25 Cdo 4425/2016
Datum rozhodnutí: 31.01.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 420a obč. zák., § 21 předpisu č. 289/1995Sb., předpisu č. 55/1999Sb.



25 Cdo 4425/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Marty Škárové v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106/19, IČO 42196451, proti žalované Elektrárně Počerady, a. s. , se sídlem v Praze 4, Duhová 1444/2, IČO 24288110, zastoupené JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 8, Prvního pluku 206/7, o 3.436.645 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 30 C 435/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 11 Co 131/2016-134, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, č. j. 11 Co 131/2016-134, není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť dovolatelkou předložené právní otázky již byly dříve dovolacím soudem několikrát řešeny a na základě dovolatelkou uplatněných námitek nelze dojít k závěru, že by se od této judikatury odvolací soud v napadeném rozhodnutí odchýlil, popřípadě že jsou dány důvody pro to, aby tyto právní otázky byly dovolacím soudem nově posouzeny jinak. Některé z uplatněných námitek navíc nesměřují proti otázkám právním, ale napadají skutková zjištění, která zásadně nejsou předmětem dovolacího přezkumu (srov. § 237 a § 241a odst. 1 o. s. ř.).

Žalovaná podala dovolání proti výroku, jímž jí byla uložena platební povinnost, se základním argumentem, že odvolací soud ve věci nesprávně použil vyhlášku č. 55/1999 Sb., ačkoli dovolatelka žádnou povinnost podle § 21 odst. 1 zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), neporušila, a soud proto obecně nesprávně kombinuje odpovědnost podle lesního zákona s odpovědností podle občanského zákoníku. Tyto námitky však nejsou důvodné, neboť vycházejí z mylného pochopení rozhodnutí odvolacího soudu. Nejvyšší soud se významem lesního zákona a vyhlášky č. 55/1999 Sb. ve sporech o náhradu škody na lesích způsobené imisemi již několikrát zabýval a opakovaně dospěl k závěru, že základ, tj. předpoklady odpovědnosti za škodu (zvlášť kvalifikovaná okolnost neboli škodná událost, škoda a příčinná souvislost mezi škodnou událostí a vznikem škody) lesní zákon neupravuje, a proto je třeba při úvaze o existenci či neexistenci předpokladů odpovědnosti za škodu postupovat podle obecného předpisu, jímž je občanský zákoník. Lesní zákon pak jako lex specialis právnickým a fyzickým osobám, které při své činnosti používají nebo produkují látky poškozující les a les ohrozí nebo poškodí, ukládá povinnost provádět opatření k zabránění nebo zmírnění jejich škodlivých následků, a dojde-li ke vzniku škody na lesích, způsob výpočtu její výše pak stanoví prováděcí právní předpis (v tomto případě vyhláška č. 55/1999 Sb.). Takový postup je zcela v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod, neboť povinnost předcházet škodám na lesních porostech je právnickým a fyzickým osobám stanovena v lesním zákoně, předpoklady odpovědnosti za škodu způsobenou jejich provozní činností v občanském zákoníku a konkrétní způsob výpočtu výše škody pak v prováděcím právním předpise k lesnímu zákonu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1211/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2012, sp. zn. 32 Cdo 1808/2010). Rozsudek odvolacího soudu je proto zcela v souladu se zákonem i ustálenou judikaturou založen na východisku, že odpovědnost za škodu způsobenou vypouštěnými škodlivinami na lesních porostech je odpovědností z provozní činnosti podle § 420a obč. zák., tedy podle zákona, který stanoví podmínky odpovědnosti, zatímco prováděcí předpis slouží ke snadnějšímu zjištění výše náhrady, která náleží poškozenému.

Dovolatelka dále zpochybňuje použití metodiky znalce RNDr. Pavla Hadaše, Ph.D., pro určení výše škody na lesích (použití rozptylové studie a tzv. Gaussova matematického modelu výpočtu škody), jejíž vhodností se dovolací soud rovněž již opakovaně zabýval a shledal, že i přes některé nedostatky této metodiky je pro občanskoprávní řízení o náhradu škody na lesích použitelná (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 924). Zde je třeba zdůraznit, že není do budoucna vyloučeno přesnější stanovení výše náhrady, bude-li vypracována exaktnější metoda zjištění konkrétních dopadů jednotlivých původců exhalací na lesní porosty. Dovolatelka sice v průběhu řízení alternativní způsoby určení výše škody navrhla, resp. předložila znalecký posudek Ing. Heziny, ve kterém je zpochybňován metodický postup RNDr. Hadaše, nelze však přehlédnout, že z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně jasně vyplývá, že tento soud se jimi kriticky zabýval, a to vědom si skutečnosti, že judikatura Nejvyššího soudu v této věci není uzavřena dalšímu vývoji. Přesto dospěl k závěru, především na základě revizního znaleckého posudku, který si soud prvního stupně nechal vypracovat, že metodiky a postupy použité RNDr. Hadašem jsou správné (srov. str. 6 7 rozsudku soudu prvního stupně).

Je třeba rovněž zdůraznit, že proces zjišťování výše škody je součástí dokazování a zjišťování skutkového stavu, náleží proto primárně do kompetencí soudu nalézacího (soudu prvního stupně), neboť dovolací přezkum, jako mimořádný opravný prostředek, není určen pro získávání nových skutkových zjištění ani jejich revizi, ale pro přezkum otázek právních. Samotné hodnocení důkazů (opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v ustanovení § 132 o. s. ř.) nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2011, sen. zn. 29 NSČR 29/2009, publikovaný pod č. 108/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, včetně tam zmíněného odkazu na nález Ústavního soudu ze dne 6. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 191/96, uveřejněný pod č. 1/1997 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). To nemůže zpochybnit ani analogie s aplikační praxí v trestním řízení, na kterou dovolatelka poukazuje, neboť úprava dovolacích důvodů v občanském soudním řízení je odlišná, navíc posouzení přípustnosti dovolání v nyní projednávané věci odpovídá ustálené soudní praxi.

Závěry uvedené v předchozím odstavci se pak vztahují i k dalším námitkám dovolatelky, že nebyla prokázána existence škody ani příčinné souvislosti a že výše škody byla soudem nekriticky přejata ze znaleckého posudku. S ohledem na to, že metodika RNDr. Hadaše je v soudní praxi uznávána, jsou pak i závěry plynoucí ze znaleckých posudků zpracovaných podle této metodiky použitelné jako důkaz. Soudy tedy mohou k závěru o příčinné souvislosti, jakož i o existenci a výši škody (byť částečně paušalizované, neboť není v současnosti prakticky možné evidovat škodu na jednotlivých stromech přesně) dospět i z příslušných znaleckých posudků, jak tomu bylo v posuzovaném případě. Z procesněprávního hlediska proto není podobný postup soudů v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a namítá-li dovolatelka, že skutkový stav je jiný, než byl zjištěn na základě tohoto postupu, jedná se opět o námitky proti skutkovým zjištěním, jež přípustnost dovolání nejsou způsobilé založit.

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. ledna 2017 JUDr. Robert Waltr předseda senátu