25 Cdo 4424/2009
Datum rozhodnutí: 30.11.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.




25 Cdo 4424/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce J. M. , zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalovanému D. W. , zastoupenému Mgr. Vadimem Rybářem, advokátem se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Tyršova 1714/27, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného České pojišťovny a.s., se sídlem v Praze 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 61 C 238/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. března 2009, č. j. 57 Co 435/2008-194, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žalobci se náhrada nákladů dovolacího řízení nepřiznává .
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 1. 2008, č. j. 61 C 238/2006-111, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 252.000,- Kč, zamítl žalobu ohledně 5.148.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 15. 1. 2005 utrpěl jako spolujezdec při dopravní nehodě zaviněné žalovaným závažné poškození zdraví. Oba účastníci bezprostředně před jízdou požívali alkoholické nápoje a v době nehody nebyli připoutáni bezpečnostními pásy. Trvalé zdravotní následky představuje ztráta hybnosti v mimořádném rozsahu, žalobce je schopen částečně pohybovat pravou rukou, otáčet hlavou a s dopomocí se posadit, jinak je nepohyblivý, s potížemi se vyjadřuje a komunikuje a je trvale odkázán na péči druhé osoby i v základních osobních potřebách. Úraz utrpěl ve věku 34 let, předtím vedl běžný pracovní, sportovní, společenský a kulturní život. Znaleckým posudkem bylo ztížení společenského uplatnění ohodnoceno na 3.000 bodů, a protože škoda na zdraví žalobce vedla ke zvlášť těžkým následkům, bylo bodové ohodnocení zvýšeno o 50 % podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ) na celkových 4.500 bodů, tomu odpovídající částku 540.000,- Kč již obdržel od vedlejšího účastníka. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v důsledku porušení právní povinnosti žalovaným vznikla žalobci škoda na zdraví a náleží mu náhrada za ztížení společenského uplatnění zvýšená podle § 7 odst. 3 vyhlášky. Soud spatřoval výjimečnost případu ve věku, v němž došlo k poškození zdraví žalobce, a v rozsahu tohoto zdravotního postižení; následky škody na zdraví jsou natolik závažné, že zcela vylučují žalobce z drtivé většiny oblastí lidského života, neboť mu zůstala zachována hybnost v malém rozsahu. Protože však zapojení žalobce do různých oblastí života nebylo vysoké a na mimořádné úrovni, není požadované mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění (dále též jen ZSU ) na částku 5.400.000,- Kč přiměřené. Soud dále zohlednil spoluzavinění žalobce, který usedl do vozidla řízeného žalovaným za situace, kdy těsně před započetím jízdy oba společně konzumovali alkoholické nápoje, tedy musel si být vědom, že žalovaný je pod vlivem alkoholu. Žalobce tak porušil obecnou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., neboť si nepočínal natolik obezřetně, aby (objektivně posuzováno) svým jednáním zabránil či alespoň co nejvíce omezil riziko vzniku škod na svém zdraví; ke vzniku škody přispěl i tím, že se nepřipoutal bezpečnostním pásem. Vzhledem k významu porušení povinností každého z účastníků, jejich závažnosti a vlivu na vznik škody, dospěl soud k míře spoluzavinění žalobce v rozsahu 30 %, přiznal mu proto náhradu za ZSU ve výši 252.000,- Kč jako částku rovnající se jednonásobku základní výměry odškodnění ve výši 360.000,- Kč sníženou o 30% spoluzavinění (108.000,- Kč).

K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. 3. 2009, č. j. 57 Co 435/2008-194, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku a v zamítavém výroku, pokud jím bylo rozhodnuto o částce 4.140.000,- Kč, změnil jej tak, že uložil žalovanému zaplatit žalobci dalších 1.008.000,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i se závěry, že žalovaný odpovídá za vznik škody na zdraví žalobce. Odlišně hodnotil míru spoluzavinění žalobce na vzniku škody, neboť okolnost, že žalobce od počátku věděl, že žalovaný je pod vlivem alkoholu, a přesto mu umožnil řízení vozidla, usedl s ním do vozu, aniž se připoutal bezpečnostními pásy, výrazně přispěla ke vzniku škody a k jejímu rozsahu, představuje míru spoluzavinění ve výši 50 %. Odvolací soud v otázce zvýšení náhrady za ZSU dovodil, že aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky nelze zužovat pouze na případy, kdy byl poškozený před úrazem mimořádně aktivní, nýbrž je třeba každý případ posuzovat individuálně s přihlédnutím ke všem okolnostem. Okresní soud sice vzal v úvahu věk, v němž došlo k poškození zdraví žalobce, a také rozsah tohoto poškození, ale jeho závěr o jednonásobném navýšení odškodnění se právě vzhledem k těmto dvěma hlediskům, které jsou pro posouzení věci nejvýznamnější, jeví odvolacímu soudu nepřiměřený. Rozhodujícím kritériem je, že v důsledku úrazu došlo u žalobce k zásadním a trvalým změnám, že jeho dosavadní život je znemožněn a jeho další uplatnění v životě je minimální, neboť je nesoběstačný a potřebuje celodenní péči jiné osoby. I když je žalobce schopen určitých úkonů, jedná se o úkony ojedinělé, jichž je schopen jen v krátkém časovém úseku a pouze za pomoci jiné osoby. Rozsahu, charakteru a důsledkům poškození zdraví žalobce je proto přiměřené zvýšení základního bodového ohodnocení ZSU na sedminásobek částky 360.000,- Kč. Náhrada po snížení o 50% spoluzavinění žalobce tak představuje částku 1.260.000,- Kč, přiznanou částečně v řízení před soudem prvního stupně (252.000,- Kč) a částečně v řízení odvolacím (1.008.000,- Kč).

Proti výroku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci 1.008.000,- Kč, podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. b), odst. 3 o.s.ř. a vytýká odvolacímu soudu nesprávný právní názor při aplikaci vyhlášky č. 440/2001 Sb. Již v základním bodovém ohodnocení ZSU byly zahrnuty nejzávažnější možné následky, ke kterým zdravotní újma, kterou žalobce utrpěl, může u jakéhokoliv pacienta obecně vést. Tato základní výměra odškodnění byla žalobci uhrazena včetně maximálního 50% zvýšení, a bylo mu tak poskytnuto plné odškodnění. Dovolatel poukazuje na to, že i když má žalobce v omezeném rozsahu zachovánu hybnost, může pracovat s počítačem, udržovat emailovou korespondenci, sledovat televizi a také číst. Vyhláška přitom umožňuje zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3, pouze pokud by se případ žalobce ze soudem zjištěných důvodů odlišoval od případů jiných poškozených se stejnými zdravotními následky, a to mimořádným společenským zapojením žalobce před vznikem škody. Tento svůj názor dovolatel demonstruje na některých rozhodnutích Nejvyššího soudu a uvádí, že přijetí názoru odvolacího soudu, že ke zvýšení náhrady za ZSU podle § 7 odst. 3 vyhlášky není nutná podmínka mimořádného společenského zapojení poškozeného před úrazem, by muselo znamenat změnu ustálené judikatury Nejvyššího soudu. Dovolatel namítá, že nárok uplatněný žalobcem má být posuzován pouze z hlediska splnění podmínek podle § 7 odst. 3 vyhlášky, a náhradou za ZSU nemají být saturovány veškeré škody vzniklé žalobci; současně připomíná, že žalobce byl odškodněn náhradou za bolest a za ztrátu na výdělku, pobírá plný invalidní důchod a příspěvek na péči o osobu postiženou a že matka a bratr žalobce požadují v jiném řízení po žalovaném náhradu nákladů za péči o něj. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadenou část rozsudku odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání žalovaného uvedl, že žalovaný nesprávně interpretuje ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky a judikaturu Nejvyššího soudu, který jasně dovodil, že podmínka mimořádnosti je splněna i samotným devastujícím poraněním, nikoli pouze způsobem života před nehodou. Judikatura i ve světle nálezů Ústavního soudu nikdy nezastává stanovisko, že na mimořádné navýšení ZSU mají nárok jen určité skupiny obyvatel, které se prezentují na poli kulturním, politickém nebo sportovním, což by bylo v rozporu s Ústavou ČR a Listinou základních práv a svobod. Podmínka mimořádnosti případu je podle žalobce v daném případě splněna, neboť bylo prokázáno, že poškození zdraví žalobce je natolik závažné, že základní bodové ohodnocení včetně navýšení o 50 % není v žádném případě dostačující, tedy není přiměřené utrpěné újmě. Proto navrhl, aby bylo dovolání jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále opět jen o.s.ř. ) a shledal, že bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), v souladu se zákonem sepsáno a podepsáno advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., není však důvodné.

Podle § 444 odst. 1 občanského zákoníku při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 3 odst. 2 vyhlášky bodové ohodnocení ztížení společenského uplatnění se vymezuje v lékařském posudku.

Podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky pokud škoda na zdraví vedla ke zvlášť těžkým následkům, zvýší se bodové ohodnocení škody na zdraví podle příloh č. 2 a 4 této vyhlášky nejvýše o 50 % celkové částky bodového ohodnocení; zvlášť těžkými následky škody na zdraví se rozumí takové následky, které podstatně omezují nebo významně mění uplatnění v životě anebo znemožňují další uplatnění v životě, a to s ohledem na věk poškozeného i jeho předpokládané uplatnění v životě.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit, kdy ani zvýšení základního odškodnění dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny.

Ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale závisí v každém konkrétním případě na úvaze soudu. Toto ustanovení tak přenechává soudu, aby v každém jednotlivém případě sám vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností, tedy aby sám podle svého uvážení posoudil, jaké zvýšení náhrady je v konkrétní posuzované věci přiměřené . Úvaha soudu v tomto směru však není zcela neomezená, neboť právní předpis rámcově stanoví předpoklady jak pro vznik nároku na základní výměru odškodnění, tak pro jeho zvýšení a stanoví hlediska, ke kterým je třeba přihlížet při úvaze o míře přiměřeného zvýšení v konkrétních zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele. Předpokladem přiměřeného zvýšení odškodnění stanoveného na základě bodového ohodnocení v lékařském posudku ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky je existence takových výjimečných skutečností, které umožňují závěr, že zejména vzhledem k uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, kupříkladu při uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, i s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví i na jeho předpokládané uplatnění v životě, nelze omezení poškozeného vyjádřit jen základním odškodněním za ztížení společenského uplatnění (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, publikované pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Mezi rámcová hlediska, k nimž soudy při úvaze o možnosti zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění přihlížejí, se řadí zpravidla porovnání úrovně společenských, kulturních, sportovních či jiných aktivit poškozeného v době před vznikem škody s jeho možnostmi v době po zranění. Není to však hledisko jediné. Protože odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být rovněž přiměřené povaze následků a jejich budoucímu předpokládanému vývoji (srov. § 3 odst. 1 větu druhou vyhlášky), lze kupříkladu u poškozeného, který utrpěl velmi závažný úraz v dětském věku, tedy v době, kdy se jeho osobnost ještě ani nestačila začít formovat, vycházet z toho, že následkem úrazu byla minimalizována předpokládaná budoucí kvalita jeho života. Nejvyšší soud v tomto směru kromě jiného dovodil (srov. rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 4916/2007, popř. 25 Cdo 2596/2006), že právě rozsah ztráty životních příležitostí pro celý zbytek života je tak závažným následkem, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. To platí i v případě, kdy poškozený utrpěl újmu na zdraví na počátku produktivního věku, takže jeho vyřazení z běžných životních aktivit je dlouhodobé a prakticky celoživotní.

Dovolateli je třeba v obecné rovině přisvědčit, že podle úpravy obsažené ve vyhlášce představuje odškodnění ZSU již v základní míře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného a pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Podstatou celé úvahy odvolacího soudu v dané věci bylo vymezení částky, která by za těchto okolností odrazila míru závažnosti zdravotního poškození žalobce, jednorázově odčinila jeho doživotní omezení a kompenzovala imateriální požitky, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel. Odvolací soud přihlédl k tomu, že k poškození zdraví žalobce, který je nesoběstačný a potřebuje celodenní péči jiné osoby, došlo ve věku 34 let a že zapojení žalobce do dosavadních činností, přestože se nejednalo o aktivity mimořádného společenského významu, je znemožněno a jeho další uplatnění v životě je minimální. V důsledku zdravotních potíží je žalobce krátce po začátku produktivního věku vyřazen z pracovního života, je omezen v kulturním a společenském zapojení a prakticky zbaven možnosti vést plnohodnotný rodinný život vzhledem k tomu, že má zachovánu hybnost jen v malém rozsahu, má problémy s vyjadřováním a komunikací a neobejde se bez pomoci jiné osoby, a to i v základních potřebách. Možnosti žalobce v porovnání s jeho dřívějším životem, kdy se sice do žádné z činností nezapojoval v mimořádném rozsahu, intenzitě či kvalitě, avšak věnoval se aktivně řadě sportovních, kulturních a společenských činností, jsou tak velmi výrazně omezeny a v některých ohledech zcela ztraceny, což zakládá prvek mimořádnosti. Hlediska, která odvolací soud při své úvaze zohlednil, proto i z pohledu srovnání s jinými obdobnými případy respektují dikci zákona, na něj navazujícího prováděcího předpisu a z nich plynoucí požadavek přiměřenosti náhrady. Nejde tedy o úvahu nepodloženou nebo nesprávnou, jestliže odvolací soud na základě popsaných skutkových okolností případu považoval za přiměřenou náhradu v rozsahu sedminásobku základního bodového ohodnocení [přitom nesprávně a tím i ve prospěch žalovaného vyšel z bodového ohodnocení před zvýšením podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky]. Náleží-li tak žalobci vedle již vyplacené částky 540.000,- Kč další částka 1.260.000,- Kč (celkem 1.800.000,- Kč), která je poloviční náhradou za ztížení společenského uplatnění s přihlédnutím k 50% spoluzavinění žalobce, nejedná se vzhledem ke zjištěnému dopadu zdravotních následků do života poškozeného o odškodnění nepřiměřeně vysoké.

Ze všech těchto důvodů není dovolání žalovaného důvodné, proto je Nejvyšší soud ČR zamítl podle § 243b odst. 2, části věty před středníkem, o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 o.s.ř. za situace, kdy ve věci úspěšný žalobce by měl proti žalovanému právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, nicméně dovolací soud podle § 150 o.s.ř. z důvodů hodných zvláštního zřetele na straně žalovaného žalobci náhradu nákladů řízení nepřiznal; uložení této povinnosti by totiž vzhledem k tomu, že rozhodnutí soudu závisí na výkladu při aplikaci normy s relativně neurčitou hypotézou, bylo vůči žalovanému přílišnou tvrdostí.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr Vojtek, v. r. předseda senátu