25 Cdo 4417/2009
Datum rozhodnutí: 30.11.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění od 01.07.2009




25 Cdo 4417/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce P. B. , zastoupeného Mgr. Rostislavem Šustkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vladislavova 17, proti žalované J. K. , zastoupené Mgr. Jiřím Karpíškem, advokátem se sídlem v Praze 10, V Olšinách 10, o zaplacení 1.178,10 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 46 C 464/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. května 2009, č. j. 18 Co 146/2009-80, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,- Kč, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí, k rukám Mgr. Rostislava Šustka, advokáta se sídlem v Praze 1, Vladislavova 17.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 9. 10. 2008, č. j. 46 C 464/2007-39, uložil žalované, aby zaplatila žalobci 1.178,10 EUR se zákonným úrokem z prodlení z žalované částky od 30. 11. 2006 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že na podzim 2006 poptávala žalovaná u žalobce elektronicky možnost ubytování v jeho penzionu v rakouském Kaprunu v termínu od 30. 11. - 3. 12. 2006 pro nejméně 20 osob. Žalobce měl za to, že byla uzavřena smlouva o ubytování a s příjezdem žalované počítal; žalovaná považovala poptávku pouze za nezávaznou, neuhradila proto zálohu a ve stanoveném termínu do penzionu nedorazila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že s ohledem na absenci volby hmotného práva je právem rozhodným podle čl. 8 odst. 1 Úmluvy o právu rozhodném pro smluvní závazkové vztahy (sdělení č. 64/2006 Sb. m. s. Ministerstva zahraničních věcí dále též jen Úmluva ) právo rakouské. Z korespondence mezi stranami vzal za prokázané, že mezi stranami došlo dne 6. 11. 2006 k uzavření smlouvy o ubytování, neboť žalovaná ubytování objednala závazně a zároveň slíbila uhradit i zálohu. Zrušení objednaného ubytování, které žalovaná adresovala žalobci přede dnem avizovaného nástupu, nebylo žalobci doručeno. Žalované proto byla uložena povinnost zaplatit žalobci 85 % sjednané ceny ubytování podle § 5 Všeobecných obchodních podmínek pro hoteliérství jako subsidiární úpravy k rakouskému Obecnému občanskému zákoníku (dále též jen ABGB ).

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 5. 2009, č. j. 18 Co 146/2009-80, rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že ve věci je dána mezinárodní pravomoc českých soudů podle čl. 16 odst. 2 Nařízení Rady (ES) č. 44/2001 (dále též jen Nařízení ) a věc byla správně posouzena podle čl. IV. ve spojení s čl. VIII. Úmluvy. Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně, že nárok žalobce je plněním z nerealizované smlouvy, ale škodou, která žalobci v důsledku jednání žalované vznikla. Uzavřel, že mezi stranami nikdy nedošlo k akceptaci zcela bezpodmínečné a určité oferty, žalobce však byl z obsahu a průběhu korespondence s žalovanou připraven požadované služby poskytnout. Bylo povinností žalované vyvinout takový stupeň píle a pozornosti, aby žalobce na jeho právech nezkrátila. Jestliže tak neučinila, jednalo se o zaviněné jednání způsobené nedostatkem náležité pozornosti nebo řádné píle podle § 1294 ve spojení s § 1297 ABGB, za nějž má žalobce právo požadovat plné zadostiučinění (§ 1323 a § 1324 ABGB). Žalobcem požadovaných 85 % smluvní ceny odpovídá zjištěným okolnostem jak z pohledu soudcovské úvahy provedené podle § 136 o.s.ř. , tak i Všeobecným obchodním podmínkám pro hoteliérství.

Proti uvedenému rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Aniž by výslovně formulovala otázku zásadního právního významu, uplatňuje dovolací důvody uvedené v § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Je přesvědčena, že žalobce netvrdil a neprokázal výši uplatňovaného nároku, míru jejího zavinění a neoznačil řádně důkazy k prokázání svých tvrzení. Odvolací soud se v rámci odlišného právního posouzení věci nezabýval výší škody, mírou zavinění žalované, případným spoluzaviněním žalobce podle § 1304 ABGB či příčinnou souvislostí mezi jednáním žalované a údajnou škodou. Dovolatelka nesouhlasí s použitím § 136 o.s.ř. za situace, kdy nebyla učiněna dostatečná skutková zjištění a prokázány okolnosti vzniku škody. Žalovaná částka je navíc zjevně nepřiměřená případnému zisku žalobce v případě poskytnutí jeho služeb. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání žalované bylo odmítnuto pro nepřípustnost, neboť dovoláním nastolené otázky nezakládají zásadní právní význam napadeného rozhodnutí; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a), odst. 3 o.s.ř. nemůže být při posuzování přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přihlíženo.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Žalovaná dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.

Dovolatelka namítá nesprávnost a neúplnost skutkových zjištění a nesprávné hodnocení provedených důkazů, nejedná se tedy o posouzení věci po právní stránce, nýbrž o otázku zjištění skutkového stavu a z něj vyvozených skutkových závěrů, tedy o námitky, které nezakládají přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jenž lze uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř., nikoliv v této věci.

Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nezakládá ani námitka týkající se aplikace § 136 o.s.ř., kterou dovolatelka zpochybňuje přiměřenost výše přiznané náhrady. I když ustanovení o určení výše nároku úvahou soudu lze užít jen v situaci, kdy poškozený prokáže v řízení vznik škody, ale neprokáže její výši uplatněnou v žalobě (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 12. 1983, sp. zn. 1 Cz 47/83, publikovaný pod č. 13/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), odvolací soud odkaz na toto ustanovení použil jen podpůrně, když vyšel zejména z toho, že žalobci ušel zisk v rozsahu nabízených ubytovacích služeb včetně režie , přičemž požadavek na náhradu 85 % takto určené škody, nepovažoval za nepřiměřený. Nelze přisvědčit ani námitce, že se odvolací soud nezabýval splněním podmínek odpovědnosti, neboť vyložil, v čem spočívalo zaviněné protiprávní jednání žalované, které vyústilo v újmu žalobce, jenž se o tom, že žalovanou objednané ubytovací kapacity nebudou využity, dozvěděl v době, kdy již nemohl zajistit jejich obsazení jiným zákazníkem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalované směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 a § 151 odst. 2 věty první před středníkem o.s.ř.; s ohledem na výsledek dovolacího řízení má žalobce právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastoupení advokátem. Výše odměny byla podle § 3 odst. 1 bod 4 a § 10 odst. 3 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., vypočtena z peněžité částky, jež byla předmětem dovolacího řízení (1.178,10 EUR), a podle § 14 odst. 1 a § 15 citované vyhlášky byla sazba snížena na horní limit 20.000,- Kč (dovolání bylo odmítnuto) a dále o 50 % podle § 18 odst. 1 věty první vyhlášky (byl učiněn pouze 1 úkon vyjádření k dovolání) na výsledných 10.000,- Kč; žalobci kromě toho náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.; to vše zvýšeno o částku 2.060,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty v sazbě 20 % na celkových 12.360,- Kč.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. listopadu 2011
JUDr. Petr V o j t e k, v. r.
předseda senátu