25 Cdo 4683/2016
Datum rozhodnutí: 30.03.2017
Dotčené předpisy: § 420 obč. zák.




25 Cdo 4683/2016

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobkyně Basic Building s.r.o. , se sídlem Horní Těrlicko, Ke Stonávce 55/5, IČO 29385849, zastoupené Mgr. Jiřím Ježkem, advokátem se sídlem kanceláře Ostrava, Dvořákova 26, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a.s., Vienna Insurance Group , se sídlem Praha 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o 596.010,60,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 27 C 43/2014, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2016, č. j. 53 Co 391/2015-77, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 2. 2016, č. j. 53 Co 391/2015-77, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 2. 2015, č. j. 27 C 43/2014-44, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 8 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 2. 2015, č. j. 27 C 43/2014-44, zamítl žalobu na zaplacení částky 596.010,60 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že právní předchůdkyně žalobkyně měla v leasingovém nájmu pásové rypadlo zn. O&K RH 6.6 (dále jen předmět nájmu ). Předmět nájmu byl leasingovým pronajímatelem (společností S MORAVA Leasing, a. s.) pojištěn u žalované mj. pro případ jeho odcizení. Právní předchůdkyni žalobkyně byl předmět nájmu odcizen, žalovaná však nevyplatila leasingovému pronajímateli pojistné plnění, neboť škodná událost nenaplnila podmínky pojistné smlouvy. V důsledku odcizení předmětu nájmu došlo k ukončení leasingové smlouvy, ve které bylo mj. ujednáno, že v takovém případě může leasingový pronajímatel v rámci finančního vyrovnání po nájemci požadovat úhradu zůstatkové ceny předmětu nájmu, nebude-li tento nárok uhrazen z pojistného plnění. Nevyplacené pojistné plnění ze strany žalované se tak promítlo do plnění, které byl leasingový nájemce (právní předchůdkyně žalobkyně) nucen pronajímateli zaplatit. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť právní předchůdkyně žalobkyně neplnila pronajímateli pojistné plnění (sjednanou cenu předmětu nájmu po zohlednění spoluúčasti) za žalovanou, nýbrž plnila své závazky z leasingové smlouvy. V daném případě nelze žalobě vyhovět ani z titulu náhrady škody, neboť jednání žalované nezapříčinilo odcizení předmětu nájmu ani ukončení leasingové smlouvy a s tím spojené finanční vyrovnání leasingového nájemce s leasingovým pronajímatelem. Mezi jednáním žalované a plněním právní předchůdkyně žalobkyně jako leasingového nájemce leasingovému pronajímateli tak není příčinná souvislost, tedy není naplněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu dle § 420 obč. zák. Závazky leasingového nájemce sjednané pro případ odcizení předmětu nájmu vůči leasingovému pronajímateli z leasingové smlouvy nejsou důsledkem škodné události, nýbrž bezprostředním důsledkem jejich smluvního ujednání. Soud prvního stupně zde poukázal na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 78/2001, ze dne 23. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1520/2001 a ze dne 20. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1437/2006.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. 2. 2016, č. j. 53 Co 391/2015-77, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, i s jeho právním posouzením věci. Jakkoliv je úvaha žalobkyně o tom, že pokud by plnila žalovaná leasingovému pronajímateli, nebyla by mu v rozsahu tohoto plnění povinna plnit žalobkyně (její právní předchůdkyně), správná, pouze tato skutečnost nezakládá povinnost žalované plnění žalobkyni poskytnout, a tedy ani nárok žalobkyně na toto plnění. Smluvní vztah na základě pojistné smlouvy byl vztahem pouze mezi leasingovým pronajímatelem a žalovanou, na kterém právní předchůdkyně žalobkyně nijak neparticipovala a nesvědčí jí tak žádné právo zasahovat do pojistného vztahu či si z jeho titulu cokoliv nárokovat. Žalovaná vůči žalobkyni žádné smluvní povinnosti neměla a nemá, žalobkyně tak ve věci není aktivně věcně legitimovaná. Mezi jednáním žalované a plněním žalobkyně není příčinná souvislost, není tak splněn jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu (§ 420 odst. 1 obč. zák.).

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud řešena, eventuálně má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak. Sporná právní otázka spočívá v tom, zda může být předpokladem odpovědnosti za škodu i takové porušení smluvní povinnosti, které porušuje smlouvu, jíž není poškozený účastníkem. Dovolatelka namítá, že pokud výplata pojistného plnění ovlivňuje výši finančního vypořádání mezi leasingovým pronajímatelem a nájemcem, nelze hovořit o tom, že vyplacení pojistného plnění nemá na povinnost leasingového nájemce žádný vliv. Žalovaná měla dle dovolatelky leasingovému pronajímateli poskytnout pojistné plnění, jelikož škodná událost naplnila podmínky pojistné smlouvy. Dále namítá, že judikáty, na které odkázal soud prvního stupně, na danou věc nedopadají. Podle dovolatelky zákon nevyžaduje, aby pro vznik odpovědnosti za škodu bylo porušení smluvní povinnosti škůdce porušením vůči účastníkovi smlouvy. Zde se nesplnění pojistné smlouvy žalovanou projevilo majetkovým úbytkem u žalobkyně (její právní předchůdkyně), je proto dána příčinná souvislost mezi jednáním žalované a vznikem škody. Navrhuje, aby Nejvyšší soud rozsudky odvolacího soudu a soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř. a je přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky příčinné souvislosti jako jednoho z předpokladů vzniku odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je vzhledem k tomu i důvodné.

V souladu s § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, (dále jen o. z. ), dovolací soud věc posoudil podle dosavadních právních předpisů.

Otázka existence příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem škůdce, popřípadě škodnou událostí, a vznikem škody je otázkou skutkovou, neboť v řízení se zjišťuje, zda určité skutkové okolnosti a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Vzhledem k tomu, že jediným způsobilým důvodem dovolání je nesprávné právní posouzení (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), skutkové závěry odvolacího soudu (ani soudu prvního stupně) dovolacímu přezkumu nepodléhají. Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována, případně zda a jaké okolnosti jsou způsobilé tento vztah vyloučit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 3334/2006, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5514).

O vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek NS ČR ze dne 30. 11. 1990, sp. zn. 1 Cz 86/90, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 7, ročník 1992).

V daném případě je správná úvaha, a označil ji tak i odvolací soud, že pokud by žalovaná plnila leasingovému pronajímateli, nebyla by mu v rozsahu tohoto plnění povinna plnit žalobkyně (její právní předchůdkyně). Jedná se jistě o skutečnosti, které jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Neplnění žalované leasingovému pronajímateli lze označit za příčinu podstatnou, neboť žalobkyni v jejím důsledku vznikla platební povinnost. Bez této příčiny by škodný následek nenastal. Je pravda, že žalobkyni vznikla platební povinnost i v důsledku smluvního ujednání z leasingové smlouvy, uzavřené mezi žalobkyní jako nájemcem a leasingovým pronajímatelem. Okolnost neplnění žalované leasingovému pronajímateli je však ve vztahu ke vzniku škody natolik propojena, že z jejího působení lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Odvolací soud vyloučil příčinnou souvislost s tím, že případné plnění žalované mělo vycházet z pojistného vztahu, což byl vztah pouze mezi leasingovým pronajímatelem a žalovanou, na kterém právní předchůdkyně žalobkyně nijak neparticipovala. Žalobkyni proto nesvědčí žádné právo do pojistného vztahu či plnění z něj jakkoli zasahovat či si z jeho titulu cokoliv nárokovat. Taková úvaha je však nesprávná, neboť žalobkyně se nedomáhá svého nároku z titulu porušení pojistné smlouvy, ale z titulu obecných ustanovení občanského zákoníku o náhradě škody. Pokud žalovaná leasingovému pronajímateli byla povinna dle smlouvy plnit a neplnila a v důsledku toho žalobkyně (její právní předchůdkyně) musela nahradit cenu odcizeného předmětu nájmu leasingovému pronajímateli, jsou předpoklady odpovědnosti za škodu splněny (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2741/2005, uveřejněný pod číslem 16/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část občanskoprávní a obchodní).

Z uvedených důvodů shledal Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu nesprávným, a protože dosavadní výsledky řízení neukazují, že by bylo možno o věci rozhodnout, zrušil jej; protože důvody, pro které bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí také na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci soud posoudí i ostatní předpoklady vzniku odpovědnosti žalované za škodu a rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta první a věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2017
JUDr. Robert Waltr předseda senátu