25 Cdo 47/2001
Datum rozhodnutí: 18.04.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 47/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobce L. K., proti žalované České republice - Ministerstvu obrany České republiky, se sídlem v Praze 6, Tychonova č. 1, zastoupenému Vojenským úřadem pro právní zastupování, se sídlem v Praze 6, Nám. Svobody č. 471, o 43.536,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp.zn. 30 C 151/95, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. srpna 2000 č.j. 55 Co 325/2000 - 88, takto:

I. Dovolání žalobce se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 2. června 2000 č.j. 30 C 151/95 - 76 zastavil řízení v označené věci a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel především z toho, že žalobce nezměnil v žalobě údaj o označení státního orgánu, který by měl za žalovaný stát jednat. Soud prvního stupně tak vycházel z úvahy, že se nepodařilo napravit vadu vztahující se k jinak odstranitelnému nedostatku podmínky řízení (§ 104 odst. 2 občanského soudního řádu - dále jen "o.s.ř.").

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. srpna 2000 č.j. 55 Co 325/2000 - 88 uvedené usnesení soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a připustil proti tomuto svému rozhodnutí dovolání. Odvolací soud se plně ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, že uplatněný nárok žalobce se týká Ministerstva spravedlnosti ČR a nikoliv žalobcem označeného Ministerstva obrany ČR. Se soudem prvního stupně se shodl i pokud řízení bylo zastaveno podle § 104 odst. 2 o.s.ř. Výrok, kterým vyslovil přípustnost dovolání ve věci odůvodnil tím, že rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu při řešení otázky odpovědnosti orgánu státu v odškodnění za vazbu a trest, jestliže základem nároku je rozhodnutí vojenského soudu vydané před účinností zákona č. 58/1969 Sb. Usnesení odvolacího soudu nabylo právní moci dne 15.září 2000.

Proti uvedenému usnesení Městského soudu v Praze podal žalobce dne 10. října 2000 dovolání posléze doplněné podáním ze dne 24. října 2000. Žalobce jako dovolací důvod uvádí naplnění předpokladů ustanovení § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř., s tím, že vytýká nesprávné právní posouzení věci. Tento dovolací důvod ve svém dovolání konkrétně rozvádí. Je především přesvědčen, že důvodem dovolání není jen otázka odpovědnosti orgánu státu, nýbrž i to, zda při označení jiného orgánu státu, jehož se údajně věc netýká, je řízení možno zastavit po výzvě, aby byl označen jiný státní orgán, či zda je třeba žalobu zamítnout pro nedostatek pasivní legitimace.

Žalovaný se v písemném vyjádření k podanému dovolání ztotožňuje s rozhodnutími soudů obou stupňů a navrhuje, aby toto dovolání bylo zamítnuto.

Dovolání žalobce není přípustné.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle znění o.s.ř. účinného do 31. prosince 2000.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Nejde-li o případ vad řízení uvedených v ustanovení § 237 o.s.ř., pak jestliže je dovoláním napadeno usnesení odvolacího soudu, je otázku přípustnosti dovolání proti takovému rozhodnutí nutno posuzovat podle ustanovení § 238a o.s.ř. a § 239 téhož zákona.

V daném případě odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo řízení v této věci zastaveno podle ustanovení § 104 odst. 2 o.s.ř., t.j. proto, že se nepodařilo odstranit nedostatek podmínky řízení. Není tak pojmově naplněn žádný z případů přípustnosti dovolání vyjmenovaných v ustanovení § 238a odst. 1 o.s.ř.

Jak však již bylo uvedeno odvolací soud v napadeném rozhodnutí vyslovil, že je proti jeho rozhodnutí přípustné dovolání podle ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. Odvolací soud však přehlédl, že přípustnost dovolání při splnění ostatních předpokladů ustanovení § 239 o.s.ř. je vztažena k rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé. Posuzované rozhodnutí však tento charakter nemá. Věcí samou se totiž rozumí vlastní předmět, pro nějž se řízení vede, a rozhodnutím ve věci samé, pak takové rozhodnutí soudu, jímž se stanoví práva a povinnosti účastníků vyplývající z právního vztahu pro žalobou uplatněný nárok. Usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zastavení řízení však takovýmto rozhodnutím není, protože věcně taková práva neřeší. Jde pouze o rozhodnutí procesního charakteru vycházející ze závěru, že v tomto řízení není možno z již popsaných důvodů pokračovat.

Z vyložených důvodů vyplývá, že úprava ustanovení § 239 odst. 1 o.s.ř. vylučuje, aby odvolací soud v označené věci platně vyslovil přípustnost dovolání proti napadenému usnesení. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení (stejně tak jako podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř., které se též výlučně vztahuje k rozhodnutím odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto ve věci samé) v posuzovaném případě tedy dána není, bez ohledu na to, že odvolací soud přípustnost dovolání ve výroku svého rozhodnutí vyslovil.

Povinností dovolacího soudu je s přihlédnutím k ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. zabývat se dále otázkou, zda dovoláním napadené rozhodnutí nebylo poznamenáno některou z vad uvedených v tomto ustanovení. Dovolatel možnost takové případné vady ve svém dovolání nevytýká, přičemž dovolací soud konstatuje, že ani z obsahu spisu, resp. z napadeného rozhodnutí odvolacího soudu vada podřaditelná pod předpoklady obsažené v ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř. nevyplývá Přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku proto není založena ani z tohoto důvodu.

Protože tedy v posuzovaném případě nebyly naplněny předpoklady přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237, § 238a odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o.s.ř., dovolací soud z těchto důvodů podané dovolání odmítl jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Rozhodoval aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4 věta prvá o.s.ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 věta prvá a § 151 odst. 1 o.s.ř., když žalobce neměl se svým dovoláním úspěch a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. dubna 2001

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu