25 Cdo 4309/2009
Datum rozhodnutí: 19.05.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 431 odst. 1 obč. zák., § 24 odst. 2 písm. b) předpisu č. 168/1999Sb.




25 Cdo 4309/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně České kanceláře pojistitelů , se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČO 70099618, zastoupené JUDr. Pavlem Novickým, advokátem se sídlem v Praze 1, Malá Štupartská 6, proti žalovanému Ing. V. K. , zastoupenému JUDr. Helenou Strachotovou, advokátkou se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Matiční 730/3, o 73.065,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 28 C 77/2007, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 11. 2008, č. j. 11 Co 427/2008-76, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 6.276,- Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Heleny Strachotové, advokátky se sídlem v Ostravě Moravské Ostravě, Matiční 730/3.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 3. 6. 2008, č. j. 28 C 77/2007-43, zamítl žalobu na zaplacení částky 73.065,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení proti původně žalovanému 1) K. K. (otci žalovaného V. K.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že dne 8. 7. 2002 při dopravní nehodě zaviněné K. K. při jízdě na malém motocyklu Babeta ve vlastnictví žalovaného došlo ke škodě na voze Škoda Octavia, RZ: OPL 88-34, jehož vlastníku žalobkyně prostřednictvím Allianz pojišťovny, a. s., nahradila vzniklou škodu z garančního fondu vzhledem k tomu, že k motocyklu nebylo uzavřeno povinné pojištění odpovědnosti za škody způsobené provozem vozidla podle § 1 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen zákon ). Soud dovodil, že žalobkyně nemá vůči žalovanému právo na regres toho, co poškozenému plnila podle § 24 odst. 2 písm. b) zákona, neboť žalovaný za vzniklou škodu neodpovídá. Jeho otec totiž užil motocykl bez vědomí žalovaného (§ 430 odst. 1 obč. zák.), aniž by mu žalovaný užití vozidla svou nedbalostí umožnil. Motocykl totiž nebyl několik let používán, neměl registrační značky a byl uložen v uzamčené garáži, odkud jej K. K. vyvezl a zřejmě bez nastartování uvedl do pohybu ze svahu v době, kdy byl žalovaný na dovolené. Kromě toho je nárok promlčen v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 24. 11. 2008, č. j. 11 Co 427/2008-76, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvého stupně a s výjimkou závěru o promlčení nároku (na věc dopadá ustanovení § 101 obč. zák., takže žaloba byla podána před uplynutím obecné tříleté promlčecí doby) se ztotožnil i s jeho právním posouzením. Žalovaný byl sice provozovatelem motocyklu, avšak nárok není opodstatněný proto, že za použití § 430 odst. 1 obč. zák. žalovaný za škodu způsobenou vozidlem použitým bez jeho vědomí neodpovídá. Nebylo zároveň prokázáno, že by žalovaný porušil nějakou povinnost a tím použití motocyklu umožnil.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. s tím, že bez výslovné formulace otázky zásadního právního významu má za to, že otázka řešená odvolacím soudem nebyla dosud dovolacím soudem řešena, je odvolacími soudy rozhodována odlišně a napadené rozhodnutí je v rozporu s hmotným právem. Podle dovolatelky je dán postižní nárok za plnění z garančního fondu jak vůči řidiči vozidla, tak jeho provozovateli. V daném případě za škodu odpovídají žalovaný i jeho otec společně a nerozdílně a není správný závěr odvolacího soudu, že otec žalovaného užil motocyklu k jízdě bez vědomí svého syna. Dovolatelka poukazuje na nevěrohodnost svědecké výpovědi K. K. mladšího a vytýká soudu, že se nevypořádal s rozpory v důkazech ohledně umístění motocyklu ani s pochybnostmi o schopnosti šestaosmdesátiletého otce bez pomoci vytlačit z garáže motocykl. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 214/2002 dovolatelka dovozuje, že žalovaný z nedbalosti zavinil dispozici s nepojištěným vozidlem tím, že ačkoliv otec žalovaného nebyl osobou s omezením či zbavením způsobilosti k právním úkonům, bylo zajištění motocyklu v garáži nedostatečné. Dovolatelka zdůrazňuje, že rozhodnutí odvolacího soudu nezohledňuje její postavení subjektu sui generis a že se jeho důsledky projeví v kalkulaci plateb odváděných jednotlivými pojišťovnami do garančního fondu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání navrhl, aby je dovolací soud zamítl či odmítl. S podrobným rozborem skutkového stavu zjištěného ve věci dovozuje, že možnost použití motocyklu nezavinil, neboť nemohl předpokládat, že jeho šestaosmdesátiletý otec vyjede na neprovozuschopném motocyklu z uzamčené garáže.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou (účastnicí řízení), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek byl odvolacím soudem vydán dne 24. 11. 2008, postupoval Nejvyšší soud podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).

Žalobkyně dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Dovolací důvod se přitom neposuzuje jen podle toho, jak jej účastník v dovolání označuje, ale především podle jeho obsahu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2001, sp. zn. 21 Cdo 1384/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 469 dále též jen Soubor ).

Z hlediska právního posouzení věci se rozsudek odvolacího soudu nikterak neodchýlil od dosavadní judikatury soudu dovolacího. Jeho závěr o tom, že postižní nárok žalobkyně vůči žalovanému není opodstatněný proto, že žalovaný za škodu způsobenou předmětným vozidlem neodpovídá, je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu, podle níž není-li vlastník vozidla osobou odpovědnou za škodu způsobenou provozem jeho vozidla, k němuž nebylo sjednáno povinné pojištění odpovědnosti za škodu, nemá vůči němu Česká kancelář pojistitelů postižní právo podle § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 377/2005 Sb. (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3360/2007, publikované v časopise Soudní judikatura, 9/2010, pod č. 121). Již ve svých předchozích rozhodnutích se dovolací soud zabýval otázkou, které osoby vymezuje zákon pod pojmem osoba bez pojištění odpovědnosti , a např. v rozsudcích ze dne 17. 1. 2008, sp. zn. 32 Cdo 2837/2007, a ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1778/2007, dovodil, že za osobu bez pojištění odpovědnosti, vůči níž má Česká kancelář pojistitelů ve smyslu § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo na náhradu, je třeba považovat tu osobu, která za způsobenou škodu odpovídá, nikoliv osobu, která nesplní povinnost uzavřít k vozidlu pojistnou smlouvu ve smyslu § 4 tohoto zákona.

Argumentace uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, od níž nemá dovolací soud důvod se odchýlit ani nyní, je založena na tom, že pojištění odpovědnosti se podle § 6 odst. 1 zákona vztahuje na každou osobu, která odpovídá za škodu. Za škodu způsobenou provozem motorového vozidla odpovídá podle § 427 a násl. obč. zák. jeho provozovatel, podle § 420 odst. 1 obč. zák. pak jeho řidič (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 990/2008), pokud způsobil škodu zaviněným porušením právní povinnosti, nejde-li o případ uvedený v § 420 odst. 2 obč. zák. (srov. též rozsudek publikovaný pod č. 29/1979 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Má-li tedy Česká kancelář pojistitelů podle § 24 odst. 7, ve spojení s § 24 odst. 2 písm. b) zákona právo postihu vůči tomu, kdo odpovídá za škodu způsobenou provozem nepojištěného vozidla, nemůže mít toto postižní právo proti tomu, kdo za škodu nenese odpovědnost, byť by jako vlastník vozidla nesplnil svou povinnost uzavřít pojistnou smlouvu o pojištění odpovědnosti.

Osobou, která je objektivně odpovědná za škodu způsobenou provozem dopravních prostředků, je zásadně provozovatel dopravního prostředku, a to i tehdy, jestliže v okamžiku vzniku škody sám neřídil. Pouze v případě, že dopravní prostředek byl použit bez vědomí nebo proti vůli provozovatele, odpovídá za škodu ten, kdo tímto způsobem dopravního prostředku použil (§ 430 odst. 1 věta první obč. zák.). Společná a nerozdílná odpovědnost původce škody a provozovatele pak nastupuje v těch případech, kdy provozovatel zneužití svého dopravního prostředku umožnil svou nedbalostí (§ 430 odst. 1 věta druhá obč. zák.). Jestliže v dané věci nic nenasvědčovalo tomu, že by v rámci běžných rodinných vztahů existovalo riziko zneužití motocyklu otcem žalovaného, pak žalovaný neměl důvod, aby po dobu své dovolené, kterou trávil mimo bydliště, zajišťoval neprovozuschopný motocykl nějakým důslednějším způsobem, než bylo jeho uzamčení v garáži (srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4729/2008). Z tohoto pohledu tedy nelze napadenému rozhodnutí přisuzovat zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř.

Dovolatelka vytýká odvolacímu soudu především nesprávná skutková zjištění ohledně některých okolností, za nichž byl motocykl použit K. K., resp. okolností, v nichž dovolatelka spatřuje nedbalostní zavinění žalovaného na takovém užití vozidla. Pochybení při hodnocení důkazů a nesprávné skutkové zjištění však není dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., nýbrž dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Jak z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř. vyplývá, lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Jestliže dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř., který v dovolání, jehož přípustnost může být dána jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze úspěšně uplatnit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1986/2001, publikované v Souboru pod C 1164), nelze na jeho základě dovozovat ani zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Ze všech těchto důvodů je zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z pohledu dovoláním uplatněných námitek v souladu s hmotným právem i judikaturou dovolacího soudu, a nepředstavuje tak rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř., proti němuž by bylo dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Nejvyšší soud je proto odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalovaný má právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z odměny za zastupování advokátkou za jeden úkon (vyjádření k dovolání) v částce 4.930,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb., krácená dvakrát o 50% podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 této vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb., v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o.s.ř., tj. celkem 6.276,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. května 2011 JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu