25 Cdo 4706/2009
Datum rozhodnutí: 26.01.2011
Dotčené předpisy: § 45 odst. 4 předpisu č. 361/2000Sb., § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 4706/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Pavla Simona ve věci žalobce K. J. , zastoupeného JUDr. Rostislavem Netrvalem, Ph.D., advokátem se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1, proti žalovanému L. S. , zastoupenému Mgr. Martinem Vovsíkem, advokátem se sídlem v Plzni, Malá 6, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 7 C 143/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 1. 2009, č.j. 13 Co 10/2009-127, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.400,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. Rostislava Netrvala, Ph.D., advokáta se sídlem v Klatovech, Zlatnická 78/1.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se na žalovaném domáhal zaplacení částky 30.000,- Kč, představující úhradu za uskladnění motorového vozidla žalovaného, které po dopravní nehodě zůstalo nepojízdné a bylo na pokyn policie odtaženo, a částky 1.500,- Kč, představující náklady na likvidaci tohoto vozidla.

Okresní soud v Klatovech (poté, co jeho předchozí žalobě vyhovující rozsudek byl odvolacím soudem zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení) rozsudkem ze dne 15. 10. 2008, č.j. 7 C 143/2007-107, uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč s úrokem z prodlení ve výši v rozsudku specifikované do tří dnů od právní moci rozsudku, zamítl žalobu co do částky 1.500,- Kč s příslušenstvím a žalovanému uložil zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 34.592,- Kč. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobce provedl na pokyn Policie ČR odtah vozidla, jehož vlastníkem je žalovaný, které zůstalo nepojízdné po dopravní nehodě ze dne 28. 4. 2006 a bylo překážkou provozu na pozemní komunikaci, a toto vozidlo uskladnil. Soud věc posoudil podle § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o silničním provozu, podle něhož má žalobce nárok na úhradu nejen nákladů vzniklých v souvislosti s odtahem, ale i nákladů za uskladnění, neboť pokud by provozovatel odtahové služby vůz nezajistil, vystavoval by se nebezpečí odpovědnosti za případnou škodu. Dospěl k závěru, že náklady na uskladnění představují obvyklou cenu této služby v porovnání s cenou účtovanou subjekty, které tuto službu v daném regionu provozují. Soud považoval za oprávněný nárok žalobce na úhradu parkovného za období od 28. 4. 2006 do 5. 1. 2007 ve výši 120,- Kč za den. Uvedl, že do 4. 7. 2006, kdy vozidlo prohlédl na pokyn policie v rámci vyšetřování příčin dopravní nehody znalec, muselo být vozidlo takto deponováno a že nebylo prokázáno, že by žalovaný po datu 4. 7. 2006 žalobce k vydání vozidla vyzýval nebo že by se s technikou potřebnou pro převoz autovraku do sídla žalobce dostavil, popřípadě požádal žalobce o převezení vozidla na jiné místo. K faktickému převzetí vozidla žalovaným došlo 30. 6. 2008.

Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. 1. 2009, č.j. 13 Co 10/2009-127, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Výrok rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby do výše 1.500,- Kč nebyl odvoláním napaden a nabyl samostatně právní moci. Odvolací soud odkázal na své předchozí zrušovací usnesení ze dne 27. 3. 2008, č.j. 13 Co 98/2008-80, ve kterém vyslovil názor, že pokud žalobce na základě pokynu Policie ČR v souladu s ustanovením § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb. provedl odtah vozidla žalovaného, má právo i na náhradu nákladů spojených s uskladněním vozidla. Přisvědčil též soudu prvního stupně v jeho závěru, že požadovaná částka za uskladnění automobilu na odtahovém parkovišti je obvyklou cenou a že nebylo prokázáno, že by žalovaný byl připraven vozidlo převzít a odvézt tak, aby se zkrátila doba, po kterou bylo uskladněno na odtahovém parkovišti.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítá, že jednání žalobce je třeba považovat za výkon zadržovacího práva od chvíle, kdy žalobce poprvé odmítl žalovanému vydat předmětné vozidlo. Výkon zadržovacího práva nemůže být podle názoru dovolatele zpoplatněn stejným způsobem jako faktická služba, spočívající v uskladnění odtaženého automobilu. Tvrdí, že předpokladem uplatnění zadržovacího práva jako zajišťovacího institutu je existence splatné pohledávky. Tato pohledávka však nebyla před soudem tvrzena ani prokazována a žalobce plnění za provedený odtah ani nepožadoval. Zásadní otázka podle dovolatele spočívá v tom, na základě jakého důvodu došlo k odtažení vozidla a jeho umístění do prostor žalobce, když manželka dovolatele se dožadovala odtažení vozidla na vlastní pozemek. Namítá též, že v řízení nebyla prokázána existence smlouvy mezi Policií ČR a žalobcem, která by upravovala placení nákladů za odtah a následné parkování nepojízdných vozidel. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření označil dovolání za nepřípustné, neboť napadené rozhodnutí nepovažuje za zásadně právně významné, dovolání je navíc nedůvodné, neboť žalobce ochraňoval majetek žalovaného, aniž by mu žalovaný za to poskytl jakékoliv plnění, kromě toho žalovanému nic nebránilo v tom, aby si svůj automobil vyzvedl. Navrhl, aby dovolání žalovaného bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zák. č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o. s. ř. ) a shledal, že bylo podáno včas účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Přípustnost dovolání proti rozsudku, kterým odvolací soud potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně nevyplývá z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně rozhodl ve věci samé, jež je předmětem dovolání, shodně se svým předchozím rozsudkem. Přichází tak v úvahu jen přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to za předpokladu zásadního právního významu dovoláním napadeného rozhodnutí.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

V dané věci vyšly soudy obou stupňů ze zjištění, že žalobce na pokyn Policie ČR za účelem odstranění překážky na pozemní komunikaci po dopravní nehodě provedl odtah vozidla žalovaného a toto vozidlo uskladnil. Nebylo prokázáno, že by žalovaný po datu 4. 7. 2006 žalobce k vydání vozidla vyzýval nebo že by se s technikou potřebnou pro převoz autovraku do sídla žalobce dostavil, popřípadě požádal žalobce o převezení vozidla na jiné místo. K faktickému převzetí vozidla žalovaným došlo 30. 6. 2008.

Namítá-li dovolatel, že jeho manželka se dožadovala odtažení vozidla na vlastní pozemek a že v řízení nebyla prokázána existence smluvního vztahu mezi Policií ČR a žalobcem, která by upravovala placení nákladů za odtah a následné parkování nepojízdných vozidel, uplatňuje výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu, jež z povahy věci (pro nezpůsobilost uplatněného dovolacího důvodu) zásadní právní význam napadeného rozhodnutí založit nemohou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, uveřejněný pod č. 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z dikce ustanovení § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu jednoznačně plyne, že provozovatel vozidla tvořícího překážku provozu na pozemní komunikaci je povinen uhradit náklady spojené s odstraněním tohoto vozidla vzniklé vlastníkovi pozemní komunikace nebo osobě, jež je na základě smluvního vztahu s vlastníkem pozemní komunikace oprávněna odstranit vozidlo tvořící překážku provozu na pozemní komunikaci. Rovněž Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, publikovaném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, ročník 2003, sv. 31, s. 149, pod č. 128, vyslovil závěr, že závazkový vztah založený podle § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu ve spojení s § 489 a § 420 obč. zák. způsobením škody, jež je dána náklady na odstranění vozidla za účelem zabezpečení provozu na pozemní komunikaci, vzniká mezi provozovatelem vozidla a osobou, která byla k nucenému odtahu oprávněna a jíž škoda vznikla, přičemž tento odpovědnostní vztah je budován na principu odpovědnosti objektivní.

Za odstranění vozidla z pozemní komunikace ve smyslu citovaného ustanovení § 45 zákona o silničním provozu nemůže být považováno pouze jeho prosté odtažení, ale i následné umístění tam, kde toto vozidlo nebude představovat překážku provozu. S ohledem na obecnou prevenční povinnost, tedy povinnost předcházet vzniku škod, zakotvenou ustanovením § 415 obč. zák., jež se vztahuje na všechny účastníky občanskoprávních vztahů, nelze přičítat k tíži vlastníka pozemní komunikace, resp. osoby oprávněné k odstranění vozidla, pokud v zájmu zabránění vzniku škody vozidlo umístí na hlídané parkoviště či jinak uskladní. Smyslem a účelem zákona o silničním provozu je zejména stanovit pravidla zabezpečující ochranu veřejnému zájmu provozu na pozemních komunikacích; po vlastníkovi pozemní komunikace však nelze spravedlivě požadovat, aby nesl náklady vynaložené v souvislosti s plněním povinností uložených mu tímto zákonem v zájmu zabezpečení provozu na pozemní komunikaci, byl-li provoz ohrožen jednáním třetí osoby. Je-li tedy odtažení vozidla spojeno s jeho uskladněním, jsou i s tím spojené náklady nákladem na odstranění vozidla ve smyslu § 45 odst. 4 zákona o silničním provozu. Ostatně ani Ústavní soud ve výše citovaném nálezu nerozlišoval mezi náklady vlastního odtahu a náklady spojenými s umístěním vozidla na střeženém parkovišti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 813/2007).

Odvolací soud posoudil po právní stránce předmětný spor v souladu s výše uvedenými judikatorními závěry. Rozhodnutí odvolacího soudu není založeno na řešení otázek, zda výkon zadržovacího práva může být zpoplatněn stejným způsobem jako faktická služba spočívající v uskladnění odtaženého automobilu a zda předpokladem uplatnění zadržovacího práva jako zajišťovacího institutu je existence splatné pohledávky. Proto uvedené otázky přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou.

Jelikož dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Za situace, kdy dovolání bylo odmítnuto, náleží žalobci náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Náklady sestávají z odměny za zastupování advokátem v částce 3.100,- Kč (podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 4. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky) a z hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. v částce 300,- Kč, tj. činí celkem 3.400,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2011

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu