25 Cdo 4308/2016
Datum rozhodnutí: 22.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 4308/2016


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobců: a) Ing. M. D. a b) V. D. , oba zastoupeni Mgr. Stanislavem Němcem, advokátem se sídlem Postupice 58, proti žalované: Advokátní kancelář Klára Samková, s. r. o. , IČO: 28386671, se sídlem Praha 2, Španělská 742/6, zastoupena JUDr. Zuzanou Navrátilovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Jeseniova 1151/55, o 298 855 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 11 C 97/2014, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 4. 2016, č. j. 69 Co 26/2016-212, takto:
I. Dovolání se odmítá . II. Žalovaná je povinna nahradit oběma žalobcům náklady dovolacího řízení ve výši 11 470,80 Kč k rukám zástupce žalobců Mgr. Stanislava Němce do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 11 C 97/2014-166, uložil žalované povinnost zaplatit žalobcům 298 855 Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodnutí vychází ze zjištění, že žalobci udělili žalované plnou moc k zastupování ve všech věcech týkajících se sporu o zaplacení 153 393 Kč s příslušenstvím, vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 28 C 63/2012, v němž se manželé S. domáhali na žalobcích úhrady přeplatku z vyúčtování služeb spojených s nájmem bytu za roky 2008, 2009 a 2010. Ve věci byl vydán platební rozkaz, v němž bylo uloženo žalobcům ve stanovené lhůtě uhradit 153 393 Kč s příslušenstvím a náklady řízení ve výši 46 646 Kč nebo ve stejné lhůtě podat proti platebnímu rozkazu odpor, a v případě, že podají odpor, aby se ve lhůtě 30 dnů ode dne podání odporu písemně k žalobě vyjádřili, s poučením podle § 153a odst. 3 o. s. ř. Žalovaná včas podala odpor, avšak zmeškala lhůtu k vyjádření, v důsledku toho nastala zákonná fikce uznání nároku a byl vydán rozsudek pro uznání, na jehož základě žalobci zaplatili manželům S. 291 186 Kč a dále zaplatili soudní poplatek z odvolání a náklady odvolacího řízení, a v tomto řízení uplatnili nárok na náhradu těchto výdajů, způsobených vadným výkonem advokacie žalovanou. Manželům S. jakožto nájemcům byl účtován nedoplatek za služby za rok 2004 ve výši 38 527 Kč, za rok 2005 ve výši 49 050 Kč, za rok 2006 ve výši 48 652 Kč, za rok 2007 ve výši 36 296 Kč, a přeplatek za rok 2008 ve výši 36 313 Kč, za rok 2009 ve výši 67 977 Kč, za rok 2010 ve výši 59 728 Kč. Vyúčtování služeb za rok 2004, 2008, 2009 a 2010 neobsahovala předepsané náležitosti, a proto nevyvolala splatnost nedoplatku. Dne 31. 5. 2012 provedli žalobci vůči manželům S. zápočet jejich nedoplatků za období 2004 až 2007 a přeplatků za období 2008 až 2010 podle již opravených vyúčtování a manželům S. byl zápočet doručen dne 5. 6. 2012. Došlo tak k zápočtu vzájemných pohledávek vzniklých z titulu přeplatků a nedoplatků z vyúčtování služeb za roky 2004 10. Po zápočtu manželé S. dlužili žalobcům částku 8 507 Kč. Soud dovodil, že žalobci prokázali, že nebýt pochybení žalované, byli by ve sporu úspěšní, žalovaná zmeškáním lhůty pro vyjádření porušila své povinnosti podle § 16 zákona o advokacii, čímž žalobcům vznikla škoda v celkové výši 298 855 Kč, jelikož jim bylo znemožněno bránit se uplatněným nárokům a vznikly jim další náklady v odvolacím řízení.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 4. 2016, č. j. 69 Co 26/2016-166, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé ohledně částky 210 338 Kč s úrokem z prodlení potvrdil, ohledně částky 59 728 Kč s úrokem z prodlení jej změnil tak, že v tomto rozsahu žalobu zamítl, a ohledně částky 28 789 Kč s úrokem z prodlení a ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. S ohledem na zjištění o tom, kdy žalobci provedli řádná vyúčtování služeb od r. 2004, odvolací soud dovodil, že nemohly být účinně započteny částky, u nichž došlo k promlčení, nájemci S. požadovali plnění z původních, chybných vyúčtování, která za r. 2008 a 2009 nebyla splatná, a proto uzavřel, že při řádném postupu žalované by úspěch žalobců ve sporu byl ve výši 210.338 Kč, tedy o 59 728 Kč nižší, a v tomto rozsahu žalobu zamítl.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalovaná dovoláním s tím, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Namítá, že odvolací soud se dostatečně nevypořádal s jejími argumenty a že jeho rozhodnutí není řádně odůvodněno, neboť nevysvětlil, z čeho dovozuje neexistenci pohledávek manželů S. vůči žalobcům, a v tomto směru postupoval v rozporu s rozhodnutími Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1336/2006 a sp. zn. 30 Cdo 4389/2009, v nichž se uvádí, že nejde-li o situaci, kdy právní řešení bez dalšího vyplývá ze zákonného textu, soud musí v odůvodnění rozhodnutí dostatečným způsobem vysvětlit své právní úvahy. Namítá nesprávné právní posouzení existence a splatnosti pohledávek manželů S. vůči žalobcům, v této otázce se odvolací soud odchýlil od ustálené soudní praxe, která podmínku řádného vyúčtování dovozuje pouze ve vztahu ke splatnosti nedoplatku či přeplatku z vyúčtování za služby a nikoli k jejich samotné existenci. V této souvislosti poukázala na rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 803/2002 a sp. zn. 26 Cdo 4742/2010. Uvádí, že v den podání žaloby manželé S. již disponovali řádnými vyúčtováními za roky 2008 a 2009 a jejich pohledávky z přeplatků za roky 2008 a 2009 musely být ke dni doručení žaloby splatné, a je tedy zřejmé, že musely existovat. Nesouhlasí s tím, že by vadné vyúčtování způsobilo neexistenci pohledávky či dluhu plynoucího z přeplatku či nedoplatku vyúčtování záloh za služby, proto je závěr odvolacího soudu o neexistenci pohledávek nesprávný. Dovozuje, že žalobci neprokázali vznik škody v tvrzené výši, když jim byla rozsudkem uložena povinnost uhradit dluh, proti kterému nemohli nic namítat. Navrhla, aby rozsudek odvolacího soudu byl v napadeném rozsahu zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalobci uvedli, že rozhodnutí odvolacího soudu není v rozporu s judikaturou, na níž dovolatelka poukazuje, vznáší námitky skutkového charakteru a v rozporu s § 241a odst. 6 o. s. ř. uplatňuje nové skutečnosti. Pokud dovolatelka vytýká odvolacímu soudu, že se nevypořádal s jejími argumenty a své rozhodnutí řádně neodůvodnil, tuto námitku neupřesnila a žalobci jsou toho názoru, že se všemi námitkami dovolatelky se odvolací soud dostatečně vypořádal. Dovozují, že jim škoda vznikla v důsledku porušení povinnosti žalované, odvolací soud rozhodl v tomto směru správně a přístup žalované v celé věci považují za rozporný s dobrými mravy i s pravidly profesionální etiky advokáta. Mají za to, že dovolání žalované není přípustné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových zjištění, že žalobci jako pronajímatelé vyúčtovali nájemcům úhrady za služby spojené s nájmem bytu za roky 2004 až 2009 původně chybně bez potřebných náležitostí, a proto na základě takto vadných vyúčtování nebyly z nich vyplývající nedoplatky či přeplatky splatné, teprve dodatečně žalobci provedli řádná vyúčtování. Z důvodu nesplatnosti pohledávek z vadného vyúčtování nemohlo dojít k úspěšnému jednostrannému započtení přeplatků a nedoplatků v r. 2012.

Pokud dovolatelka spatřuje nesprávné právní posouzení v závěru odvolacího soudu o neexistenci pohledávek z vyúčtování záloh na služby spojené s nájmem bytu, nelze jí přisvědčit. Odvolací soud zcela jasně na počátku svých právních úvah uvedl, že na základě původního vyúčtování bez potřebných náležitostí nemohlo dojít ke splatnosti vyúčtovaných nedoplatků a přeplatků; následně při řešení otázky jednostranného zápočtu vzájemných pohledávek uvedl sice, že pohledávky, jež nájemci uplatnili z původních chybných vyúčtování přeplatků za r. 2008 a 2009, nemohly kvůli vadnému vyúčtování existovat, a že z neexistentních pohledávek nemohli žalobci s úspěchem požadovat úroky z prodlení, vzápětí se však opět v této souvislosti zabýval otázkou splatnosti pohledávek v závislosti na předložení řádného vyúčtování záloh na služby. Podle názoru dovolacího soudu k namítanému pochybení v právním posouzení odvolacího soudu v tomto směru nedošlo, neboť nelze nahlížet izolovaně pouze na jedno slovo, byť chybně uvedené, mimo kontext celého odůvodnění. Odvolací soud v souvislosti se svými předchozími závěry při řešení úspěšnosti jednostranného zápočtu ze strany nájemců pouze ne zcela přesně v odůvodnění svého rozhodnutí vyjádřil, že z nesplatné pohledávky neexistuje povinnost k plnění. Nejde tedy o nesprávný právní názor, nýbrž z kontextu celého obsahu odůvodnění lze dovodit, že namísto neexistující povinnosti splnit pohledávku odvolací soud zkráceně použil nevhodné spojení neexistující pohledávka . To však nic nemění na jeho závěru, že žaloba na plnění z nesplatné pohledávky by, nebýt pochybení dovolatelky, nebyla plně úspěšná.

Neobstojí proto ani námitka nedostatečného odůvodnění závěru o neexistující pohledávce v písemném vyhotovení rozsudku odvolacího soudu. Paušální námitka pak v obecné poloze není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř., stejně jako námitky skutkového charakteru.

Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl dle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Náklady žalobců v dovolacím řízení sestávají z odměny za zastupování advokátem za jeden úkon (vyjádření k dovolání, které bylo sepsáno dne 15. 8. 2016) ve výši 9 180 Kč (§ 7 bod 6. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměňování advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších změn, dále jen vyhláška), a z náhrady hotových výdajů dle § 13 odst. 3 vyhlášky v částce 300 Kč, celkem tedy 6 360 Kč.), vše zvýšeno o 21% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 11 470,80 Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek

V Brně dne 22. března 2017


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu