25 Cdo 4605/2015
Datum rozhodnutí: 22.02.2017
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák., § 420 obč. zák., § 26 odst. 6 předpisu č. 13/1997Sb., § 27 odst. 2 předpisu č. 13/1997Sb., § 206 o. s. ř., § 212 o. s. ř.




25 Cdo 4605/2015

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce L. P. , zastoupeného JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem se sídlem Sokolovská 25, Praha 8, proti žalovaným 1) J. P. , zastoupenému JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem Bolzanova 1, Praha 1, 2) Krajské správě a údržbě silnic Středočeského kraje, příspěvkové organizaci, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, IČO 00066001, zastoupené Mgr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Římská 1222/33, Praha 2, 3) Středočeskému kraji, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, IČO 70891095, o zaplacení 150.923,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 5 C 39/2011, o dovolání žalovaných 1) a 3) proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co 79/2015-319, takto:

I. Dovolání žalovaných 1) a 3) proti výrokům I. a II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co 79/2015-319, se odmítá .

II. Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co 79/2015-319, se ve výroku III. mění takto: Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že třetí žalovaný je povinen zaplatit žalobci 146 523 Kč s úrokem z prodlení z této částky ve výši 7,75 % ročně od 16. 9. 2011 do zaplacení, a to do patnácti dnů od právní moci rozsudku; pokud se žalobce domáhal po třetím žalovanému zaplacení částky 4 400 Kč s úrokem z prodlení, žaloba se zamítá.
III. Ve výrocích IV. až VII. se rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co 79/2015-319, zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
Odůvodnění:


Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 2. 12. 2014, č. j. 5 C 39/2011-214, uložil žalovaným 2) a 3) povinnost společně a nerozdílně zaplatit žalobci 150.923,- Kč s úrokem z prodlení (výrok I.), ve vztahu k prvnímu žalovanému žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky řízení a vůči státu (výroky IV., V.). Soud tak rozhodl o nároku na náhradu škody, která žalobci vznikla pádem stromu na jeho auto projíždějící po silnici II. třídy, jejímž vlastníkem je žalovaný 3) a správcem žalovaný 2). Příčinou nehody byl pád stromu přes celou šíři vozovky, kdy řidič neměl ani možnost provést úhybný manévr. Strom se nacházel ve svažitém terénu, 0,19 m vlevo od hranice mezi pozemkem ve vlastnictví žalovaného 1) a pozemkem ve vlastnictví žalovaného 3), byl poškozený, narušený trhlinou a hnilobou staršího data, v době nehody byly stromy nakloněny nad komunikací v nebezpečném úhlu 45 stupňů. Soud shledal odpovědnost žalovaného 3) jakožto vlastníka komunikace za škodu vzniklou závadou ve sjízdnosti podle zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a ve vztahu k druhému žalovanému, jenž byl pověřen správou této komunikace, dovodil, že odpovídá za škodu podle obecných ustanovení občanského zákoníku (§ 420 obč. zák.), neboť porušil prevenční povinnost § 415 obč. zák., když řádně nevykonával údržbu silnice a okolní vegetace. Ve vztahu k prvnímu žalovanému soud žalobu zamítl, neboť první žalovaný jako laik nemohl narušení stromu zaznamenat a ani nebyl upozorněn správním orgánem na potřebu provést odpovídající opatření. Neporušil tedy svoji povinnost ve smyslu § 415 obč. zák. a nenese odpovědnost za škodu podle § 420 obč. zák.
K odvolání žalobce do výroku o náhradě nákladů řízení a k odvolání žalovaných 2) a 3) do celého rozsudku soudu prvního stupně Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 5. 2015, č. j. 25 Co 79/2015-319, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k druhému žalovanému zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil z důvodu zpětvzetí žaloby proti němu (výrok I.) a ve vztahu k třetímu žalovanému rozsudek zrušil ohledně úroků z prodlení za dobu od 3. 8. 2010 do 15. 9. 2011 a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok II.). V zamítavém výroku vůči prvnímu žalovanému a ve vyhovujícím výroku ve vztahu k třetímu žalovanému změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že první a třetí žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci 146.523,- Kč s úrokem z prodlení, a ohledně dalších úroků z prodlení a ohledně částky 4.400,- Kč s úrokem z prodlení žalobu zamítl (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky IV. VII.). Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně, že strom, popř. jeho silná větev, spadl na projíždějící vozidlo a poškodil jeho střechu, čelní sklo a přední kapotu, žalobce nemohl nehodě nijak zabránit. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že příčinou vzniku škody byla závada ve sjízdnosti (§ 26 odst. 6 zák. č. 13/1997 Sb.), když v okamžiku, kdy žalobce ve svém vozidle projížděl po silnici, spadl strom, a že za takto vzniklou škodu odpovídá žalobci podle § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb. žalovaný 3) jako vlastník silnice, který měl nebezpečí pádu stromu předvídat a věnovat přiměřenou pozornost silniční vegetaci, přičemž pouhé umístění dopravní značky upozorňující na nebezpečí pádu kamení z výšky je nedostačující. Protože důvodem pádu stromu o průměru kmene asi 60 cm byl jeho špatný, dlouhodobě neudržovaný stav (byl prasklý a napadený hnilobou) a vlastníci stromu, který stál na hranici mezi pozemky náležejícími prvnímu a třetímu žalovanému, ani s ohledem na jeho nebezpečný sklon se o jeho stav nezajímali a neučinili žádná opatření k odvrácení hrozícího nebezpečí. Protože porušili prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., za škodu odpovídají společně a nerozdílně podle § 438 odst. 1 obč. zák.
Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním žalovaný 1) a žalovaný 3).
Žalovaný 1) podal dovolání z důvodu nesprávného právního posouzení s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právních otázek, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, příp. otázky, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla doposud vyřešena. Jde o otázky procesního práva, zda může soud přiznat účinky zpětvzetí žaloby vůči jednomu z více žalovaných jako potenciálních solidárních dlužníků navzdory nesouhlasu účastníka řízení, který by tak byl zatížen povinností k plnění většího rozsahu, a s tím související otázky vážného důvodu k nesouhlasu, a zda odvolání podané jedním ze žalovaných, kteří jsou samostatnými společníky, brání nabytí právní moci zamítavého výroku rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k jinému žalovanému. Nesprávné právní posouzení dovolatel spatřuje v závěru o souběhu speciální odpovědnosti vlastníka komunikace podle § 27 odst. 2 zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a jeho obecné odpovědnosti podle § 415 a § 420 obč. zák. za tutéž škodu, neboť ustanovení zákona o pozemních komunikacích je přednostní. Poukazuje na to, že nesouhlasil se zpětvzetí žaloby ve vztahu k druhému žalovanému, neboť je názoru, že jeho odpovědnost jako správce komunikace podle zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, není vyloučena tím, že odpovídá vlastník komunikace, a odvolací soud nesprávně právně posoudil existující vážný důvod k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby. V této souvislosti poukazuje na skutková zjištění soudu prvního i druhého stupně a na některá rozhodnutí Nejvyššího soudu, z nichž vyplývá pasivní legitimace správce komunikace v řízení o náhradu škody. Dále namítá, že odvolání třetího žalovaného proti výroku rozsudku soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby proti prvnímu žalovanému nebylo přípustné, neboť mezi žalovanými se nejednalo o nerozlučné společenství podle § 91 odst. 2 o. s. ř. Další jeho námitky směřují proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, proti hodnocení provedených důkazů a z nich vyvozených skutkových zjištění. Dovozuje, že příčinou pádu stromu nebyl jeho špatný stav, ale povětrnostní podmínky, zpochybňuje odborná posouzení ohledně příčiny pádu stromu a ohledně průběhu nehodového děje. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu vyjma výroku II., a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k novému rozhodnutí.
Třetí žalovaný podal dovolání do výroku III. o jeho platební povinnosti společné a nerozdílné s prvním žalovaným a do výroků o náhradě nákladů řízení s tím, že odvolací soud nesprávně právně posoudil skutková zjištění, bez řádného zdůvodnění nebyly provedeny všechny jím navrhované důkazy a soudem zjištěný skutkový stav tak postrádá oporu v provedených důkazech. Dále dovolatel zpochybňuje výsledky dokazování a dovozuje, že žalobce nejel takovou rychlostí, aby byl schopen vozidlo včas zastavit, takže jeho jednání mělo být posouzeno podle § 441 obč. zák. jako spoluzavinění. Vadu řízení spatřuje v tom, že soud zastavil řízení proti druhému žalovanému, avšak pokračoval v řízení s třetím žalovaným, ačkoliv druhý žalovaný nebyl nositelem objektivní odpovědnosti podle zákona o pozemních komunikacích a nebyl ve sporu pasivně legitimován. Došlo tak k nepřípustné záměně účastníků, a je proto třeba řízení proti třetímu žalovanému zastavit; v této souvislosti poukázal na některá rozhodnutí dovolacího soudu. Dále namítá, že nebylo v mezích jeho možností překážku ve sjízdnosti odstranit, neboť stromy se nacházejí na pozemku jiného vlastníka, o jejich odstranění nebylo rozhodnuto příslušným státním orgánem, a on jako vlastník komunikace není odpovědný za překážku ve sjízdnosti. Pokud strom v okamžiku nehody právě padal, pak se nemůže jednat o existující překážku ve sjízdnosti, ale o nepředvídatelnou událost. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že jeho účast na způsobení škody je podstatně vyšší než prvního žalovaného, a dovozuje, že mohl být pouze menšinovým vlastníkem stromu. Navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se ve vztahu k třetímu žalovanému - Středočeskému kraji zrušuje a řízení se zastavuje, případně aby jej zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. V dodatku k dovolání poukázal dovolatel na rozhodnutí dovolacího soudu ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 13/2014.
Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání částečně splňují požadované náležitosti a jsou přípustná pro řešení otázky odpovědnosti za závadu ve sjízdnosti podle zák. č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a mezí odvolacího řízení ve vztahu k prvnímu žalovanému.
Vzhledem k § 3028 odst. 3 a § 2079 zák. č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ).
Podle § 27 odst. 2 silničního zákona (č. 13/1997 Sb.) vlastník dálnice, silnice nebo místní komunikace odpovídá za škody vzniklé uživatelům těchto pozemních komunikací, jejichž příčinou byla závada ve sjízdnosti, pokud neprokáže, že nebylo v mezích jeho možností tuto závadu odstranit, u závady způsobené povětrnostními situacemi a jejich důsledky takovou závadu zmírnit, ani na ni předepsaným způsobem upozornit.
Podle § 26 odst. 1 citovaného zákona dálnice, silnice a místní komunikace jsou sjízdné, jestliže umožňují bezpečný pohyb silničních a jiných vozidel přizpůsobený stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům. Podle odstavce 6 závadou ve sjízdnosti pro účely tohoto zákona se rozumí taková změna ve sjízdnosti dálnice, silnice nebo místní komunikace, kterou nemůže řidič vozidla předvídat při pohybu vozidla přizpůsobeném stavebnímu stavu a dopravně technickému stavu těchto pozemních komunikací a povětrnostním situacím a jejich důsledkům.
Objektivní odpovědnost za škody způsobené závadou ve sjízdnosti podle silničního zákona je spojována s tak významnou změnou sjízdnosti komunikace, že řidič ani při obezřetné jízdě respektující stav komunikace či případné důsledky povětrnostních vlivů nemůže její výskyt předpokládat a účinně na ni reagovat při řízení, aby závada neovlivnila jeho jízdu a nevznikla tím škoda. Nejde přitom o stavební nebo dopravně technický stav pozemní komunikace ani o povětrnostní vliv (§ 26 odst. 3, 5 silničního zákona). Rozhodnutí o této odpovědnosti závisí především na posouzení, zda konkrétní zjištěné skutečnosti odpovídají pojmu závady ve sjízdnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1495/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 2751, nebo rozsudek ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. 25 Cdo 1257/2005, publikovaný v Souboru pod C 4475).
Dovolací soud je vázán skutkovým stavem, jak byl v řízení před soudem prvního a druhého stupně zjištěn. Z něj jednoznačně vyplývá, že když žalobce projížděl místem, kde nad vozovkou nakloněný poškozený strom právě padal ze svahu a při pádu zasáhl vozidlo žalobce. Jak uvedl Nejvyšší soud ve skutkově obdobném případě v rozsudku ze dne 26. 1. 2016, sp. zn. 25 Cdo 134/2014, kamení náhle padající ze skalního masivu přilehlého k silnici a zasahující jedoucí vozidlo za situace, kdy řidič ani při pohybu přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu silnice nemohl pád kamení na své vozidlo předvídat nebo na něj účinně reagovat, nepředstavuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 6 silničního zákona. Kámen padající z místa mimo komunikaci, který poškodí vozidlo, nelze označit za závadu ve sjízdnosti, za níž by vlastník komunikace odpovídal podle § 27 odst. 2 silničního zákona, jež by byla příčinou škody vzniklé na vozidle.

Rovněž v dané věci se jednalo o bezprostředně vzniklou situaci, kdy padající strom zasáhl projíždějící vozidlo, nikoliv o již existující překážku na vozovce, jež by představovala změnu ve sjízdnosti ve smyslu § 26 odst. 6 a § 27 odst. 2 silničního zákona, která nebyla včas odstraněna a na níž by řidič mohl včas reagovat.

Není proto správný právní názor odvolacího soudu v napadeném rozhodnutí, že strom náhle padající ze stráně přilehlé k silnici a zasahující jedoucí vozidlo za situace, kdy řidič ani při pohybu přizpůsobeném stavebnímu a dopravně technickému stavu silnice nemohl pád stromu na své vozidlo předvídat nebo na něj účinně reagovat, představuje závadu ve sjízdnosti ve smyslu ustanovení § 26 odst. 6 silničního zákona. Strom, který pádem z místa mimo komunikaci zasáhl na vozovce vozidlo a poškodil jej, nesouvisí se stavebním nebo dopravně technickým stavem pozemní komunikace a není ani závadou ve sjízdnosti, jež by byla příčinou škody vzniklé na vozidle.
To však nemění nic na závěru odvolacího soudu o obecné odpovědnosti třetího žalovaného za škodu podle § 420 obč. zák., jež žalobci vznikla v důsledku zanedbání jeho prevenční povinnosti (§ 415 obč. zák.). Ze skutkových zjištění jednoznačně vyplynulo, že příčinou vzniku škody na automobilu žalobce byl pád stromu ze svažitého pozemku v blízkosti komunikace, strom byl ve špatném stavu v důsledku nedostatečné péče o stav porostů, byl narušen hnilobou a rozlomil se v místě podélné trhliny staršího data. Závěr odvolacího soudu o odpovědnosti třetího žalovaného podle § 420 obč. zák. jakožto spoluvlastníka pozemku, na němž strom rostl, je plně v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Za škodu odpovídá nikoliv jako vlastník komunikace za závadu ve sjízdnosti, ale jako vlastník porostů na jeho vlastním pozemku. Jak uvedl Nejvyšší soud např. v rozsudku ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaném v časopise Soudní judikatura ročník 2002 pod poř. č. 65, povinnostmi vlastníka jsou i povinnosti, jež zákon v § 415 obč. zák. ukládá každému, a to ve vztahu ke všem subjektům. Povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám, znamená pro vlastníka povinnost užívat a spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému, tedy dbát i o to, aby na jeho pozemku byla provedena opatření zamezující či snižující možnost vzniku škody, a pokud již škoda hrozí, učinit opatření k jejímu odvrácení. Vlastník pozemku je povinen řádně pečovat o porosty rostoucího na jeho vlastním pozemku (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1644/2008, a ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1927/2012, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1021, a ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2819/2011 ).
Zcela nedůvodná je námitka vady řízení, pro niž mělo být řízení proti třetímu žalovanému zastaveno, jak je namítáno v dovolání, a nejedná se ani o odklon od konstantní judikatury. Přestože odvolací soud se s totožnou námitkou třetího žalovaného ohledně záměny účastníků jednoznačně vypořádal, když vysvětlil, že návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení (třetího žalovaného) podle § 92 odst. 1 o. s. ř., který byl také soudem připuštěn, není záměnou účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř., neboť třetí žalovaný nenastoupil na místo jiného účastníka řízení, dovolatel opakuje tutéž námitku a navíc zcela mylně dovozuje, že nedostatek pasivní věcné legitimace ve sporu je důvodem pro zastavení řízení. Přehlíží, že věcnou legitimaci soud posuzuje na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci a pro nedostatek věcné legitimace účastníka žalobu ve vztahu k němu zamítne. Avšak důvodem, pro který by bylo nutné řízení zastavit, je nedostatek podmínky řízení, nikoliv namítaný nedostatek pasivní věcné legitimace. Nejde tedy o vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle § 242 odst. 3 o. s. ř.
Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu, spočívající v tvrzení, že žalobce porušil povinnosti řidiče, že nebyl dostatečně zkoumán pařez spadlého stromu, stejně jako námitky vytýkající odvolacímu soudu pochybení při hodnocení provedených důkazů, nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. a skutkové námitky, jimiž dovolatel zpochybňuje skutková zjištění, jež byla podkladem pro právní posouzení věci, nemohou být ani právní otázkou, na níž závisí napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 o. s. ř.
Dovolací soud shledal důvodným dovolání prvního žalovaného podané pro řešení otázky, zda odvolání podané třetím žalovaným bránilo nabytí právní moci rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu k prvnímu žalovanému, a tedy, zda odvolací soud nebyl vázán mezemi odvolání.
Především je nepochybné, že žalovaní v tomto sporu o náhradu škody podle § 420 obč. zák. jsou samostatnými společníky (§ 91 odst. 1 o. s. ř.), pro něž platí, že každý z nich je oprávněn podat odvolání jen sám za sebe (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1520/98, sp. zn. 2 Odon 176/97, uveřejněné pod č. 3/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud uvedl, že k odvolání třetího žalovaného přezkoumal i výrok rozsudku soudu prvního stupně, jímž byla žaloba proti prvnímu žalovanému zamítnuta, neboť jde o společenství účastníků svého druhu ve věci, v níž z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky (§ 153 o. s. ř.), a dovodil odpovědnost za škodu 1. a 3. žalovaných podle § 420 obč. zák.
Ve smyslu § 206 a § 212 o. s. ř. podáním odvolání jednoho z oprávněných odvolatelů nenabývá rozhodnutí právní moci ve vztahu k ostatním a odvolací soud není vázán rozsahem odvolacího návrhu, jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezí účastníky (§ 153 odst. 2 o. s. ř.).
Jak vyplývá z konstantní judikatury (např. R 1/1975), suspenzívní účinek odvolání neplatí v situaci, kdy přímo z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky. O vypořádání vztahu mezi účastníky stojícími na jedné straně sporu se jedná mimo jiné v případě občanskoprávní odpovědnosti několika škůdců za škodu, jestliže soud prvního stupně jim uložil povinnost k náhradě škody, a to jak v případě, že rozhodl, že ti, kteří škodu způsobili, odpovídají za ni společně a nerozdílně (solidárně - § 438 odst. 1 obč. zák.), tak i v případě stanovení oddělených závazků jednotlivým žalovaným (tzv. dělená odpovědnost - § 438 odst. 2 obč. zák.), a proti rozsudku se odvolali jen někteří z nich. Tehdy se s odvoláním jen jednoho ze žalovaných spojují odkladné účinky odvolání pro výrok rozhodnutí ve vztahu vůči druhému žalovanému a odvolací soud není vázán mezemi, ve kterých se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí (§ 212 o. s. ř.).
V projednávané věci však taková situace nenastala, neboť žaloba proti prvnímu žalovanému byla soudem prvního stupně zamítnuta, žalobce proti tomuto výroku odvolání nepodal, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku ohledně prvního žalovaného tak nabyl právní moci, a ve vztahu mezi třetím a prvním žalovanými tedy nešlo o vypořádání vzájemného vztahu mezi nimi ohledně povinosti k náhradě škody vůči žalobci.
Protože odvolací soud ve výroku o věci samé ve vztahu k prvnímu žalovanému rozhodl nesprávně a dosavadní výsledky řízení umožňují o věci rozhodnout, dovolací soud podle § 243d písm. b) o. s. ř. změnil rozsudek odvolacího soudu tak, že k náhradě škody v rozsahu, v jakém byla stanovena, je povinen pouze třetí žalovaný, neboť ve vztahu k prvnímu žalovanému zůstal rozsudek soudu prvního stupně odvoláním nedotčen. Vzhledem k tomu se stalo bezpředmětným řešení dalších námitek v dovolání prvního žalovaného ohledně jeho důvodu k nesouhlasu se zpětvzetím žaloby proti jednomu ze žalovaných a ohledně možného souběhu odpovědnosti vlastníka komunikace podle zák. č. 13/1997 Sb. a jeho obecné odpovědnosti podle § 420 obč. zák. Ostatní námitky, týkající se skutkového stavu, jak byl zjištěn v řízení před soudy nižších stupňů, nejsou předmětem dovolacího přezkumu (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).
Ve výrocích o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1, odst. 2 věta první o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž soud rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. února 2017

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu