25 Cdo 4689/2009
Datum rozhodnutí: 24.01.2012
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák., § 23 předpisu č. 13/1997Sb., § 28 předpisu č. 13/1997Sb.




25 Cdo 4689/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce JUDr. L. Š. , proti žalovanému R. M. , zastoupenému JUDr. Františkem Pavelkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Soukenická 23, za účasti Kooperativy pojišťovny, a. s., IČO: 47116617, se sídlem v Praze 1, Templová 747, jako vedlejšího účastníka na straně žalovaného, o zaplacení částky 38.856,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 206/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. dubna 2009, č. j. 14 Co 69/2009-95, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 2. 7. 2007, č. j. 7 C 206/2006-71, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 38.856,50 Kč s 9 % úrokem z prodlení od 22. 2. 2005 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem osobního vozidla zn. Mazda 323, které dne 15. 1. 2005 řídil jeho syn a při projíždění ulicí Musílkova v Praze 5 ve směru od ulice Pod Školou se vozidlo při odbočení vlevo stalo neovladatelným a narazilo do zaparkovaného osobního vozidla zn. Škoda Felicia. Žalobci vznikla škoda 38.856,50 Kč, jejíž náhrady se domáhá. K nehodě došlo poblíž výjezdu ze stavby, kde zemní práce včetně odvozu zeminy prováděl žalovaný. Nákladní auta vyvážející zeminu ze stavby nebyla před vjezdem na vozovku očištěna od hlíny, úsek nebyl nijak označen, dlažba vozovky byla kluzká, po provedeném čištění mokrá a pokrytá slabou vrstvou hlíny s drobnými kameny a hroudami hlíny. Na základě posudku ing. M. Ž. z 24. 5. 2008 soud dovodil, že příčinou nehody byla ztráta ovladatelnosti vozidla v důsledku proražení pneumatiky o kámen na kluzkém povrchu vozovky. Soud dospěl k závěru, že žalovaný podle § 420 obč. zák. odpovídá za škodu vzniklou žalobci, neboť porušil povinnosti uložené v § 23 odst. 3, § 28 odst. 1 a 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích tím, že vozidla před vjezdem na vozovku neočistil, znečištění vozovky neodstranil a znečištěné místo neoznačil, a v důsledku toho došlo ke smyku vozidla Mazda, jehož řidič nemohl předvídat, že vjede na kluzký úsek veřejné komunikace.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. 4. 2009, č. j. 14 Co 69/2009-95, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po doplnění dokazování listinami a fotodokumentací ze spisu Magistrátu hl. m. Praha o dopravní nehodě vzal za prokázané, že v době nehody byla vozovka mokrá, ale nebyla znečištěná, na vozovce se nacházely pouze drobné kameny a drobné hroudy hlíny, jezdilo zde kropící vozidlo, které vozovku čistilo; vozovka byla kluzká nikoliv v důsledku znečištění, ale v důsledku vlhkého povrchu a podle vyjádření znalce Ing. Ť. drobné znečištění vozovky nemohlo být příčinou smyku žalobce. Závěry posudku znalce Ing. Ž., vypracovaného na žádost žalobce více než tři roky po nehodě jen na základě protokolu o nehodě, odvolací soud v souvislosti s ostatními provedenými důkazy hodnotil jako spekulativní, nevěrohodné a nepodložené, a to zejména závěr o proražení pneumatiky po najetí na kámen, neboť jak vyplývá z fotodokumentace pořízené při nehodě, obě vozidla po nárazu měla proražené pneumatiky a v místě nehody se větší kameny nenacházely. Žalovaný porušil povinnosti uložené zákonem č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, tím, že nečistil kola vozidel vyvážejících zeminu před vjezdem na pozemní komunikaci, avšak vozovku průběžně čistil a žádnou jinou povinnost neporušil; na drobné znečištění, které na vozovce zůstalo, či na mokrou dlažbu nebyl povinen upozorňovat. Příčinou nehody tedy nebylo porušení povinností žalovaného.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a podává jej z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 o. s. ř. Rekapituluje důkazy provedené v řízení, interpretuje skutková zjištění z nich vyplývající a namítá, že právní závěr odvolacího soudu neodpovídá skutkovému stavu zjištěnému v průběhu řízení. Nesouhlasí se závěrem o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním žalovaného a způsobenou škodou. Namítá, že žalovaný svou činností v místě nehody způsobil nepředvídatelnou změnu ve sjízdnosti vozovky ve smyslu § 26 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., nedodržel povinnost odstranit bez průtahů znečištění a uvést komunikaci do původního stavu, neboť na vozovce se nacházela vrstva zeminy, drobné kamení a drobné hroudy zeminy, a znečištěné místo neprodleně neoznačil. Dovozuje, že nebylo možno předvídat, že za jasného a suchého počasí bude vozovka mokrá, a názor odvolacího soudu, že mokrá vozovka je zcela běžným povrchem, na němž se řidiči pohybují, má za nesprávný. Podle jeho názoru ke smyku a nehodě došlo v důsledku porušení povinností žalovaného, který způsobil závadu ve sjízdnosti a neupozornil na ni. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.), po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, který je advokátem, rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumal a dospěl k závěru, že dovolání žalobce, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 10. 4. 2009, Nejvyšší soud o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Pokud jde o stav vozovky v době nehody, dovolatel uplatňuje dovolací důvod podle ust. § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba ve smyslu citovaného ustanovení považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Má-li odvolací soud pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje-li za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů § 213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné dokazování sám a po jeho zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění a tak se na základě opakovaného či doplněného dokazování odchýlit od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně, a tím i od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně. Jak vyplývá z obsahu spisu a z odůvodnění napadeného rozhodnutí, odvolací soud řízení doplnil listinnými důkazy ze spisu správního orgánu o vyšetřování nehody a opatřil si tak podklady pro to, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle § 132 o. s. ř. a na základě doplněného řízení učinit vlastní skutková zjištění. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného dokazováním a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež vyšly najevo v průběhu řízení a jež mají oporu v obsahu spisu. Věrohodnost obou znaleckých posouzení - listinných důkazů hodnotil v souvislosti s ostatními důkazy, v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyrovnal s rozpory mezi nimi a skutková zjištění, jež z nich čerpal, pečlivě odůvodnil. Skutkový závěr o stavu vozovky v době nehody, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, vyplývá z důkazů provedených v řízení, a nejde tedy o situaci, že by při zjišťování skutkového stavu věci soud opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování. Pokud žalobce namítá, že skutkový stav byl zjištěn nesprávně, předkládá pouze svoji verzi hodnocení důkazů, což však nemůže mít na správnost rozhodnutí odvolacího soudu vliv.

K námitce dovolatele, že mokrá vozovka po čištění tvořila závadu ve sjízdnosti ve smyslu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, je třeba uvést, že odpovědnost žalovaného za škodu způsobenou žalobci není odpovědností za závadu ve sjízdnosti podle uvedeného zákona. Podle ustanovení § 26, 28 odst. 1 a 3 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění zákonů č. 281/1997 Sb., č. 259/1998 Sb., č. 146/1999 Sb., č. 102/2000 Sb. a 132/2000 Sb., tj. ve znění účinném v době vzniku škody, ten, kdo znečistí pozemní komunikaci, odpovídá podle tohoto zákona vlastníkovi komunikace. Jak vyplývá ze skutkového stavu zjištěného odvolacím soudem, znečištění komunikace při výjezdu vozidel ze stavby žalovaný průběžně čistil, splnil tedy povinnost uloženou mu v § 28 odst. 1 uvedeného zákona, a neměl proto povinnost místo neprodleně označit a ani oznamovací povinnost vůči vlastníkovi komunikace podle § 28 odst. 3 zákona. Z toho vyplývá závěr odvolacího soudu, že porušení povinností žalovaného spočívající v tom, že vozidla neočistil před vjezdem na komunikaci, nebylo v příčinné souvislosti se škodou vzniklou žalobci, že porušení jiných povinnosti uložených zákonem o pozemních komunikacích nebylo prokázáno a nebyla prokázána tvrzená příčina nehody, tj. proražení pneumatiky po najetí na kámen, ani příčinná souvislost mezi drobným znečištěním vozovky a vznikem škody.

O pochybení při právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) se jedná, jestliže soud po právní stránce nesprávně hodnotil skutkové výsledky řízení nebo na ně aplikoval nesprávnou právní normu. O takový případ se v dané věci nejedná. Námitky dovolatele proti právnímu posouzení věci odvolacím soudem vycházejí totiž z jiného, jím deklarovaného skutkového stavu, založeného na odlišném hodnocení důkazů, od něhož pak dovolatel odvozuje nesprávnost právního posouzení. Avšak právní názory odvolacího soudu v jeho rozhodnutí odpovídají skutkovému podkladu, z něhož při svém rozhodnutí vycházel.

Jak vyplývá z výše uvedeného, z hlediska uplatněných dovolacích důvodů je rozhodnutí odvolacího soudu správné. Dovolací soud proto dovolání žalobce podle ust. § 243b odst. 2, věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.

O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1, kdy ve věci neúspěšný žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2012 JUDr. Marta Škárová, v. r. předsedkyně senátu