25 Cdo 4346/2011
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 420a obč. zák., § 136 o. s. ř.




25 Cdo 4346/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Lesy České republiky, s. p. , se sídlem v Hradci Králové, Přemyslova 1106, IČO 42196451, proti žalované Teplárně Otrokovice, a. s. , se sídlem v Otrokovicích, Objízdná 1777, IČO 46347089, zastoupené Mgr. Marcelou Trnkovou, advokátkou se sídlem v Brně, Pekařská 384/13, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 218/99, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně pobočky ve Zlíně ze dne 22. prosince 2010, č. j. 60 Co 313/2010-736, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Zlíně rozsudkem ze dne 1. 4. 2010, č. j. 8 C 218/99-632, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci celkově 540.000,- Kč, zamítl žalobu ohledně částky 309.686,- Kč, 21% úroku z prodlení ročně z 709.686,- Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení, částky 69.034,- Kč a 21% úroku z prodlení ročně z 209.034,- Kč od 6. 12. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že žalovaná při své provozní činnosti vypustila do ovzduší látky toxicky působící na lesní porosty (6.860.400 tun SO2 v roce 1993 a 5.627.700 tun SO2 v roce 1994) a působením těchto imisí vznikla žalobci škoda na lesních porostech ve výši 400.000,- Kč v roce 1993 a 140.000,- Kč v roce 1994. Soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za poškození lesního fondu podle § 420a obč. zák., neboť při své provozní činnosti produkuje emise poškozující lesní porosty a tato činnost je v příčinné souvislosti se vznikem škody; žalovaná se odpovědnosti nezprostila, neboť není dán žádný z liberačních důvodů podle § 420a odst. 3 obč. zák. Soud neshledal nárok žalobce promlčeným ve smyslu § 100 a § 106 obč. zák. a výši škody určil za pomoci úvahy podle § 136 o.s.ř. na podkladě znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše, jeho doplňku a výslechu znalce za použití metodiky opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody. Znalec uvedl, že přestože lesní porosty doznávají změny k horšímu i působením jiných zdrojů než SO2, v letech 1993 a 1994 bylo působení imisí SO2 rozhodující v chřadnutí a poškozování lesních porostů. Hodnotu podílu žalované na imisní škodě na lesních porostech stanovil jen na území lesních správ, které žalovaná svými emisemi ovlivňuje, a to ve výši 534.812,- Kč pro rok 1993 a 484.507,- Kč pro rok 1994, tedy v odlišných částkách, než žalobce uplatňuje v žalobě (709.686,- Kč pro rok 1993 a 209.034,- Kč pro rok 1994). Závěry znaleckého posudku při respektování uvedené metodiky platné pro léta 1993 a 1994 znalec řádně uvedl a vysvětlil v doplňku znaleckého posudku ze dne 13. 8. 2008. Výši škody tak znalec stanovil pro rok 1993 ve výši 682.191,- Kč a pro rok 1994 ve výši 230.952,- Kč. Tento postup pro stanovení výše škody odpovídající dílčímu podílu na působení imisních škod žalovanou má soud dle doplňku znaleckého posudku za adekvátní. Soud prvního stupně nepřisvědčil žalované, že pro sporná léta není celková škoda a její výše zjištěna, neboť byly použity podklady zpracované jen žalobcem, aniž by byly podchyceny účinky z jiných zdrojů a typů škodlivin. Za účelové považoval zpochybnění podkladů žalobce až v průběhu sporu a ničím nepodložené pochybnosti o řádném hospodaření žalobce. Žalobce právem zajistil v souladu s užívanou metodikou založenou na rozptylové studii a Pokyny MLHV ČSR ze dne 4. 6. 1986 pro výpočet náhrad za poškozování lesů platnými od roku 1989 škody na lesních porostech působením SO2, které byly jeho odbornými pracovníky rozpoznatelné. Je pochopitelné, že záznamy činili pracovníci žalobce, pokud neexistovala žádná právní úprava ukládající podchycení údajů jiným osobám, nikdo nemohl žádný jiný důkaz než důkaz předložený žalobcem k základu výpočtu škody obstarat. Při určení výše plnění postupoval soud prvního stupně podle § 136 o.s.ř., a to vzhledem k tomu, že se v době rozhodování soudu používala novější úprava v metodických pokynech zohledňující působení dalších elementů majících vliv na vznik škody na lesních porostech a vzhledem k poklesu množství vypouštěného SO2 a škody jím působených, k relativně vysoké imisní zátěži další látkou NOX v letech hned následujících po ročnících 1993 a 1994. Soud zohlednil obtížnost zjišťování výše náhrady škody způsobené imisemi, při níž navíc nelze vyloučit ani určitou metodickou chybu, že žalovaná produkuje SO2 spíše nárazově, převážně v topné sezóně a zatím neexistuje metodika, která by tyto skutečnosti více zhodnotila. Dospěl tak k závěru, že žalovaná odpovídá za škodu ve výši 400.000,- Kč za rok 1993 a ve výši 140.000,- Kč za rok 1994. Ohledně úroků z prodlení z celého předmětu řízení soud žalobu zamítl, neboť samotná povinnost k plnění je ovlivněna složitostí problematiky a všechny aspekty, ke kterým soud přihlíží, byly zjišťovány až v průběhu sporu. Zohlednil také skutečnost, že škoda vznikla při povolené provozní činnosti žalované (zajištění tepla pro obyvatelstvo), což je omluvitelný důvod držení zdroje produkujícího SO2, snaží se o vylepšování provozu v duchu zásad ekologie a dosud nejsou ani s rozvojem vědy jednoznačné poznatky a možnosti k ochraně lesních porostů z imisí, ani k zajištění provozu tepelných zdrojů bez jakéhokoliv negativního dopadu na životní prostředí. Přiznání úroku z prodlení by tak bylo v rozporu s dobrými mravy.

Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 22. 12. 2010, č. j. 60 Co 313/2010-736, k odvolání obou účastníků řízení potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích o platební povinnosti žalované a v zamítavém výroku ohledně 174.874,- Kč s příslušenstvím, změnil jej ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta ohledně částky 134.812,- Kč s úrokem z prodlení z částky 534.812,- Kč a částky 69.034,- Kč s úrokem z prodlení z částky 209.034,- Kč tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci 203.846,- Kč s úrokem z prodlení z částek 534.000,- Kč a 209.034,- Kč; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a po doplnění dokazování dospěl pouze částečně k odlišným závěrům ohledně výše škody. Dovodil věcnou legitimaci obou účastníků ve sporu a k otázce příčinné souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, který uzavřel, že provozní činnost, při níž je do ovzduší vypouštěn oxid síry, je ve vztahu příčinné souvislosti ke škodě vzniklé na lesních porostech. Také při zjišťování výše škody způsobené exhalacemi na lesních porostech odkázal odvolací soud na judikaturu Nejvyššího soudu, která dovodila, že lze použít matematického modelu vypracovaného znalcem, a pokud neexistuje prozatím metoda, která by určila výši škody přesněji, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem. Při výpočtu výše škody znalec správně vycházel z právních předpisů platných a účinných v době vzniku škody (roky 1993 a 1994) s tím, že využil pro stanovení podílu žalované na emisní škodě nových zkušeností a přesnější metodiku modelu SYMOS 1997. Odvolací soud proto vycházel ze závěrů obsažených ve znaleckém posudku ze dne 10. 6. 2007, nikoliv ze závěrů doplňujícího znaleckého posudku ze dne 11. 8. 2008. Aby úvaha soudu opírající se o § 136 o.s.ř. měla oporu v provedeném dokazování, je nezbytné, aby v soudním řízení byla prokázána správnost jednotlivých vstupních dat. Jestliže závěrečný výstup je opřen o matematický model, musí být garantována správnost údajů, se kterými tvůrce takového modelu pracuje, zvláště dodává-li tyto vstupní údaje do systému sám žalobce. Znalec překontroloval ve vztahu ke dvěma lesním správám návaznost prvotních dokladů na výstupní sestavy a relevanci výpočtů provedených žalobcem se závěrem, že výpočty byly na základě podkladů žalobce provedeny matematicky správně a v souladu s účinnou právní úpravou. Současně nejsou dány objektivní okolnosti, které by zpochybňovaly správnost vstupních údajů na dalších lesních správách. Je-li tedy nepochybné, že v důsledku exhalací vyprodukovaných žalovanou ke škodě na lesních porostech dochází, neuznal odvolací soud námitku žalované, že škoda byla žalobcem pouze tvrzena a nikoliv prokázána; je totiž nepřijatelné, aby při obtížném určení výše škody nenesli emitenti odpovědnost za vzniklou škodu. Právě pro tyto případy lze použít ustanovení § 136 o.s.ř. Zpochybnění použité metodiky k výpočtu výše škody považuje soud za polemiku s odbornými závěry znalce, jejichž přezkum soudu nepřísluší. Znalecký posudek RNDr. Pavla Hadaše má odvolací soud za přesvědčivý, úplný a logicky odůvodněný a v souladu s dalšími důkazy, proto se od něj na rozdíl od soudu prvního stupně neodchýlil a výši škody určil podle tohoto znaleckého posudku. Uplatnění práva na úrok z prodlení neshledal v rozporu s dobrými mravy, neboť neopomíjí zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nejde o zneužití k poškození dlužníka a nevede k nepřiměřeným důsledkům v podobě zatížení žalované likvidačním způsobem a nepředstavuje pro žalobce podstatný přínos.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního změněn, podala žalovaná dovolání, které odůvodňuje podle § 241a odst. 2 písm. a) a b) o.s.ř. Vadu řízení spatřuje především v tom, že soudy nepřihlédly k některým důkazům, ke skutkovým tvrzením žalované a k tomu, že žalobce předloženými listinami neprokázal dostatečně, jaká škoda mu v letech 1993 a 1994 skutečně vznikla a v jaké výši ji způsobila žalovaná svou provozní činností. Je třeba, aby škoda byla vypočtena nezaměnitelným způsobem, aby žalobce prokázal oprávněnost a správnost vstupních dat použitých při výpočtu škody, k čemuž v této věci nedošlo. Okolnost, že žalobce nezabezpečil dostatek důkazů k prokázání svých nároků, např. fotodokumentaci, nelze vyložit v neprospěch žalované a spokojit se s nedostatečně prokázanými tvrzeními. Žalobce pouze předložil lesní hospodářskou evidenci, což je nedostatečný a neobjektivní podklad, když je vytvářen samotným žalobcem, proto jej nelze považovat za důkaz prokazující žalobcova tvrzení, ale pouze za jejich rozšíření. K prokázání stavu lesních porostů před jejich poškozením žalobce netvrdil, tedy ani neprokázal splnění cílů a úkolů stanovených lesním hospodářským plánem. Žalobce tak neunesl břemeno tvrzení ani důkazní. Dovolatelka dále namítá, že nebyla prokázána příčinná souvislost mezi činností žalované a škodou uplatněnou žalobcem. Vzhledem k tomu, že existuje mnoho dalších příčin zhoršování stavu lesních porostů (včetně podílu samotného žalobce na vzniklé škodě), nelze je přičítat pouze působení emisí produkovaných velkými průmyslovými komplexy. Soudy také nepřihlédly k tomu, že žalovaná vykonává svou provozní činnost nárazově, převážně v zimních měsících, kdy je topná sezóna. Působení oxidu síry je dlouhodobý děj, tudíž žalobci nevznikla škoda již samotným vyprodukováním a vypouštěním oxidu síry do ovzduší žalovanou, ale mohla vzniknout až za určité časové období, čímž se soudy vůbec nezabývaly. Namítá, že soudy rozhodly v rozporu s § 442 odst. 1 obč. zák., přiznaly-li žalobci škodu vypočtenou znaleckým posudkem představující pouhou hypotetickou škodu, která mohla žalobci vzniknout, žalobcem nebyla prokázána skutečná škoda a ušlý zisk. Dovolatelka má za to, že přiznání úroků z prodlení, které dosahují téměř trojnásobku náhrady škody, bylo v rozporu s dobrými mravy, neboť žalovaná nezavinila svým jednáním celkovou délku soudního řízení. Dovolatelka nemohla vzhledem k tomu, že škoda nebyla vypočtena správně, nárokovanou škodu uhradit dříve, neboť neznala její výši. Považuje za neetické, aby byla v tak závažné míře sankcionována placením úroku z prodlení, přestože uskutečnila řadu finančně náročných kroků ke zlepšení ekologie provozu a i nadále klade důraz na udržitelnou kvalitu životního prostředí, což není podle rozhodovací praxe soudů zohledňováno; žalobce pak není subjektem, který by k plnění své činnosti spočívající v hospodaření v lesích neměl dostatek finančních prostředků.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), a je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí přezkoumal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ). Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., které dovolatelka uplatňuje jako dovolací důvod, může spočívat v tom, že soud na správně zjištěný skutkový stav věci aplikoval nesprávný právní předpis nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil.

Podle § 420a odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobí jinému provozní činností. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení škoda je způsobena provozní činností, je-li způsobena a) činností, která má provozní povahu, nebo věcí použitou při činnosti, b) fyzikálními, chemickými, popřípadě biologickými vlivy provozu na okolí, c) oprávněným prováděním nebo zajištěním prací, jimiž je způsobena jinému škoda na nemovitosti nebo je mu podstatně ztíženo nebo znemožněno užívání nemovitosti. Podle odstavce 3 odpovědnosti za škodu se ten, kdo ji způsobil, zprostí, jen prokáže-li, že škoda byla způsobena neodvratitelnou událostí nemající původ v provozu anebo vlastním jednáním poškozeného.

Provozní činností se podle této úpravy rozumí soustavně prováděná činnost, která je organizována právnickou či fyzickou osobou (podnikatelem) v určitém provozu, tedy i když by nebyla vymezena v jejím předmětu činnosti, je součástí její faktické činnosti vykonávané zpravidla za využití technických prostředků či technologických postupů, které jsou pro svou nebezpečnost možným zdrojem rizik pro zákonem chráněné hodnoty (zdraví, majetek, apod.). Předpokladem odpovědnosti zde není porušení právní povinnosti, nýbrž určitá zákonem kvalifikovaná skutečnost (škodní událost), která byla příčinou vzniku škody. Touto skutečností je právě provozní činnost, která je ze své povahy potenciálně nebezpečná a hrozí vznikem škod pro okolí, proto zákonodárce zakládá odpovědnost provozovatele bez ohledu na to, zda takovou činnost vyvíjí v rozporu s předpisy či normami, které jsou pro ni případně předepsány či nikoliv.

Přestože dovolatelka výslovně uplatňuje dovolací důvod podle § 241 odst. 2 písm. b) o.s.ř. (nesprávné právní posouzení věci), její konkrétní dovolací námitky proti právnímu posouzení její odpovědnosti podle § 420a obč. zák. nesměřují; dovolatelka vznáší především výhrady proti zjištěnému skutkovému stavu věci, které jsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. Tento dovolací důvod spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o.s.ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o.s.ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Nesprávnost skutkového zjištění, které je výsledkem činnosti soudu při hodnocení důkazů, lze tedy vyvodit ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit určitému tvrzení účastníka nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.

Za spornou otázku považuje dovolatelka zejména prokázání vzniku a výše škody. Jejímu tvrzení, že soudy neprovedly žádný důkaz, jímž by byla výše škody prokázána, nelze přisvědčit, neboť skutková zjištění v tomto směru čerpaly soudy obou stupňů ze znaleckého posudku RNDr. Pavla Hadaše, vypracovaného a jako důkaz provedeného v řízení. Znalcem použitá metoda opírající se o rozptylovou studii a tzv. Gaussův matematický model výpočtu škody je přitom standardním řešením odpovídajícím tomu, že k poškozování lesních porostů imisemi dochází již mnoho let dlouhodobou činností velkého počtu zdrojů exhalací a že rozptylování škodlivin do lesních porostů ovlivňuje celá řada faktorů, které se promítají do intenzity a rozložení výsledného působení škodlivin. Zároveň nelze za událost, z níž škoda opakovaným poškozováním lesních porostů exhalacemi vznikla, považovat každodenní působení exhalací na lesní porosty, nýbrž výsledek tohoto působení, který se v určitém časovém úseku projevil. Proto se rozsah škod určuje za období jednoho kalendářního roku. Není tak důvodná námitka dovolatelky, že soudy nepřihlédly k dalším příčinám způsobujícím vznik škody na lesních porostech a že škoda nevzniká samotným vypouštěním exhalací do ovzduší, ale až za určitou dobu.

Není opodstatněná ani námitka, že žalobce nedoložil rozsah vzniklých škod relevantními důkazy, nýbrž že soud vyšel z jeho pouhých neověřených tvrzení. Odvolací soud přesvědčivě zdůvodnil (str. 9 rozsudku), jaké důkazy a proč vzal v úvahu, a vypořádal se i s okolností, že detailní zjištění rozsahu škod by bylo nepřiměřeně nákladné a obtížné; proto i vzhledem k postupu podle § 136 o.s.ř. při určení výše škody vyšel ze znalcem ověřené správnosti části vstupních údajů, která nebyla objektivně zpochybněna. Námitky v dovolání proti skutkovým zjištěním jsou ostatně pouze opakováním tvrzení, s nimiž se odvolací soud vypořádal, a v tomto směru lze na odůvodnění jeho rozhodnutí odkázat.

Dovolatelka dále zpochybňuje závěr odvolacího soudu o vztahu příčinné souvislosti mezi škodou a provozní činností. Odvolací soud zcela opodstatněně vyšel v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu z toho, že vztah příčinné souvislosti mezi provozní činností spojenou s vypouštěním škodlivých exhalací do ovzduší a škodou na lesních porostech je dán a že za dosud nejpřesnější způsob zjištění výše škody vzhledem k současné úrovni vědeckých poznatků o působení exhalací na lesní porosty a technických možností jejich vyčíslení je nutno považovat posudek RNDr. Pavla Hadaše a jeho rozptylové studie, který s přihlédnutím ke kritériím v něm popsaným umožňuje soudu dospět ke zjištění výše škody ve smyslu ustanovení § 442 odst. 1 obč. zák. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaný pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek téhož soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaný pod C 924 v Souboru rozhodnutí NS ČR, C. H. Beck, dále též jen Soubor ). Neexistuje-li prozatím metoda, pomocí níž by bylo možno zcela přesně určit výši škody na lesních porostech na jednotlivých územích ve vztahu k jednotlivým zdrojům znečištění, je výpočet opírající se o rozptylovou studii a Gaussův matematický model plně dostačujícím podkladem pro závěr o výši škody (srov. ustanovení § 136 o.s.ř.).

Otázka vztahu příčinné souvislosti nepříznivého působení provozní činností produkovaných exhalací na lesní porosty v případě jednoho z mnoha znečišťovatelů ovzduší a způsobu stanovení výše škody byla již dovolacím soudem na obdobném skutkovém základě řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2001, sp. zn. 25 Cdo 62/2000, publikovaném pod C 924 v Souboru či v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 25 Cdo 1016/2004, publikovaném pod C 3276 tamtéž, a rovněž v rozsudku téhož soudu ze dne 28. 8. 2003, sp. zn. 25 Cdo 325/2002, publikovaném pod č. 46/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. Řešení podmínek odpovědnosti žalované za škodu a způsob zjištění výše škody odvolacím soudem tedy odpovídá ustálené judikatuře dovolacího soudu k této otázce.

Odvolací soud ostatně výhrady žalované k přesnosti zjištění konkrétních dopadů na lesní porosty zohlednil tím, že aplikoval ustanovení § 136 o.s.ř. (lze-li výši nároků zjistit jen s nepoměrnými obtížemi nebo nelze-li ji zjistit vůbec, určí ji soud podle své úvahy) a rozsah náhrady určil odůvodněnou volnou úvahou, tedy ne zcela podle posudku RNDr. Hadaše.

Protože hodnocení důkazů soudem (§ 132 o.s.ř.) není samo o sobě způsobilým dovolacím důvodem, nelze v dané věci dovodit, že by rozhodnutí odvolacího soudu vycházelo ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, nebo že by toto zjištění bylo v rozporu s obsahem spisu, a nejde ani o případ, že by odvolací soud pominul nějakou podstatnou skutečnost v řízení prokázanou; důvod dovolání uvedený v ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. není tudíž dán.

Dovolatelce nelze přisvědčit ani v tom, že přiznání úroku z prodlení je v rozporu s dobrými mravy. Požadavek věřitele na zaplacení úroku z prodlení totiž zásadně nelze považovat za výkon práva v rozporu s dobrými mravy, a to ani za situace, kdy existence dluhu je mezi účastníky sporná a je o ní rozhodováno v soudním řízení. Odepřít ochranu by bylo možno pouze takovému požadavku, který by opomíjel zajišťovací, sankční a kompenzační charakter institutu prodlení, nevycházel by z jeho smyslu, případně by jej dokonce zneužíval k poškození dlužníka nebo by vzhledem k poměrům účastníků vedl k nepřiměřeným důsledkům v tom smyslu, že by dlužníka zatěžoval likvidačním způsobem, zatímco pro věřitele by neznamenal podstatný přínos (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2895/99, publikovaný pod č. 5/2002 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Na nepřiměřenost příslušenství pak nelze usuzovat z jeho celkové výše a povinný se nemůže odkazovat na rozpor s dobrými mravy, mohl-li zabránit růstu celkové výše úroku z prodlení tím, že by svou povinnost, kterou nesplnil řádně a včas, splnil alespoň v co nejkratší (přiměřené) době (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, nebo ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003). Tyto závěry, od nichž dovolací soud nemá důvodu se odchylovat, odvolací soud při zohlednění okolností daného případu respektoval a jeho závěr, že přiznání požadovaného úroku z prodlení se nepříčí dobrým mravům, je správný.

Z uvedeného vyplývá, že napadený rozsudek odvolacího soudu je z pohledu uplatněných dovolacích důvodů správný. Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalovaná s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalobci v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu