazem utrpěl. Povinnost tvrzení a následně i povinnost důkazní se vztahuje i na konkrétní údaje o tom, v čem tvrzená ztráta spočívá a jak vznikla. Způsob zjišťování výše ušlého zisku v každém jednotlivém případě závisí především na skutkových tvrzeních poškozeného, jimiž je uplatněný nárok na náhradu škody zdůvodněn, tedy na tvrzeních o konkrétních skutkových okolnostech, z nichž dovozuje, že nebýt pracovní neschopnosti, v zažalovaném období by svou činností dosáhl při podnikání příjmu, o který přišel, a následně samozřejmě na tom, zda relevantní skutková tvrzení byla v řízení prokázána (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1243/2008, ze dne 27. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 2335/2011).
Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že žalobce ani přes poučení soudu neunesl břemeno tvrzení ohledně relevantních skutkových okolností, z nichž lze dovodit vznik a výši ztráty zisku, jakou utrpěl následkem toho, že po určitou dobu koncem r. 2009 byl v pracovní neschopnosti a nemohl svou činnost vykonávat. Jak uzavřel odvolací soud, pracovní neschopnost žalobce se nemohla na poklesu jeho příjmu projevit již v té době, nýbrž až v době pozdější. Setrval-li žalobce přesto na ztrátě vymezené rozdílem výše vyplacených provizí v r. 2009 a v roce předcházejícím, důvodně byl soudem vyzván k doložení vztahu příčinné souvislosti. V tomto směru nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska procesních povinností účastníků ve sporu. Žalobce nesplnil základní procesní povinnost uloženou v ust. § 101 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a vzhledem k chybějícím tvrzením o rozhodných skutkových okolnostech pro zjištění ztráty zisku žalobce z jeho podnikatelské činnosti v oblasti pojišťovnictví soud již další dokazování ohledně výše tohoto nároku z vlastní iniciativy neprováděl. I při případném postupu podle § 136 o. s. ř., jenž soudu umožňuje určit výši nároku podle své úvahy, jsou nezbytné zásadní skutkové okolnosti, na jejichž podkladě lze alespoň pravděpodobně určit výši nároku, a tedy i v tomto směru je břemeno tvrzení a břemeno důkazní na straně žalující. Navíc v dané věci nelze přehlédnout, že vzhledem k již poskytnutému odškodnění se pro vznik nároku žalobce na další náhradu jednalo o doložení ztráty zisku v částce nad 30.193 Kč.
Právní názor odvolacího soudu, týkající se povinnosti tvrzení a následně i důkazní povinnosti účastníků ve sporném řízení, není odchýlením od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3341/2012, na něž dovolatel poukazuje, se relevantních procesních otázek netýká a v něm zmiňovaný nález Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 3653/11) se vyjadřuje k aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. v souvislosti s námitkou promlčení.
Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud se při řešení otázky předložené dovolatelem neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolací soud ani v tomto případě neshledal důvod k odlišnému posouzení.
Nejvyšší soud proto dovolání žalobce podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný má právo na náhradu nákladů, které se skládají z odměny advokáta ve výši 9 140 Kč podle § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 7 bod 7, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb. za jeden úkon právní služby, spočívající ve vyjádření se k dovolání žalobce, a z náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 2 odst. 1 a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., to vše zvýšeno o náhradu za daň z přidané hodnoty podle § 137 odst. 3 o. s. ř., celkem tedy 11 422,40 Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. ledna 2017

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu