25 Cdo 4586/2009
Datum rozhodnutí: 16.11.2011
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 4586/2009 ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Doprava a mechanizace a. s. , se sídlem v Plzni, Chotěšovská 279, IČO 45358761, zastoupené JUDr. Ing. Vojtěchem Levorou, advokátem se sídlem v Plzni, Slovanská třída 136, proti žalovaným: 1) EUROVIA CS, a. s. , se sídlem v Praze 1, Národní třída 10, IČO 45274924, zastoupené JUDr. Josefem Kašparem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Jáchymovská 27, 2) České republice Ministerstvu dopravy , se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 242/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. března 2009, č. j. 30 Co 17/2009-239, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 25. 9. 2008, č. j. 13 C 242/2004-206, uložil oběma žalovaným, aby žalobkyni společně a nerozdílně zaplatily 1.146.578,- Kč s úrokem z prodlení ve výši 2 % od 11. 5. 2004 do zaplacení, ve zbývající části žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 26. 5. 2003 utrpěla škodu na svém nákladním automobilu tovární značky MAN 19422 FLS, RZ CH 02-40, a nákladním cisternovém návěsu tovární značky FELDBINDER EUR 35.3, RZ CH 65-62 (dále též jen vozidlo ), s nimiž její zaměstnanec Zdeněk Málek vjel na krajnici 43. km silnice první třídy č. I/21. Krajnice vozovky, která byla nově rekonstruována žalovanou 1), nebyla dosypána a zhutněna, proto se do ní kola vozidla zabořila, vozidlo se převrátilo a žalobkyni tím vznikla škoda. Soud dovodil odpovědnost žalované 2) jako vlastníka komunikace podle § 27 odst. 2 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích (dále též jen zákon ), neboť nezpevněná a nezhutněná krajnice je ve smyslu § 26 odst. 6 zákona závadou ve sjízdnosti. Jednalo se o nově rekonstruovanou silnici první třídy, proto řidič vozidla nemohl předvídat, že v části komunikace nebudou dokončené práce na krajnici, ostatně na to neupozorňovala žádná dopravní značka. Za škodu odpovídá také žalovaná 1), která práce prováděla, avšak ke dni dopravní nehody je nedokončila, i když byl již sepsán protokol o převzetí díla, v němž bylo nezhutnění krajnice uvedeno jako nedodělek; žalovaná 1) měla v rámci obecné prevenční povinnosti dané ustanovením § 415 obč. zák. zajistit, aby stavebně nedokončený úsek komunikace byl označen příslušnými dopravními značkami. Protože obě žalované porušily prevenční povinnost zajistit nedokončený úsek komunikace dopravním značením upozorňujícím na nebezpečí při vjíždění na nedokončenou krajnici silnice, odpovídají žalobkyni za škodu.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 3. 2009, č. j. 30 Co 17/2009-239, k odvolání obou žalovaných rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve vztahu k žalované 1) potvrdil, ve vztahu k žalované 2) jej změnil tak, že se žaloba zamítá, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že příčinou dopravní nehody, při níž došlo k poškození vozidla žalobkyně, byla závada ve sjízdnosti komunikace (§ 26 odst. 6 zákona), i s právním závěrem, že odpovědnost žalované 1) za vzniklou škodu je dána podle § 415 obč. zák., správným shledal také zjištění o výši škody na vozidle. Ve vztahu k žalované 2) dospěl odvolací soud k závěru, že jí není možno povinnost k náhradě škody uložit s ohledem na námitku promlčení vznesenou v odvolacím řízení. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, který byl zveřejněn v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek NS ČR pod C 2443 (dále též jen Soubor ), tuto námitku považoval za přípustnou, neboť v rámci odvolacího řízení bylo možno, s ohledem na skutková tvrzení a důkazy uplatněné před soudem prvního stupně, posoudit rozhodné skutečnosti z pohledu hmotněprávní úpravy promlčení a přijmout závěr o promlčení žalobou uplatněného nároku. K dopravní nehodě došlo dne 26. 5. 2003, toho dne se žalobkyně prostřednictvím svého zaměstnance, který byl účastníkem nehody, dověděla o tom, že jí vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu. Nejpozději žalobkyně zjistila výši škody dne 1. 8. 2003, kdy byl vypracován znalecký posudek. V den nehody se žalobkyně také dověděla, resp. měla objektivní možnost se dovědět, kdo za škodu odpovídá, neboť k nehodě došlo na silnici první třídy, což je seznatelné mimo jiné i z protokolu o dopravní nehodě, který byl v den a na místě nehody sepsán Policií ČR, přičemž odpovědnost za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti této komunikace nese přímo ze zákona stát, zastoupený Ministerstvem dopravy ČR (§ 27 odst. 2 ve spojení s § 9 odst. 1 a § 40 odst. 1 a 2 zákona). Ve smyslu § 106 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 122 odst. 2 obč. zák. tak dvouletá promlčecí doba skončila nejpozději dnem 1. 8. 2005. Žalobkyně však navrhla přistoupení žalované 2) do řízení až 28. 11. 2005, tedy po marném uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby.

Proti měnícímu výroku rozsudku odvolacího soudu, kterým byla žaloba ve vztahu k žalované 2) zamítnuta, podala žalobkyně dovolání. Má za to, že odvolací soud porušil zásadu rovnosti stran tím, že přihlédl k námitce promlčení. Žalovaná 2) mohla vznést námitku promlčení nejpozději před soudem prvního stupně, než bylo ukončeno dokazování, a v odvolacím řízení by ji mohla uplatnit, pouze změnily-li se skutečnosti a skutkový stav v období od vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně do vyhlášení rozsudku odvolacího soudu a pokud zároveň v řízení před soudem prvního stupně nebylo možné tyto nové skutečnosti uplatnit. Dovolatelka kromě toho vytýká odvolacímu soudu i nesprávné posouzení počátku běhu promlčecí doby; podle jejího názoru by měla běžet ode dne, kdy se dozvěděla o tom, jaká je výše škody a kdo za škodu odpovídá, a počátek běhu lhůty je nutno stanovit podle toho, k čemu došlo později. Podle dovolatelky nemohla promlčecí doba začít přede dnem 30. 3. 2005, neboť k tomuto datu ani soud (a tedy ani žalobkyně) nevěděl, kdo je vlastníkem komunikace, a současně nemůže nastat před tím, než se žalobkyně dozvěděla o tom, že dílo (zhotovení komunikace) bylo předáno zpět objednateli díla, tj. 6. 9. 2005. Vůči žalované 2) tedy nemohlo dojít k promlčení nároku na náhradu škody, neboť promlčecí doba počala běžet dnem 7. 9. 2005. Navrhla, aby dovolací soud napadený výrok rozsudku odvolacího soudu zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k rozhodnutí.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) projednal dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o.s.ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné. Dovolatelka namítá nesprávný postup odvolacího soudu, který přihlédl k námitce promlčení vznesené v odvolacím řízení; jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vada řízení, která měla vliv na správnost rozhodnutí.

Odvolací soud v posuzovaném případě v souladu s ustálenou judikaturou soudů vyložil, že se odvolací soud může zabývat námitkou promlčení vznesenou až v odvolacím řízení jen tehdy, není-li spojena s nepřípustným uplatňováním nových skutečností a důkazů (srov. např. odvolacím soudem citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. 32 Odo 653/2003, publikovaný v Souboru pod C 2443, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 32 Odo 879/2002, publikovaný pod č. 45/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či rozsudek téhož soudu ze dne 21. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 162/2003, publikovaný pod č. 13/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odvolací soud správně dovodil, že vědomost žalobkyně o vzniku škody a o tom, kdo za škodu odpovídá, je skutečností, kterou je možno bez dalšího zjistit z důkazů provedených soudem prvního stupně, tj. z výslechu zaměstnance žalobkyně, který byl účastníkem nehody, a z protokolu o nehodě, který na místě sepsala Policie ČR; ze zákona navíc přímo vyplývá, kdo za škodu odpovídá, tudíž měla žalobkyně objektivní možnost se s touto skutečností seznámit již v den nehody.

Dovolatelka dále vytýká odvolacímu soudu nesprávné určení počátku běhu promlčecí doby. Nesprávné právní posouzení věci [důvod dovolání podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví.

Dovolatelce lze přisvědčit, že ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. váže počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro uplatnění nároku na náhradu škody na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a škůdci, tj. osobě, která za vzniklou škodu odpovídá. Obě podmínky stanovené pro počátek běhu promlčecí doby, tj. vědomost o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, musí být splněny kumulativně.

Znalost poškozeného o osobě škůdce je spojena s okamžikem, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný pod č. 38/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, obdobně stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 23. 11. 1983, č. j. Cpj 10/83, publikované pod č. 3/1984 tamtéž, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, publikovaný v Souboru pod C 1168, rozsudek Nejvyššího soud ČR ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikovaný v Souboru pod C 2445). Odvolací soud při svém závěru o běhu subjektivní promlčecí doby ve smyslu ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák. z těchto hledisek vycházel. Žalobkyně od samého počátku věděla, že škoda vznikla na silnici I. třídy, a tudíž si mohla na základě této informace učinit úsudek, že za škodu odpovídá vlastník této komunikace, neboť vlastnictví státu k silnicím I. třídy je stanoveno v § 9 zákona. Zároveň nejpozději dne 1. 8. 2003, kdy byl vypracován znalecký posudek k výši škody, věděla o škodě v konkrétní výši. Neobstojí tak námitka dovolatelky, že promlčecí doba nemohla začít běžet dříve než dne 30. 3. 2005, před nímž nevěděla, kdo je vlastníkem komunikace, a současně nemohla začít běžet před datem 6. 9. 2005, kdy se dozvěděla o tom, že rekonstruovaná komunikace byla před nehodou předána zpět objednateli díla. Počátek běhu promlčecí doby však nelze vázat na vědomost žalobkyně o tom, že rekonstruovaná komunikace byla předána zpět objednateli díla, neboť odpovědnost žalované 2) se od této skutečnosti neodvíjí. Je bezpředmětné, zda bylo dílo předáno v době nehody zpět žalované 2), neboť na její postavení vlastníka komunikace a z toho plynoucí odpovědnost za škodu způsobenou závadou ve sjízdnosti tato okolnost neměla vliv.

Vyšel-li odvolací soud ze zjištění, že žalobkyně o vzniku škody a o tom, kdo za ni odpovídá, prokazatelně věděla nejpozději dne 1. 8. 2003, kdy jí byly známy jak výše škody určená znaleckým posudkem, tak i vlastník silnice první třídy jako osoba za škodu odpovědná, a dovodil-li, že nejpozději tímto dnem začala žalobkyni běžet subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku u soudu, takže nárok na náhradu škody uplatněný vůči žalované 2) u soudu dne 28. 11. 2005 je promlčen, je jeho právní posouzení věci v souladu s hmotným právem i judikaturou.

Protože je tedy rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska námitek uplatněných v dovolání správné, dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 2 věta první o.s.ř. dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně nemá s ohledem na výsledek dovolacího řízení na náhradu jeho nákladů právo a žalované 2) náklady v této fázi řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. listopadu 2011

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu