25 Cdo 4438/2008
Datum rozhodnutí: 17.02.2009
Dotčené předpisy: § 420 předpisu č. 40/1964Sb., § 444 předpisu č. 40/1964Sb., § 7 odst. 3 předpisu č. 32/1965Sb.




25 Cdo 4438/2008

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce K. H., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) PhDr. V. Č., zastoupenému opatrovnicí L. B., zaměstnankyní Obvodního soudu pro Prahu 6, 2) T. P., státnímu podniku v likvidaci, zastoupenému advokátem, za účasti Č. k. p., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, za kterou jedná Č. p., o náhradu škody na zdraví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 9 C 129/93, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 3. 2008, č.j. 18 Co 256/2007-368, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po několikeré změně a doplnění žaloby domáhal na žalovaných náhrady škody na zdraví sestávající z náhrady bolestného ve výši 4 387,- Kč, náhrady za ztížení společenského uplatnění ve výši 10 000 000,- Kč, náhrady ušlého výdělku ve výši 5 942 570,30 Kč, náhrady účelně vynaložených nákladů spojených s léčením ve výši 12 283 807,- Kč, náhrady rozličných výdajů spojených s úrazem a léčením ve výši 1 765 374,50 Kč a náhrady věcné škody ve výši 3 861,20 Kč.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 21. 12. 2001, č.j. 9 C 129/93-193, uložil žalovanému 1) zaplatit žalobci 154 567,50 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu ve zbývající části proti žalovanému 1) a v celém rozsahu proti žalovanému 2) a proti M. Š. [v té době žalovanému 3)], ve vztahu k J. F. [v té době žalovanému 4)] řízení zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o soudním poplatku.

K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2003, č.j. 18 Co 217/2003-238, rozsudek obvodního soudu ve výrocích o věci samé týkajících se žalovaných 1) a 2) a ve výrocích o nákladech řízení kromě výroku o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4) zrušil, a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. 11. 2006, č.j. 9 C 129/93-328, uložil oběma žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně 97 567,50 Kč s příslušenstvím, zamítl žalobu co do částky 29 902 432,50 Kč s příslušenstvím a co do části příslušenství z částky 97 567,50 Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 20. 6. 1991 došlo v P. k dopravní nehodě dvou automobilů taxislužby provozovaných žalovanými, při které žalobce utrpěl těžkou újmu na zdraví spočívající v příčné zlomenině levé stehenní kosti a v pohmoždění levé části hrudní stěny. Při následné léčbě zlomeniny došlo u žalobce k těžkému omezení hybnosti levého kyčelního kloubu, které přešlo ve ztuhlost levé dolní končetiny v nepříznivém postavení. Žalobci bylo současně diagnostikováno středně těžké omezení hybnosti v dolní oblasti hrudní a bederní páteře v celém úseku paravertebrální kontraktury. Znaleckým posudkem MUDr. N. ze dne 8. 2. 2000, doplněným dne 3. 4. 2001, bylo podle vyhlášky č. 32/1965 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění do 28. 1. 1993 (dále jen vyhláška č. 32/1965 Sb. , případně vyhláška ) ohodnoceno bolestné 295,5 bodu a ztížení společenského uplatnění žalobce 950 body. Náhradu za ztížení společenského uplatnění znalec zvýšil podle § 6 odst. 2 citované vyhlášky na dvojnásobek a doporučil soudu její další zvýšení podle § 7 odst. 3 vyhlášky, jelikož následky uvedeného zranění žalobce invalidizují a žalobce navíc žije v odlišných ekonomických poměrech. Soud prvního stupně dospěl k závěru o existenci příčinné souvislosti mezi znalcem diagnostikovaným těžkým omezením hybnosti končetiny a středně těžkým omezením hybnosti hrudní a bederní páteře žalobce a jeho úrazem při dopravní nehodě. S ohledem na věk žalobce a jeho dosavadní životní styl (žalobce je vlivem tohoto zranění výrazně omezen v pohybu a tedy i v možnosti cestovat) zvýšil základní bodové ohodnocení ztížení jeho společenského uplatnění na čtyřnásobek, tj. na 3 800 bodů. Obvodní soud neshledal důvodným nárok na náhradu za reoperaci a následné léčení ve Š. ve výši 12 283 807,- Kč, jelikož žalobce neprokázal příčinnou souvislost mezi úrazem a uvedenou reoperací. Žalobce neunesl důkazní břemeno ohledně tvrzené věcné škody, nákladů na nákup rehabilitačních pomůcek, neprokázal nezbytnost péče ošetřovatele od úrazu do doby, kdy bylo o náhradě nákladů na tuto péči rozhodováno, ani další výdaje, jejichž náhradu z uvedeného důvodu rovněž požadoval (např. výdaje za cestu taxi v I., za letenky při cestách mezi P., M. a C., za vízum pro svého ošetřovatele apod.). Žalobci nebyla přiznána ani náhrada ušlého výdělku ve výši 5 942 570,30 Kč, neboť z předložené zprávy jeho advokáta ze dne 18. 7. 1999 ani ze svědecké výpovědi S. N., jimiž měla být důvodnost předmětného nároku prokázána, soud žádné právně významné skutečnosti nezjistil. Za této situace obvodní soud, vázán právním názorem vysloveným v předchozím zrušujícím usnesení odvolacího soudu (že za škodu odpovídá i druhý žalovaný solidárně s prvým žalovaným a že právní normy upravující bolestné a ztížení společenského uplatnění musí být aplikovány bez ohledu na to, že žalobce je A.), dospěl k závěru o solidární odpovědnosti žalovaných za škodu, a zavázal je proto k náhradě bolestného a za ztížení společenského uplatnění žalobce, k náhradě nákladů na ošetření a nákladů na pečovatele za 1 měsíc po propuštění z nemocnice, a dále k náhradě zvýšených nákladů na obohacení stravy žalobce za období 94 měsíců, vše v celkové částce 97 567,50 Kč; ve zbývající části žalobu zamítl.

K odvolání žalobce a vedlejšího účastníka Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 26. 3. 2008, č.j. 18 Co 256/2007-368, změnil rozsudek obvodního soudu v zamítavém výroku tak, že uložil žalovaným zaplatit žalobci společně a nerozdílně další částku 200 000,- Kč, a ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu na úhradu příslušenství z částky 97 567,50 Kč od 24. 10. 2007 do zaplacení zamítl, ve zbývajících napadených částech jej potvrdil, rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky před soudem prvního stupně a o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky a ve vztahu ke státu. Odvolací soud vyšel v podstatné části ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry ohledně požadované náhrady bolestného, náhrady nákladů vynaložených na ošetření žalobce v Č. r. a za jeho další ošetřování od července 1991 do dubna 1999, nákladů hospitalizace žalobce, a rovněž ohledně náhrady za rozličné doložené výdaje , věcnou škodu a ušlý výdělek žalobce. Odvolací soud shledal odvolání žalobce opodstatněným, pouze pokud se domáhal vyšší částky z titulu mimořádného zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 32/1965 Sb. Přihlížeje k závěrům vysloveným v nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, usoudil, že zranění žalobce mělo podstatné následky pro jeho další život, třebaže samo o sobě nebylo mimořádně závažné. Jeho mimořádně závažný následek soud spatřoval v částečné ztrátě soběstačnosti žalobce a schopnosti realizovat své pracovní a podnikatelské aktivity, čímž byl žalobce v podstatné míře omezen v dosavadním způsobu života. Z těchto důvodů odvolací soud pokládal za přiměřené mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění žalobce o další čtrnáctinásobek základního bodového ohodnocení, tedy o částku 200 000,- Kč. Protože vedlejší účastník dne 24. 10. 2007 uhradil žalobci soudem prvního stupně přiznanou částku 97 567,50 Kč, odvolací soud změnil vyhovující výrok ohledně příslušenství z této částky za dobu od 24. 10. 2007 do zaplacení a žalobu v této části zamítl.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to do jeho potvrzujícího výroku ohledně částky 29 702 432,50 Kč s příslušenstvím a do jeho měnícího výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení příslušenství z částky 97 567,50 Kč za dobu od 24. 10. 2007 do zaplacení, podal žalobce dovolání. Jeho přípustnost vyvozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) občanského soudního řádu (dále jen o.s.ř. ) a uplatňuje dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o.s.ř. Dovolatel předně poukazuje na skutečnost, že za dobu patnácti let, po kterou řízení dosud trvalo, došlo k výraznému zvýšení hladiny cen, a proto výše přiznané náhrady bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění vycházející z hodnoty 15,- Kč za jeden bod je tomuto vývoji naprosto neadekvátní, nehledě na to, že tato náhrada bude využívána v odlišných společenských a ekonomických podmínkách, které její hodnotu ještě fakticky snižují. Přestože podle odškodňovací vyhlášky má být poskytnutá náhrada přiměřená, z přisouzené náhrady nebude možné zajistit ani nejnutnější potřeby spojené s invaliditou žalobce. Dovolatel rovněž nesouhlasí se závěrem o neexistenci příčinné souvislosti mezi úrazem a jím vynaloženými náklady na reoperaci a léčbu ve Š. Prvotní úraz při dopravní nehodě považuje za conditio sine qua non, neboť veškeré náklady, které byl nucen vynaložit a jejichž náhrady se nyní domáhá, jsou pouze důsledkem uvedené škodné události. Za této situace závěr o přetržení příčinné souvislosti mezi původním úrazem a následnou škodou v podobě nákladů vynaložených na léčbu ve Š. nemůže obstát. Ušlý výdělek žalobce považuje za dostatečně prokázaný zprávou svého daňového správce a svědeckými výpověďmi. Pokud soudy dospěly k opačnému závěru, tj. že žalobce své důkazní břemeno ohledně výše výdělku neunesl, náleží mu náhrada alespoň ve výši minimální mzdy v Č. r. v období, za něž je tato náhrada požadována, neboť bylo prokázáno, že žalobce řádně pracoval. Přestože žalobce prokázal, že vynaložil náklady na ošetřování ve S. s. a. a na další lékařskou péči, jejich náhrada mu nebyla přiznána. Ze všech těchto důvodů dovolatel navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadených výrocích a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil se závěry odvolacího soudu a zdůraznil, že námitky žalobce uplatněné v dovolání představují pouze opakování jeho žalobních tvrzení, která žalobce v dosavadním průběhu řízení neprokázal. Domáhá-li se žalobce zvýšení dosud přiznané náhrady škody, protože přisouzená náhrada má být využívána v jiných společenských a ekonomických podmínkách, je jeho požadavek v rozporu se zásadou rovné aplikace právních norem nezávisle na státní příslušnosti jejich adresátů. Jelikož žalobce brojí proti skutkovým zjištěním a nikoli proti právnímu posouzení věci, vedlejší účastník navrhuje, aby dovolání bylo jako zjevně neopodstatněné odmítnuto, případně zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), řádně zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 a 4 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání zčásti směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není přípustné, zčásti by bylo přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., avšak v tomto rozsahu neobsahuje vymezení konkrétních dovolacích důvodů, a je proto nezpůsobilé věcného projednání.

Pokud dovolání směřuje do výroku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok soudu prvního stupně ohledně příslušenství z částky 97 567,50 Kč od 24. 10. 2007 do zaplacení, je dovolání v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť nelze určit peněžitou hranici omezení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 21 Cdo 792/2005, publikovaný pod č. 56 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2006). Přestože citovaný výrok odvolacího soudu byl dovoláním výslovně napaden, dovolání neobsahuje žádné námitky, jejichž prostřednictvím by dovolatel jeho správnost zpochybňoval. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dovolání proti uvedenému výroku odmítl podle § 243c odst. 1 a § 43 odst. 2 o.s.ř. pro chybějící vymezení dovolacích důvodů v zákonné propadné lhůtě.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Podle § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč a v obchodních věcech 50 000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.

Jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky odvíjející se od odlišného skutkového základu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1969, sp. zn. 3 Cz 13/69, publikovaný pod č. 28 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1970). S touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o přípustnosti dovolání. V projednávané věci žalobce dovoláním napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně nároku na náhradu věcné škody ve výši 3 861,20 Kč. Protože dovolání v tomto rozsahu směřuje proti výroku o věci samé, kterým bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20 000,- Kč, je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř., aniž by na použití tohoto ustanovení měla vliv okolnost, že součet výše plnění ze všech samostatných nároků přesahuje částku 20 000,- Kč. Dovolání tak v této části směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Napadá-li dovolatel výrok odvolacího soudu, jímž byl potvrzen výrok soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby ohledně částky 29.698.571,30 Kč s příslušenstvím, není dovolání v této části přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř., neboť soud prvního stupně nerozhodl svým v pořadí druhým rozsudkem o nárocích touto částkou představovaných jinak než v předchozím rozhodnutí. Lze tedy zvažovat přípustnost dovolání proti této části rozsudku odvolacího soudu pouze z hlediska ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Otázku zásadního právního významu spatřuje dovolatel především v posouzení přiměřenosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění.



Ztížení společenského uplatnění spočívá především ve ztrátě či omezení dosavadních schopností poškozeného k uplatnění v životě a ve společnosti. Určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění se v posuzovaném případě řídí vyhláškou č. 32/1965 Sb., ve znění vyhlášek č. 84/1967 Sb. a č. 76/1981 Sb., tj. ve znění účinném do 28. 1. 1993 (dále opět jen vyhláška ). Pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny.

Podle § 4 odst. 1 vyhlášky se ztížení společenského uplatnění odškodňuje, jestliže poškození zdraví má prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb nebo pro plnění jeho společenských úkolů. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 6 odst. 1 vyhlášky). Podle § 6 odst. 2 vyhlášky částka odpovídající základnímu počtu bodů zjištěnému lékařem se přiměřeně zvýší až na dvojnásobek podle předpokladů, které měl poškozený ve věku, ve kterém byl poškozen na zdraví, pro uplatnění v životě a ve společnosti, a které jsou v důsledku poškození omezeny nebo ztraceny. Těmito předpoklady se rozumí zejména možnost uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním a možnost volby povolání a dalšího sebevzdělání; přitom se přihlíží k tomu, zda jde o muže nebo ženu, a při odstranitelnosti trvalých následků také k upozornění lékaře podle § 10.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění určuje částkou 15 Kč za jeden bod. Celková výše odškodnění za bolest a za ztížení společenského uplatnění z jednoho poškození na zdraví nesmí přesáhnout částku 60 000,- Kč; z toho odškodnění za bolest nesmí přesáhnout částku 18 000,- Kč, a to ani s připočtením odškodnění podle § 3 odst. 2 (srov. § 7 odst. 2 vyhlášky). Ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud odškodnění přiměřeně zvýšit nad stanovené nejvyšší výměry odškodnění (srov. § 7 odst. 3 vyhlášky).

Z citovaných ustanovení vyplývá, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů (srov. § 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání samotného základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Zvýšení odškodnění v rozsahu převyšujícím odškodnění přiznané odvolacím soudem je vyhrazeno jen naprosto ojedinělým případům, kdy poškozený je zcela vyřazen z běžného života a kdy jeho předpoklady pro uplatnění se ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. např. rozsudek ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný pod C 3129 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu).

V dané věci bylo zjištěno, že žalobce utrpěl v 46 letech (tj. v produktivním věku) újmu na zdraví s trvalými následky spočívajícími v těžkém omezení hybnosti levé dolní končetiny a středně těžkém omezení hybnosti hrudní a bederní páteře; tato omezení mají za následek částečnou ztrátu soběstačnosti žalobce, ztěžují mu pohyb, a značně tedy omezují jeho dosavadní pracovní a podnikatelské aktivity spojené s cestováním po celém světě. Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávné právní posouzení věci, jež vychází ze shora uvedených zásad, pokud činí závěr, že zvýšení bodového ohodnocení podle § 7 odst. 3 vyhlášky o další čtrnáctinásobek, tj. celkem na osmnáctinásobek základu (zvýšení odškodnění o 1 800 % základu), vystihuje rozsah, v němž je žalobce pro trvalé následky úrazu omezen v dalším životě a ve svém uplatnění ve společnosti, a že nejsou splněny podmínky pro další zvýšení odškodnění v rozsahu požadovaném žalobou (odškodnění ztížení společenského uplatnění částkou 10 000 000,- Kč).

Otázku zásadního významu nepředstavuje ani okolnost, že řízení trvá značně dlouhou dobu, během níž došlo k tak výraznému zvýšení hladiny cen, že odškodnění v sazbě 15 Kč za bod je tomuto vývoji neadekvátní, je nutno připomenout ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu, dle níž výše náhrady za ztížení společenského uplatnění není závislá na délce doby, jež uplynula od vydání právního předpisu, který ji upravuje, že náhradu nelze stanovit v rozporu se zákonnými hledisky, neboť soudu nepřísluší oprávnění předjímat potřebnost i obsah eventuální nové právní úpravy, a nahrazovat tak činnost legislativní. Přechodná ustanovení předpisů, jimiž je upravována výše bodového ohodnocení, je třeba respektovat a oprávnění zvýšit odškodnění za ztížení společenského uplatnění neumožňuje soudu, aby výši náhrady náležející podle dosavadního předpisu určil v rozporu s citovaným přechodným ustanovením tak, že by podle tohoto předpisu posuzoval ztížení společenského uplatnění, které vzniklo přede dnem nabytí účinnosti tohoto předpisu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2267/2002, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 509/2004, publikovaný v Souboru rozhodnutí NS ČR pod C 3449/2004). Lze dodat, že dobu trvání soudního řízení nelze přičíst k tíži žalovaného.

Z uvedeného vyplývá, že dovolatelem předestřená otázka přiměřenosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nečiní napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

Dovolatel svými námitkami brojí dále proti závěru o neexistenci příčinné souvislosti mezi jeho prvotním úrazem a následnou reoperací ve Š. Úspěšné zpochybnění správnosti tohoto závěru by ovšem vyžadovalo zpochybnit správnost skutkových zjištění, na nichž je tento závěr založen, respektive zpochybnit závěr o neunesení důkazního břemene žalobcem ohledně těch skutečností, které byly pro posouzení příčinné souvislosti rozhodující; to však u přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. nelze (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 10. 1992, sp. zn. 7 Cdo 9/92, publikovaný pod č. 8 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1994).

Při úvaze o přípustnosti dovolání nelze přihlížet k námitkám žalobce, jimiž zpochybňuje závěry odvolacího soudu o tom, které nároky lze považovat za prokázané a které nikoli, neboť těmito námitkami je uplatňován dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., jehož uplatnění je pro posouzení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. bez významu. Zbývá dodat, že nebyl-li prokázán nárok žalobce na ušlý výdělek, pak sama okolnost, že žalobce řádně pracoval , nezakládá jeho nárok na ušlý výdělek ve výši minimální mzdy podle zákoníku práce.

Z uvedeného je zřejmé, že napadenému rozhodnutí nelze přisuzovat zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o.s.ř.), a dovolání tak není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Nejvyšší soud proto dovolání v této části odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § § 146 odst. 3 o.s.ř. neboť žalovaným ani vedlejšímu účastníku, jimž by svědčilo vůči dovolateli právo na jejich náhradu, v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. února 2009

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu