25 Cdo 4402/2015
Datum rozhodnutí: 27.11.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 442 odst. 1 obč. zák.



25 Cdo 4402/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně TERMA a. s. , se sídlem v Hradci Králové, Věkošská 106, IČO 15061663, zastoupené Mgr. Petrem Stejskalem, LL.M., advokátem se sídlem v Hradci Králové, Malé náměstí 125/16, proti žalovaným 1) P. B., 2) P. N. , zastoupenému JUDr. Pavlem Trnkou, advokátem se sídlem v Praze 2, Apolinářská 445/6, a 3) Allianz pojišťovně, a. s. , se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, IČO 47115971, o 101.461,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 17 C 18/2008, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2015, č. j. 21 Co 17/2012-293, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 3. 2015, č. j. 21 Co 17/2012-293, není přípustné podle ustanovení § 237 o.s.ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvodu, aby rozhodná právní otázka vymezení skutečné škody na vozidle podle ustanovení § 442 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud uvedl již ve svém předcházejícím rozsudku v této věci ze dne 23. 10. 2014, sp. zn. 25 Cdo 3118/2012, že za škodu se v právní teorii i praxi považuje újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného a je objektivně vyjádřitelná penězi. Skutečnou škodou na věci je nutno rozumět takovou újmu, která znamená zmenšení majetkového stavu poškozeného oproti stavu před škodnou událostí a která představuje majetkové hodnoty, jež je třeba vynaložit k uvedení věci do předešlého stavu. Výši škody nelze činit závislou na tom, jak poškozený s věcí naloží, tedy např. zda ji někomu daruje, prodá nebo vymění a za jakou cenu (protihodnotu), neboť tyto okolnosti jsou nahodilé a bez souvislosti s příčinou vzniku škody (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. 11. 1988, sp. zn. 1 Cz 82/88, publikovaný pod č. 25/1990 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 347/2000, a ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, publikované pod C 871 a C 6557 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). To platí i v případě, že je poškozená věc již opotřebená, nemající hodnotu původní nabývací ceny.

Poškození vozidla při dopravní nehodě nepochybně vede ke vzniku skutečné škody na věci, neboť majetkový stav poškozeného se snižuje právě o hodnotu, kterou v důsledku poškození vozidlo ztrácí. Výše škody je ve smyslu § 443 obč. zák. dána rozdílem mezi hodnotou vozidla před poškozením, tj. jeho obvyklou (tržní) cenou, a jeho sníženou hodnotou po poškození, tj. opět obvyklou cenou havarovaného vozidla. Na tomu odpovídající náhradu má poškozený právo bez ohledu na to, jak s poškozeným vozem dále naloží, tedy zda jej opraví či nikoliv, neboť účelem náhrady je reparovat zmíněné snížení majetkového stavu. Způsob, jakým poškozený na poškození vozu reaguje, je zpravidla okolností se škodnou událostí nesouvisející, a nemůže se proto promítat do rozsahu náhrady, která náleží vůči odpovědné osobě. Jestliže ovšem poškozený vozidlo nechá opravit, může výši škody vyčíslit cenou opravy, sestávající zpravidla z ceny provedených prací a ceny vyměněných (náhradních) dílů. Od částky vyjadřující náklady na opravu věci musí být případně odečtena částka odpovídající jejímu zhodnocení opravou (pokud k němu skutečně dojde) oproti původnímu stavu, jinak by poškozenému vznikalo bezdůvodné obohacení zhodnocením věci, pokud by opotřebené součásti byly nahrazeny součástmi novými a znamenalo to zvýšení obvyklé ceny opravené věci. Zhodnocení poškozeného vozidla opravou ovšem nastává jen tehdy, dojde-li ke zvýšení jeho obvyklé (tržní) ceny, nikoliv tzv. technickým zhodnocením či zvýšením technické hodnoty. Technická hodnota je pak vyjádřením technických vlastností věci a její zvýšení nemusí nutně znamenat zvýšení ceny obvyklé.

Z těchto důvodů může být za výši škody vzata kompletní (nezkrácená) cena opravy včetně hodnoty nového náhradního dílu, jímž byl nahrazen poškozený a již dříve opotřebený díl, jestliže ani po provedení takové opravy nedosáhla celková (tržní) hodnota vozu původní hodnoty před škodnou událostí. Oproti tomu není prostor pro odškodnění rozdílu vzniklého tím, že po provedené opravě ani s použitím zcela nového dílu se hodnota vozu nedostane na původní tržní hodnotu. Tento rozdíl bývá označován různě, nejčastěji jako obchodní znehodnocení či náhrada za sníženou prodejnost, a vychází z úvahy o snížené prodejnosti vozu po opravě. Jestliže totiž platí, že výši peněžité náhrady, vyjadřující náklady na uvedení věci do původního stavu, je třeba zjistit a stanovit objektivně a nezávisle na okolnostech nesouvisejících se škodnou událostí, pak škůdci nemůže jít k tíži ani ku prospěchu způsob, jímž poškozený vyřešil následky škodné události. To, že se poškozený rozhodl pro opravu (s tím, že mu bude hrazena cena opravy), nikoliv pro náhradu vyjadřující rozdíl hodnot před poškozením a po poškození (nikoliv po provedené opravě), je právě onou okolností, která se sice odvinula od škodné události, nicméně s ní již přímo nesouvisí, protože jde o vůli poškozeného, jak s poškozenou věcí naloží, tedy o okolnost mimo dosah škodného působení odpovědné osoby. Výjimkou může být případ, kdy je vozidlo jako zboží primárně určeno k dalšímu prodeji a kdy nedosažení předpokládané kupní ceny představuje újmu poškozeného obchodníka s vozidly; jedná se ovšem o ušlý zisk, nikoliv o skutečnou škodu.

Poškozený má v první řadě právo na náhradu škody odpovídající rozdílu mezi obvyklou (tržní) cenou vozidla před poškozením a cenou vozidla ve stavu poškozeném. Rozhodne-li se pro opravu, zakládá mu to právo výběru požadovat škodu vyčíslenou druhým způsobem, totiž hodnotou opravy, to již však s případným odpočtem zhodnocení, pokud k němu dojde. Kombinovat oba přístupy tak, že k ceně opravy se ještě přičte rozdíl mezi původní hodnotou vozu a jeho hodnotou po opravě, však již znamená přihlížet ke skutečnostem se škodnou událostí nesouvisejícím. Jestliže totiž cena opravy odpovídá tomu, že vozidlo bylo uvedeno do předešlého stavu z hlediska jeho funkčních kvalit, nemohou se do výše náhrady nad rámec toho promítat specifika tvorby cen na trhu ojetých vozidel. Rozdíl mezi obecnou cenou vozidla žalobkyně před poškozením a částkou, za kterou může být po provedené opravě případně prodáno, tedy nepředstavuje skutečnou škodu na vozidle a napadený rozsudek odvolacího soudu v tomto právním závěru není v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243c odst. 1 věty první o.s.ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. listopadu 2015

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu