25 Cdo 4585/2007
Datum rozhodnutí: 28.01.2010
Dotčené předpisy: § 10 odst. 1 písm. d) předpisu č. 168/1999Sb., § 47 předpisu č. 361/2000Sb.





25

Cdo 4585/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně
Kooperativa pojišťovna, a. s., Vienna Insurance Group,
se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČ 47116617, proti žalovanému
Mgr.

P. B.,
o 34.765,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 9 C 312/2002-127, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. března 2007, č. j. 15 Co 17//2007-147, takto:


I. Dovolání
se zamítá.

II. Žádný z účastníků
nemá právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:


Žalobkyně (pojistitel) se po žalovaném (pojištěném) domáhala regresní úhrady pojistného plnění, které vyplatila na náhradu škody vlastníku poškozeného vozidla SPZ AKL 73-73, vzniklé v důsledku dopravní nehody zaviněné dne 28. 11. 2001 žalovaným, který podle rozhodnutí vydaného Magistrátem hlavního města Prahy v přestupkovém řízení nehodu nejen zavinil, ale i z místa nehody ujel, a nemohlo tak být provedeno další šetření.


Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 20. 1. 2004, č. j. 9 C 312/2002-38, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 34.765,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na ustanovení § 813 odst. 1 obč. zák. shledal nárok žalobkyně důvodným, neboť na základě provedeného dokazování dovodil, že žalovaný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost ve smyslu § 10 odst. 1 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla) dále též jen zákon o pojištění , ohlásit dopravní nehodu, a v důsledku toho byla snížena možnost řádného šetření pojistitele; vzhledem k tomu, že žalobkyně již poškozenému M. B. vyplatila 34.765,- Kč, zavázal žalovaného k zaplacení částky ve stejné výši žalobkyni.


K odvolaní žalovaného Městský soud v Praze tento rozsudek usnesením ze dne 31. 5. 2004, č. j. 15 Co 126/2004-65, zrušil a věc soudu prvního stupně vrátil k dalšímu řízení s tím, že pro splnění povinnosti ohlásit nehodu policistovi ve smyslu § 47 odst. 4 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích (dále též jen zákon o provozu ), postačí oznámení dopravní nehody jedním z účastníků dopravní nehody, a není třeba, aby ji oznámil každý z jejích účastníků zvlášť. Uložil soudu prvního stupně v dalším řízení zkoumat, zda vůbec byla dána povinnost účastníků hlásit nehodu, neboť právo žalobkyně na úhradu poskytnutého plnění nelze vyvozovat z nesplnění jiných dalších povinností, které mají účastníci nehody podle § 47 zákona o provozu. Dále vytkl obvodnímu soudu, že se nevypořádal s námitkou žalovaného o důvodu zvláštního zřetele hodného k nesplnění povinnosti ohlásit dopravní nehodu (pokud tato povinnost vznikla) spočívající v nutnosti obstarat si z domova léky, které užíval; rovněž není zřejmé, v čem mělo být šetření pojistitele ztíženo, když žalovaný se asi po hodině a půl po nehodě na policii dostavil a podal vysvětlení.



Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 22. 8. 2006, č. j. 9 C 312/2002-127, zamítl žalobu na zaplacení 34.765,- Kč s příslušenstvím, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 28. 11. 2001 ve 20 hod. 30 min. žalovaný způsobil dopravní nehodu, při níž nedošlo k usmrcení ani zranění osob, ale vznikla hmotná škoda na vozidle řízeném M. B. ve výši 38.976,- Kč. Po nahlášení nehody poškozeným policii, žalovaný z místa nehody odjel. Za toto jednání, jímž se dopustil přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu, mu byla v přestupkovém řízení uložena pokuta rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. MHMP 8311/2002-DSA, a to za porušení ustanovení § 4 písm. a) a b) a § 24 odst. 2 zákona č. 361/2000 Sb.; rozhodnutím Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 27. 9. 2004, sp. zn. MHMP 8311/2002 HUP/BU, byla povolena obnova řízení a ze záznamu o rozhodnutí o zastavení řízení ze dne 25. 10. 2004, obvodní soud zjistil, že obnovené řízení bylo zastaveno, neboť se přestupek nepodařilo projednat v zákonné lhůtě jednoho roku a odpovědnost za přestupek k 29. 11. 2002 zanikla. Protože soud z výpovědí svědka R. i žalovaného zjistil, že škoda zřejmě nepřevyšovala částku 20.000,- Kč, dovodil, že za dané situace nebyla dána povinnost žalovaného setrvat na místě nehody podle § 47 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., a povinnost ve smyslu § 47 odst. 5 tohoto zákona o provozu byla splněna, neboť policii nehoda nahlášena byla, aniž by bylo rozhodné, kdo z účastníků tak učinil. Žalobkyně neprokázala, že by žalovaný nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, a rovněž neprokázala, že v důsledku opuštění místa nehody žalovaným byla ztížena možnost řádného šetření žalobkyně ve smyslu § 9 odst. 3 zákona č. 168/2000 Sb., účinného ke dni dopravní nehody.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze 20. 3. 2007, č. j. 15 Co 17/2007-147, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i se závěrem, že nebyly naplněny podmínky ustanovení § 10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění, tj. že by žalovaný porušil povinnost ohlásit dopravní nehodu a že by tím byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 tohoto zákona. Podle odvolacího soudu pro oznamovací povinnost (§ 47 odst. 4 zákona o provozu) v uvedeném případě, kdy došlo ke hmotné škodě, není podstatné to, jakou konkrétní částkou znalec ocenil výši škody na poškozeném vozidle, nýbrž to, jak se výše škody jevila na místě nehody, tzn. jaký dojem její účastníci či svědkové nehody měli tehdy o její výši, tedy je rozhodující, že účastníkům se výše škody na místě jevila nižší než 20.000,- Kč. Proto žalovaný neměl povinnost setrvat na místě nehody až do příchodu policisty, avšak účastníci měli povinnost ohlásit tuto nehodu, neboť se nedohodli na zavinění a ke škodě došlo na majetku třetí osoby; tato povinnost byla splněna tím, že nehodu nahlásil na policii poškozený, a žalovaný se z místa nehody vzdálil teprve poté, kdy již byla nehoda policii oznámena. Správně obvodní soud rovněž dovodil, že žalobkyně neprokázala, že by jí jednáním žalovaného byla ztížena možnost řádného šetření ve smyslu § 9 odst. 3 zákona o pojištění. Důkazy provedené v řízení před soudem prvního stupně totiž svědčí o tom, že žalovaný s policií spolupracoval, v den dopravní nehody se dostavil na policii (jeho výslech započal v 21 hod. 42 min., tzn. asi hodinu po nehodě) a podal vysvětlení k nehodě. Téhož dne byl sepsán v 20 hod. 30 min. protokol o nehodě a situační náčrtek byl proveden podle výpovědi účastníků, když obě vozidla byla z místa nehody odstavena. Současně byla provedena fotodokumentace dopravní nehody. Ani z obsahu spisu nevyplývají žádné skutečnosti svědčící o tom, že by možnost řádného šetření policie a v návaznosti i pojistitele byla jakkoli ztížena.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s poukazem na nesprávné právní posouzení věci. Dovolatelka tvrdí, že podmínky regresní úhrady stanovené v § 10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění byly splněny, neboť žalovaný svým jednáním porušil povinnost oznámit dopravní nehodu Policii ČR stanovenou v § 47 odst. 3 písm. b), odst. 4 písm. a) až c), odst. 5 zákona o provozu. Podle dovolatelky je odůvodnění soudů obou stupňů zcela v rozporu s ustanovením § 47 odst. 4 písm. c) zákona o provozu, neboť smyslem oznamovací povinnosti účastníka dopravní nehody je rovněž povinnost setrvat na místě dopravní nehody až do příjezdu policie, a zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody. Vzhledem k tomu, že žalovaný dopravní nehodu neohlásil, nezdržel se na místě nehody do příjezdu Policie ČR, ač se s poškozeným na místě nehody nedohodl na zavinění a způsobil škodu na majetku třetí osoby vyšší než 20.000,- Kč, bylo zmařeno řádné vyšetření nehody, což zakládá dovolatelce právo uplatnit vůči němu postih v souladu s § 10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., není důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 20. 3. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).


Podle § 242 odst. 1 a 3 o.s.ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud je povinen přihlédnout k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o.s.ř., stejně jako k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.], a to i když nebyly v dovolání uplatněny. Existence takových vad nebyla dovolatelkou namítána a nevyplývá ani z obsahu spisu.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Žalobkyně se vůči žalovanému domáhá regresní náhrady podle § 10 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb. s tvrzením, že žalovaný porušil povinnost podle zvláštního právního předpisu ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a od dopravní nehody ujel, čímž byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele; dovolací námitky tedy směřují proti aplikaci a výkladu právního předpisu [§ 47 odst. 4 písm. c) zákona č. 361/2000 Sb.].


Podle § 10 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb.,

o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), ve znění účinném v době předmětné dopravní nehody, tj. do 30. 4. 2004 (před novelou č. 47/2004 Sb.), pojistitel má proti pojištěnému právo na náhradu toho, co za něho plnil, jestliže prokáže, že pojištěný bez zřetele hodného důvodu nesplnil povinnost podle zvláštního právního předpisu

ohlásit dopravní nehodu, která je škodnou událostí, a v důsledku toho byla ztížena možnost řádného šetření pojistitele podle § 9 odst. 3 zákona.
Podle § 47 odst. 3 písm. b), část věty před středníkem, zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění účinném v době předmětné dopravní nehody, tj. do 30. 6. 2006 (před novelou č. 411/2005 Sb.), účastníci dopravní nehody jsou povinni oznámit, v případech stanovených tímto zákonem, nehodu policii.


Podle odstavce 4 tohoto ustanovení dojde-li při dopravní nehodě k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí nebo na jiných věcech částku 20.000,- Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni
a) neprodleně ohlásit dopravní nehodu policistovi,

b) zdržet se jednání, které by bylo na újmu řádného vyšetření dopravní nehody, zejména přemístění vozidel; musí-li se však situace vzniklá dopravní nehodou změnit, zejména je-li to nutné k vyproštění nebo ošetření zraněné osoby nebo k obnovení provozu na pozemních komunikacích, především provozu vozidel hromadné dopravy osob, vyznačit situaci a stopy,

c) setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody.

Odstavec 5 tohoto ustanovení stanoví, že dojde-li při dopravní nehodě ke hmotné škodě na některém ze zúčastněných vozidel včetně přepravovaných věcí nebo na jiných věcech nižší než 20.000,- Kč, jsou účastníci dopravní nehody povinni ohlásit tuto nehodu policistovi, jestliže se nedohodnou na zavinění nebo byla-li hmotná škoda způsobena na majetku třetí osoby.


Z této úpravy vyplývá, že v době posuzované dopravní nehody byla oznamovací povinnost [zákon pracuje i s pojmem ohlašovací povinnost, nicméně nadřazeným pojmem ve smyslu § 47 odst. 3 písm. b) je povinnost oznámit] zákonem stanovena účastníkům takové dopravní nehody (bez rozlišení poškozeného a odpovědné osoby), při níž buď došlo k usmrcení nebo zranění osoby nebo k hmotné škodě převyšující zřejmě částku 20.000,- Kč, anebo došlo k hmotné škodě tuto částku nepřevyšující, avšak účastníci nehody se nedohodli na zavinění; oznamovací povinnost bez ohledu na výši škody byla pak dána vždy, šlo-li o hmotnou škodu způsobenou na majetku třetí osoby. Lze přisvědčit odvolacímu soudu, že povinnost účastníka setrvat na místě dopravní nehody až do příchodu policisty nebo se na toto místo neprodleně vrátit (po poskytnutí nebo přivolání pomoci nebo ohlášení dopravní nehody), jak ji formulovalo ustanovení § 47 odst. 4 písm. b) zákona o provozu, na které odkazuje ustanovení o postižním právu v § 10 odst. 1 písm. d) zákona o pojištění, není již výslovně zmíněna v ustanovení § 47 odst. 5 tohoto zákona, nicméně ze smyslu právní úpravy vyplývá, že jde o terminologickou zkratku, neopisující znovu katalog povinností účastníků nehody, který musí být nutně shodný. Není totiž rozumného důvodu spatřovat rozdíl mezi požadavky na počínání účastníků nehody, kterou je potřeba vyšetřit, jen proto, že se liší důvody, pro které jim oznamovací povinnost vznikla. Proto i za podmínek uvedených v § 47 odst. 5 zákona o provozu je oznamovací povinnost spojena nejen s ohlášením nehody policistovi, nýbrž i s dalšími povinnostmi, jejichž účelem je řádné zjištění skutkového stavu dopravní nehody. Je tedy důvodná dovolací námitka, že žalovaný tím, že opustil místo dopravní nehody před příchodem policisty, oznamovací povinnost porušil.


Nárok na regresní úhradu však přesto není opodstatněný, a to pro nesplnění podmínky, že zmíněné porušení oznamovací povinnosti ztížilo možnost řádného šetření pojistitele. Z hlediska regresního nároku totiž povinnosti účastníků spojené s oznámením dopravní nehody nejsou samy o sobě rozhodující; právo postihu se spojuje s tím, že nesplnění povinnosti mělo zároveň negativní dopad na možnosti pojistitele osvětlit příčiny a mechanismus dopravní nehody, včetně případných podkladů pro uplatnění regresních nároků. V daném případě nelze přehlédnout, že podle skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně (proti správnosti skutkových zjištění dovolatelka výhrady nevznáší) žalovaný způsobil dopravní nehodu ve 20 hod. 30 min., po ohlášení nehody policii poškozeným se z místa nehody vzdálil ze zdravotních důvodů (aplikace léků, které užíval) a vzápětí se na policii sám dostavil, aby podal vysvětlení k dopravní nehodě (výslech započal téhož dne v 21 hod. 42 min.), tedy s policií spolupracoval téměř bezprostředně po nehodě. Nebylo přitom zjištěno (žalobkyně kromě obecné výhrady konkrétní okolnosti netvrdila ani neprokazovala a ani v dovolání blíže nespecifikuje, v čem měla ztížená možnost šetření spočívat), že by právě opuštěním místa nehody bylo šetření ztíženo, zejména nebylo prokázáno, v jakém směru konkrétně nemohl pojistitel průběh nehody řádně vyšetřit. Nelze-li na základě dovolacích námitek, jak byly v dovolání vymezeny, úspěšně zpochybnit závěr odvolacího soudu, že nebyla splněna uvedená podmínka pro uplatnění regresního nároku podle § 10 písm. d) zákona č. 168/1999 Sb., nelze dovodit důvodnost žalobou uplatněného nároku.


Z uvedených důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalovanému v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. ledna 2010



JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu