25 Cdo 465/2001
Datum rozhodnutí: 26.04.2001
Dotčené předpisy:




25 Cdo 465/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Pavlíka a soudců JUDr. Františka Duchoně a JUDr. Karla Podolky, v právní věci žalobce T. D., zastoupeného advokátem, proti žalované M. D., provdané S., zastoupené advokátkou, o ochranu osobnosti, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp.zn. 21 C 152/95, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1997 č.j. 1 Co 36/96 - 34, takto:

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 17. června 1997 č.j. 1 Co 36/96 - 34, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. listopadu 1995 č.j. 21 C 152/95 - 21 zamítl žalobu na ochranu osobnosti, jíž se žalobce domáhal, aby žalované byl uloženo jednak se zdržet tvrzení uvedených ve výroku rozsudku, jednak písemně sdělit Okresnímu státnímu zastupitelství v K. a Policii České republiky, Okresnímu úřadu vyšetřování v K. ke sp.zn. ČVS: OVV - 642/94, že její výpovědi, učiněné dne 30. září 1994, 2. 12 1994 a 5.4. 1995 týkající se ve výroku popsaného jednání, jsou nepravdivé, a konečně se žalobci písemně omluvit. Rozhodl též o náhradě nákladů řízení.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 17. června 1997 č.j. 1 Co 36/96 - 34, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 29. prosince 1997.

Proti uvedenému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal žalobce dne 29. ledna 1998 včasné dovolání, doplněné podáními jeho zástupce ze dne 9. února 1998 a ze dne 10. července 1998. Přípustnost a současně důvod tohoto dovolání žalobce spatřuje v naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) občanského soudního řádu (dále jen "o.s.ř.") tím, že mu podle jeho názoru byla nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před soudem. Důvodem je skutečnost, že v označené věci odvolací soud žalobce neobeslal k odvolacímu jednání (které se konalo dne 17. června 1997), o němž se dozvěděl až z doručeného rozsudku. Připomněl, že v době možného doručování obsílky se v místě bydliště nezdržoval, neboť byl od 7. května 1997 ve vazbě.

Žalovaná se k podanému dovolání nevyjádřila. Její zástupkyně se pak omluvila z účasti na jednání dovolacího soudu a požádala, aby bylo rozhodnuto bez její přítomnosti.

S přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým byl novelizován mimo jiné též občanský soudní řád, Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal a rozhodl podle dosavadních právních předpisů (v tomto rozhodnutí je proto aplikován o.s.ř. ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb.). Senát dovolacího soudu byl obsazen podle ustanovení § 27 odst. 2 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích s přihlédnutím k hlavě III. uvedeného zákona č. 30/2000 Sb.

Dovolací soud za popsaného stavu uvážil, že dovolání v označené věci bylo podáno oprávněnou osobou, t.j. účastníkem řízení. Dovolatel je řádně zastoupen advokátem podle ustanovení § 241 odst. 1 o.s.ř. Dovolání bylo podáno ve lhůtě stanovené ustanovením § 240 odst. 1 o.s.ř. a je charakterizováno obsahovými i formálními znaky požadovanými ustanovením § 241 odst. 2 o.s.ř. Pokud se opírá o tvrzený případ přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř., z obsahu spisu vyplývá, že k naplnění tohoto předpokladu přípustnosti dovolání skutečně došlo, takže podané dovolání je proto z tohoto důvodu přípustné. Dovolací soud za tohoto stavu přezkoumal napadený rozsudek Vrchního soudu v Praze v souladu s ustanovením § 242 odst. 1 až 3 o.s.ř., když k provedení dokazování ve věci nařídil jednání ve smyslu ustanovení § 243a odst. 1 a 2 o.s.ř. Dospěl přitom k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.).

S ohledem na znění ustanovení § 242 o.s.ř. je třeba uvést, že právní úprava institutu dovolání obecně vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem dovolacího návrhu. Dovolací soud je přitom vázán nejen rozsahem dovolacího návrhu, ale i uplatněným dovolacím důvodem. Podle druhého odstavce zmíněného ustanovení však dovolací soud přihlédne též k (případným) vadám uvedeným v ustanovení § 237 o.s.ř., resp. v případech, kdy je jinak dovolání proti napadenému rozhodnutí přípustné, též k vadám řízení které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a to i tehdy, pokud tyto vady nebyly uplatněny v dovolání.

Dovolatel ve svém dovolání výslovně zmiňuje případ naplnění předpokladů ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř. Vychází přitom z tvrzení, že nebyl řádně předvolán odvolacím soudem k odvolacímu jednání, při kterém soud druhého stupně ve věci rozhodl rozsudkem. K naplnění předpokladu zmíněného ustanovení totiž dochází tehdy, jestliže nesprávným postupem soudu byla účastníku řízení odňata možnost jednat před soudem. O takovýto případ jde i tehdy, není-li účastník řízení náležitě předvolán k jednání soudu, ač podle zákona k takovému jednání předvolán být měl.

Podle ustanovení § 214 odst. 1 o.s.ř. k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání. V posuzovaném případě nebyl dán žádný z případů, kdy by odvolací soud nebyl musel ve smyslu ustanovení § 214 odst. 2 o.s.ř. nařizovat jednání. Ze spisu vyplývá, že žalobce nebyl v uvedené fázi řízení zastoupen zástupcem. Podle ustanovení § 211 o.s.ř. ve spojení s § 115 o.s.ř. bylo proto třeba, aby k nařízenému odvolacímu jednání byl žalobce náležitě předvolán.

Dovolací soud zjistil, že na čl. 32 spisu je obsažen referát, jímž soud druhého stupně ve věci nařídil odvolací jednání na 17. června 1997 na 8,30 hod. k němuž měl být obeslán jak žalobce, tak i žalovaná. V případě žalobce byla jako adresa k doručení uvedeno jeho bydliště P., K. č. 46. K tomuto referátu je pak připojena mimo jiné též doručenka od tohoto předvolání adresovaná žalobci, na níž je uvedeno datum převzetí této písemnosti dnem 26. května 1997 a je zde připojen rukou pořízený podpis "D."

Z důkazů provedených v rámci dovolacího řízení - zejména pak ze zprávy Pošty P. ze dne 15. července 1998, ze zprávy Okresního soudu Plzeň - město ze dne 21 9. 1998 (čl. 60 spisu) z fotokopie zprávy Krajského státního zastupitelství ze dne 24. září 1999, z výpovědi dovolatele před Krajským soudem v Praze ze dne 21. března 2000 (č.l. 98 spisu), z fotokopie protokolu o provedení domovní prohlídky ze dne 6. května 1997 (č.l. 100 a 101 spisu), z potvrzení vězeňské služby ze dne 26. ledna 2000 (čl. 102 spisu) a konečně ze znaleckého posudku z oboru písmoznalectví - specializace ruční písmo soudního znalce PhDr. M. N. ze dne 20. ledna 2001 (čl. 108 až 113 spisu) dovolací soud zjistil, že žalobce v době doručování obsílky k dovolacímu jednání (konkrétně dne 26. května 1997) se v místě doručení, t.j. v P., K. č. 46 nezdržoval, protože byl již dne 7. května 1997 vzat do vazby. Tato vazba trvala nepřetržitě a byla prodloužena do 15. ledna 1998. Občanský průkaz byl žalobci odňat a byl mu vydán až dne 26. ledna 2000. Dne 26. května 1997 se tedy nacházel ve výkonu vazby. Sporný podpis "D." na doručence připojené k čl. 32 spisu , jak jednoznačně uzavírá zmíněný znalecký posudek, není pravým podpisem žalobce T. D., bytem v P., K. č. 46. Je proto zřejmé, že doručenka znějící na jméno žalobce připojená k čl. 32 spisu neosvědčuje, že by žalobci bývalo bylo náležitě doručeno předvolání k jednání odvolacího soudu, které bylo nařízeno a skutečně se také konalo dne 17. června 1997. Na tomto skutkovém závěru není s ohledem na ostatní v řízení provedené důkazy, které vzájemně logicky korespondují, způsobilá nic změnit zpráva pošty P. na čl. 82 spisu, podle níž dne 26. května 1997 měl adresát zásilku vyzvednout osobně, o čemž by měl svědčit podpis a č. občanského průkazu. Tento důkaz je vyvrácen jak zprávami o tehdejším trvání vazby žalobce a o tom, že neměl k dispozici občanský průkaz, ale zejména i grafologickým posudkem, který vylučuje pravost podpisu žalobce na předmětné doručence. Dovolací soud proto chápe zmíněnou zprávu jen jako účelovou s ohledem na zřejmě vadný postup pošty při doručování této písemnosti.

Ač je patrné, že odvolací soud nemohl mít vědomost o tom, že podpis na doručence na čl. 32 spisu není pravým podpisem žalobce, a že se tento adresát tehdy v místě doručování nezdržoval, takže mu nebyla zásilka obsahující předvolání k odvolacímu jednání řádně doručena (§ 46 odst. 1 a 2 o.s.ř.), přesto, pokud ve věci dne 17. června 1997 jednal a rozhodl bez účasti žalobce, odňal mu tak fakticky možnost jednat před soudem. Řízení tím bylo (byť bez zjevné viny odvolacího soudu) zatíženo vadou ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. f) o.s.ř.

Z vyložených důvodů je proto patrné, že dovoláním napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze nelze pokládat za správné (§ 243b odst. 1 o.s.ř.). Proto Nejvyšší soud České republiky z tohoto důvodu napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc uvedenému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 26. dubna 2001

JUDr. Pavel P a v l í k, v. r.

předseda senátu