25 Cdo 4681/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



25 Cdo 4681/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobce JUDr. Pavla Němce, se sídlem v Praze 2, Šumavská 5, správce konkursní podstaty úpadce Mramor, spol. s r. o. v likvidaci, se sídlem v Dobřichovicích, Bezručova 701, IČO: 451 46 497, proti žalované Frenn Trading B.V. , se sídlem v Nizozemí, Helmon, Rixtelseweg 14, reg. č. 160 39 519, zastoupené JUDr. Petrem Voříškem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 7, Přístavní 321/14, o 982 282,60 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 18/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 5. 2016, č. j. 19 Co 103/2016-104, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 3. 12. 2015, č. j. 26 C 18/2015-82 zamítl žalobu dovolatele a rozhodl o náhradě nákladů řízení s tím, že přestože se žalobce na výzvy soudu snažil vyhovět jeho nárokům a žalobu doplnit takovým způsobem, aby soud mohl pokračovat v dokazování a rozhodnout ve věci samé, nebyl toho schopen. Skutková tvrzení v žalobě nejsou dostatečná, nemohla být podkladem pro prokazování vzniku a výše škody.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. 5. 2016, č. j. 19 Co 103/2016-104 rozsudek obvodního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že žalobce neunesl břemeno tvrzení, neboť jen obecně hovořil o tom, že na úkor konkursní podstaty vznikla škoda, aniž by ji specifikoval a uvedl, z čeho se sestává žalovaná částka. Pokud se žalobce rozhodl žalovat, musel si být vědom i toho, že musí tvrdit a prokazovat, kdy, jaká konkrétní škoda vznikla a také tvrdit a prokazovat příčinnou souvislost mezi vznikem škody a konáním žalované. Žalobce sice tvrdil, že podnik ztratil zakázky, nikdy však neuvedl, o jaké konkrétní zakázky se mělo jednat, kdo od nich odstoupil apod. Tvrdil, že škoda vznikla tím, že musel podnik, po dobu, než bylo předběžné opatření zrušeno, provozovat, nikdy však nespecifikoval, z čeho se žalovaná částka sestává. Pro rozhodnutí ve věci tak chybí vylíčení rozhodných skutečností, z něhož by bylo zřejmé, jaká konkrétní škoda v rozhodné době v příčinné souvislosti s vydáním předběžného opatření vznikla.
Proti rozhodnutí Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání s tím, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, když došlo k porušení procesních práv dovolatele v průběhu řízení. Poukazuje na délku trvání soudního řízení a též na to, že soudem prvního stupně jím navržené důkazy ani nebyly provedeny. Je dle žalobce zřejmé, že odvolací soud neporozuměl vypovídací hodnotě dovolatelem předložených účetních výkazů. Žalobce byl zbaven práva na spravedlivý proces, když nebyly zákonným způsobem provedeny dovolatelem navržené důkazy, tím, že k nařízení jednání ve věci došlo s velkým časovým odstupem od podání žaloby, čímž byla zásadním způsobem oslabena jeho procesní pozice. Navrhl proto, aby byl rozsudek odvolacího soudu a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 zrušen.
Podle ust. § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. jeho obligatorní náležitostí. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Žalobce však ve svém dovolání rezignoval na formulaci otázky hmotného či procesního práva, od níž se odvolací soud měl svým rozhodnutí odchýlit a omezil se pouze na konstatování, že jednání ve věci bylo nařízeno s velkým časovým odstupem od podání žaloby, čímž byla zásadním způsobem oslabena jeho procesní pozice a porušeno jeho právo na spravedlivý proces. Z obsahového hlediska ani dále dovolání žalobce nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když žalobce nevymezil ani důvod dovolání, tedy právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné a vyložení toho, v čem daná nesprávnost spočívá. Opět se žalobce omezil pouze na konstatování, že soud prvního stupně a soud odvolací nesprávně hodnotil provedené důkazy, či některé neprováděl vůbec. Námitky proti skutkovým zjištěním a hodnocení důkazů však nemohou založit přípustnost dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), stejně jako poukaz na možné vady řízení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Jak je uvedeno výše, podání dovolatele neobsahuje obligatorní náležitosti dovolání. Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. listopadu 2016 JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu