25 Cdo 4398/2016
Datum rozhodnutí: 09.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř.



25 Cdo 4398/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobce J. B., zastoupeného JUDr. Martinem Tocikem, advokátem se sídlem v Karlových Varech, Moskevská 1461/66, proti žalovanému Společenství vlastníků jednotek domu Poštovní 1642/13, 360 01 Karlovy Vary , se sídlem v Karlových Varech, Poštovní 1642/13, IČO: 712 36 961 , zastoupenému JUDr. Alicí Zachariášovou, advokátkou se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, o 144 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 207/2013, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 5. 2016, č. j. 18 Co 16/2016-148, takto:
I. Dovolání se odmítá. II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 663,60 Kč k rukám JUDr. Alice Zachariášové, advokátky se sídlem v Karlových Varech, Krymská 5, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
S t r u č n é o d ů v o d n ě n í (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 4. 12. 2015, č. j. 11 C 207/2013-116 zamítl žalobu dovolatele a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. 5. 2016, č. j. 18 Co 16/2016-148 rozsudek okresního soudu potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením věci. Žalobce vzniklou škodu skutkově vymezil jako ušlý zisk z pronájmu bytu s tím, že v důsledku závady na bytě, za kterou odpovídá žalovaný, byt nemohl pronajmout a ušel mu tak zisk z možného pronájmu bytu ve výši 144 000 Kč. Předpokladem vzniku nároku na náhradu ušlého zisku z pronájmu je, že poškozený v předmětném období hodlal a měl zároveň reálnou možnost nemovitost za určitou částku pronajmout a že by se tak při normálním běhu událostí stalo, jestliže by mu v tom nezabránilo protiprávní jednání žalovaného. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobce měl v úmyslu byt pronajímat, ale chtěl jej prodat. Jelikož nebyly prokázány skutečnosti pro přiznání nároku na ušlý zisk, soud prvního stupně žalobu správně zamítl.
Proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc mu vrácena k dalšímu řízení s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení. Při zdůvodnění přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení § 237 o. s. ř., uvedl, že se soud prvního stupně i soud odvolací odchýlil od ustálené rozhodovací praxe, když se nezabýval žalobou v celém jejím rozsahu, omezil se pouze na nemožnost pronájmu bytu a ušlého zisku, ačkoli již v žalobě dovolatel tvrdil, že byt nemohl prodat, sám jej nemohl užívat a potřebu bydlení byl nucen uspokojovat v jiné nemovitosti. Rozsudek odvolacího soudu je proto nepřezkoumatelný, nepředvídatelný a vedl k odepření práva na spravedlivý proces. Dále namítá, že judikatura Nejvyššího soudu neřeší konstantním způsobem otázku vzniku a výše nároku na náhradu škody způsobené omezením výkonu vlastnického práva a dále považuje za otázku zásadního právního významu, zda, pokud je vlastník nemovitosti omezen v jejím užívání, škoda vzniká jen v případě, že má reálnou možnost tuto nemovitost pronajmout.
Ve svém vyjádření k žalobcovu dovolání žalovaný uvedl, že nesplňuje náležitosti předepsané občanským soudním řádem a mělo by být odmítnuto. Nesouhlasí s názorem žalobce, že se soudy nezabývaly celou žalobou, když požadovaný nárok žalobce výslovně vymezil jako ušlý zisk a takto jej taky uplatňoval.
Podle ust. § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).
Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř., či jeho části (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sp. zn. 29 NSČR 55/2013). Má-li být dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena, nebo proto, že se odvolací soud odchýlil o ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, musí být z jeho obsahu patrno, kterou otázku hmotného nebo procesního práva má dovolatel za dosud nevyřešenou dovolacím soudem, popř. od kterých rozhodnutí dovolacího soudu se řešení takové otázky odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014). Stejně tak spatřuje-li dovolatel přípustnost dovolání v tom, že dovolacím soudem (již dříve) vyřešená právní otázka má být posouzena jinak , musí současně uvést, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013).
Námitka dovolatele, že soud prvního stupně a odvolací soud nesprávně zjistili obsah žaloby v důsledku čehož ji posuzovali neúplně je námitkou brojící proti skutkovým zjištěním, nikoli námitkou právní, způsobilou založit přípustnost dovolání (§241a odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnutí odvolacího soudu stojí na závěru, že v řízení nebyly naplněny předpoklady pro přiznání nároku na náhradu škody spočívající v ušlém zisku za neuskutečněný pronájem bytu. Další dvě dovolatelem formulované otázky tak též nemohou založit přípustnost dovolání, když vychází z odlišných tvrzení a skutkových zjištění a domáhá se na základě nich odlišných nároků. Z obsahového hlediska tak dovolání žalobce nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když neformuloval právní otázky, na nichž by rozhodnutí odvolacího soudu spočívalo. Podání dovolatele neobsahuje obligatorní náležitosti dovolání. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, když v dovolacím řízení nelze pro uvedené nedostatky pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný. V Brně dne 9. listopadu 2016 JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu