25 Cdo 4692/2008
Datum rozhodnutí: 29.03.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.




25 Cdo 4692/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Pavla Simona a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce T. D., zastoupeného opatrovníkem J. D., bytem tamtéž, právně zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze, Bolzanova 1, proti žalovaným 1) Moravskoslezskému kraji, se sídlem úřadu v Ostravě, 28. října 117, a 2) Správě silnic Moravskoslezského kraje , příspěvkové organizaci , se sídlem v Ostravě, Úprkova 1, zastoupené JUDr. Markem Křížem, Ph.D., advokátem se sídlem v Karviné Fryštátě, Masarykovo nám. 91/28, o 2.232.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 14 C 240/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 8. 2008, č. j. 8 Co 248/2008- 126, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č. j. 14 C 240/2007-105, zamítl žalobu na uložení povinnosti žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně na náhradě škody na zdraví částku 2.232.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 8. 2008, č. j. 8 Co 248/2008-126, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně, že žalobce dne 24. 2. 2004 nepřizpůsobil rychlost jízdy stavu a povaze vozovky (lesní úsek silnice III. třídy s několika zatáčkami), na které se nacházela rozbředlá vrstva sněhu krytá škvárou (povrch zůstal i přes ošetření kluzký), nezvládl řízení a při následné havárii utrpěl vážné poškození zdraví. Stav vozovky nevykazoval znaky závady ve sjízdnosti, neboť silnice byla ošetřena krátce před nehodou a ostatní řidiči projíždějící silnicí po dopravní nehodě neměli s projetím problémy, jestliže přizpůsobili rychlost jízdy stavu a povaze vozovky. Neshledal proto odpovědnost žalovaných za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti dle § 27 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích. První žalovaný navíc za škodu podle uvedeného ustanovení vůbec neodpovídá, neboť zřídil příspěvkovou organizaci (druhou žalovanou) se samostatnou právní subjektivitou, na kterou přenesl veškeré činnosti vyplývající z vlastnictví kraje k silnicím II. a III. třídy. Odvolací soud neshledal porušení právní povinnosti na straně žalovaných, a to ani prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák., která by zakládala jejich odpovědnost za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. Zdůraznil, že aplikace § 415 obč. zák. přichází v úvahu jen tehdy, není-li konkrétní právní úprava vztahující se na posuzované protiprávní jednání. Po druhé žalované nelze spravedlivě požadovat větší míru opatrnosti, než kterou vyvinula při údržbě daného úseku silnice. Žalobce si škodu na zdraví způsobil neopatrnou jízdou, kterou nepřizpůsobil stavu a povaze vozovky (§ 441 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nesouhlasí se závěrem soudů, že se na předmětném úseku silnice nevyskytovala závada ve sjízdnosti ve smyslu ust. § 26 odst. 6 zák. č. 13/1997 Sb. Toto právní posouzení považuje za odporující skutkovému stavu věci, když bylo prokázáno, že v zatáčce na silnici byl kluzký povrch s rozbředlým sněhem nebo jeho zledovatělou vrstvou. Poukazuje na výpovědi dvou policistů a na fotodokumentaci z místa nehody, ze kterých dovozuje, že daný úsek vozovky nebyl sjízdný, nebyl posypán, přičemž žalovaní neprokázali opak. Soudům vytýká, že neaplikovaly § 415 obč. zák., když opomenutí žalovaných odpovídá alespoň porušení obecné prevenční povinnosti předcházet škodám, neboť povrch vozovky v zatáčce nebyl sjízdný a jejich odpovědnost nevylučuje ani skutečnost, že jemu byla uložena sankce za přestupek nepřizpůsobení jízdy povrchu vozovky. Vozovka nebyla v bezpečném stavu, protože nebyla řádně ošetřena, tedy dopravní nehoda se nestala výlučně zaviněním žalobce. Ač si je vědom nemožnosti dovolat se nápravy výroku o nákladech řízení v dovolacím řízení, namítá nesprávnost výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Druhá žalovaná k dovolání žalobce uvedla, že je považuje za nepřípustné, neboť dovolatel neuvádí, v čem má mít rozhodnutí odvolacího soudu zásadní právní význam. Má za to, že závěr soudů je podporován svědeckými výpověďmi a skutkovými zjištěními. Navrhla, aby dovolání bylo jako nepřípustné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 12. 8. 2008, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení § 237 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu zamítavému výroku se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu, jde o pochybení při právním posouzení věci.

I když dovolatel uvedl, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě provedených důkazů zjistily skutkový stav, a namítá, že z provedených důkazů nebyl správně zjištěn stav vozovky v době, kdy k nehodě žalobce došlo. Nesouhlas se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, a výtky proti hodnocení důkazů, na nichž zjištění skutkového stavu spočívá, nejsou dovolacím důvodem dle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Dovolací námitky, předložené k posouzení dovolacímu soudu, nejsou námitkami proti právnímu posouzení, tím méně pak mohou být právní otázkou zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.

Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu uveřejněný pod číslem 8/1994 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Proto není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam a je tedy zřejmé, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné.

Nejvyšší soud z toho důvodu dovolání jako nepřípustné odmítl podle ust. § 243b odst. 5 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo, prvému žalovanému žádné náklady dovolacího řízení nevznikly a náklady na vyjádření druhé žalované k dovolání, které je ze zákona nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené (§ 142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. března 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu