25 Cdo 4511/2016
Datum rozhodnutí: 26.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 415 obč. zák.



25 Cdo 4511/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR , se sídlem Praha 3, Orlická 2020/4, IČO 41197518, proti žalovanému J. M. , zastoupenému JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem Písek, Heydukova 101/2, o 310.209 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 12 C 11/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. 3. 2016, č. j. 7 Co 124/2016-158, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Rozsudkem Okresního soudu v Písku ze dne 17. 9. 2015, č. j. 12 C 11/20158-98, bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobkyni částku 310.209 Kč s příslušenstvím a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Uvedená částka představuje výlohy vzniklé žalující zdravotní pojišťovně tím, že uhradila léčebné náklady svých pojištěnců, kteří jako diváci sledovali autokrosové závody, při nichž žalovaný nezvládl řízení vozidla, vyjel z trati a srazil poškozené v prostoru určeném pro diváky. Okresní soud uzavřel, že ke zranění diváků došlo v důsledku jezdecké chyby žalovaného, který po vyjetí z trati nestandardně nebrzdil ani se nepokusil o žádný jiný vyhýbací manévr. Vozidlo žalovaného mělo také sníženou brzdnou schopnost zadní nápravy a neprošlo by technickou kontrolou. Na základě těchto okolností dovodil soud prvního stupně porušení prevenční povinnosti žalovaným dle § 415 obč. zák. Zavinění na straně pořadatele závodu či poškozených neshledal.

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 4. 3. 2016, č. j. 7 Co 124/2016-158, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 6. 2016, č. j. 7 Co 124/2016-179, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil co do částky 217.146,30 Kč s příslušenstvím, ohledně částky 93.062,70 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, změnil také nákladové výroky a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, s odkazem na rozsudek dovolacího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1598/2005, však po právní stránce dovodil spoluzavinění poškozených na vzniku škody v rozsahu 30 %, neboť nesledovali závod, tedy ani auto žalovaného, ačkoli tím mohli střetu zabránit. V tomto rozsahu neshledal příčinnou souvislost mezi jednáním žalovaného a vznikem škody, a proto žalobu v části nároku zamítl.

Proti celému rozhodnutí odvolacího soudu podal žalovaný dovolání s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe týkající se sportovního práva a zároveň nebyla daná právní otázka dosud vyřešena. Dovolatel zejména nesouhlasí se závěrem soudů, že jeho jízda na automobilových závodech představuje porušení prevenční povinnosti. Domnívá se, že v jeho případě šlo o přípustné riziko a odpovědnost za škodu měla být shledána u provozovatele závodů, jenž nedostatečně zabezpečil okolí trati. Dále namítá dovolatel nesprávné hodnocení důkazů a zpochybňuje zjištěný skutkový stav. Proto navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dovolatel dále požádal o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.

Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že odvolací soud se náležitě vypořádal se všemi důkazy a posoudil veškeré okolnosti případu; navrhla proto, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) posoudil dovolání a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), není však přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť se odvolací soud při řešení otázky odpovědnosti poškozeného za vznik dopravní nehody neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Důvody pro odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Nejvyšší soud neshledal a v souladu s ustálenou praxí o něm nerozhodoval samostatným usnesením.

Vzhledem k ustanovení § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinného od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona
č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, se řídí dosavadními právními předpisy.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu. V části měnícího výroku rozsudku, jímž byla žaloba zamítnuta v částce 93.062,70 Kč s příslušenstvím, je však dovolání zjevně subjektivně nepřípustné (podané tím, kdo k němu není oprávněn). Právo podat dovolání totiž přísluší pouze tomu účastníku, jemuž byla rozhodnutím odvolacího soudu způsobena určitá újma v jeho právech. Nemůže je podat účastník, jemuž bylo zcela vyhověno (podmínka subjektivní přípustnosti viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, publikované pod číslem 28/98 v časopise Soudní judikatura). Jestliže uvedenou částí výroku byla žaloba v částce 93.062,70 Kč s příslušenstvím zamítnuta, je žalovaný v této části sporu úspěšný, a není tudíž oprávněn v uvedeném rozsahu podat dovolání.

Zpochybňuje-li dovolatel skutkové závěry a hodnocení důkazů odvolacím soudem
a dovozuje odpovědnost za škodu organizátora závodů, činí tak na základě vlastního hodnocení důkazů. Takto však přípustnost dovolání úspěšně založit nelze, neboť dovolání může být přípustné pouze pro řešení otázek právních.

Dovolatel dále namítl, že právní otázka odpovědnosti za škodu ve sportovním právu dosud nebyla řešena ve vztahu k amatérskému motoristickému sportu. Zjevně tedy ignoruje odkaz odvolacího soudu na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 25 Cdo 1598/2005, uveřejněný pod číslem 26/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž byla řešena zcela identická situace nezvládnutí průjezdu tratí při automobilovém rally a sražení diváků, avšak z pohledu spoluzavinění poškozených diváků a míry jejich odpovědnosti. Právě s odkazem na toto rozhodnutí dovolacího soudu pak stanovil odvolací soud míru zavinění na nehodě shodně s porovnávaným případem v rozsahu 70 % na straně závodníka a 30 % na straně diváka, neboť převažující příčinou nehody bylo nezvládnutí řízení závodníkem, avšak poškozený se nacházel na nebezpečném místě. Dovolací soud k tomu poznamenává, že v posuzované věci stáli poškození diváci v prostoru pro diváky vyhrazeném pořadatelem a jejich zavinění shledal soud jen v tom, že nesledovali průběh závodu a nestačili uskočit před nezvladatelným automobilem dovolatele.

Závěry odvolacího soudu nejsou v rozporu ani s dovolateli citovanou judikaturou dovolacího soudu týkající se odpovědnosti za škodu ve sportovním právu, naopak na tam vyslovené závěry lze odkázat.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1106/2003, byl citován ustálený závěr dovolacího soudu, že občanskoprávní prevenci lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení ohrožení a porušování subjektivních občanských práv, tj. práv, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle § 415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který - objektivně posuzováno - je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů - občanskoprávní odpovědnost za škodu (§ 420, 421 obč. zák.).

K tomu, aby porušení pravidel sportovní hry vedoucí ke škodě na zdraví mohlo být považováno za porušení prevenční povinnosti ve smyslu § 415 obč. zák., musí mít určitou vyšší intenzitu, tedy musí podstatným způsobem vybočovat z běžného způsobu hry (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 493/2015, uveřejněný pod číslem 106/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud vyšel z tvrzení samotného žalovaného, že žádný závod dosud nedokončil, jeho jezdecké schopnosti a zkušenosti s řízením závodního vozu byly pro danou situaci zcela nedostatečné a jeho vozidlo nebylo v perfektním technickém stavu (snížená účinnost brzd). Za dané konkrétní situace byl způsob jízdy žalovaného a jeho reakce či spíše nereakce na vyjetí z trati natolik nestandardní a neadekvátní, že toto jednání dosáhlo vyšší intenzity odůvodňující závěr, že došlo k porušení obecné prevenční povinnosti ve smyslu
§ 415 obč. zák.

Dovolací soud se s tímto posouzením zcela ztotožňuje a na doplnění dodává, že výklad dovolatele, jenž pod pojmem přípustné riziko zcela vylučuje odpovědnost závodníka za škodu způsobenou při závodu, by ve svém absurdním důsledku znamenal, že amatérský závodník sledující pouze záměr dojet do cíle v co nejlepším čase nebude odpovídat za žádnou škodu způsobenou na zdraví či majetku, ať už pojede dle pravidel sportovní disciplíny či nikoliv. Namítá-li dovolatel, že pořadatel nevěděl nic o kvalitách jezdců či o technickém stavu vozidel, zcela nesprávně tyto okolnosti interpretuje, neboť je to právě jezdec, který má v rámci prevenční povinnosti zvážit své jízdní schopnosti a stav vozidla a těmto skutečnostem přizpůsobit svou jízdu. Tato prevenční povinnost dle § 415 obč. zák. stíhá každého a nelze se jí zprostit. Dovolateli není kladeno za vinu, že nezkontroloval trať a nezkoumal bezpečnost diváků, nýbrž že zcela nedostatečné posoudil vlastní síly a schopností i stav svého vozidla pro absolvování závodu.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž nejsou naplněny. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b, § 224 odst. 1
a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný s ohledem na výsledek řízení na náhradu svých nákladů nemá právo a žalobkyni v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. ledna 2017


JUDr. Robert Waltr
předseda senátu