25 Cdo 4290/2016
Datum rozhodnutí: 18.05.2017
Dotčené předpisy: § 150 o. s. ř., § 243a odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 4290/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce A. A. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Kovalem, advokátem se sídlem Praha 2, Francouzská 4, proti žalovaným 1) stauner palet s.r.o. , IČO 25238701, se sídlem Mrákov, Starý Klíčov 143, zastoupené JUDr. Andreou Krásnou, advokátkou se sídlem Praha 2, Římská 14, a 2) BERGER BOHEMIA a.s., IČO 45357269, se sídlem Plzeň, Klatovská 410, zastoupené JUDr. Ludvíkem Röschem, advokátem se sídlem Plzeň, Malá 6, o náhradu škody na zdraví, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 15 C 212/2004, o dovolání žalované 2) proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2016, č. j. 10 Co 408/2013-1078, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 6. 2016, č. j. 10 Co 408/2013-1078, se ve výroku III zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Plzni k dalšímu řízení.
Odůvodnění:


Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 7. 8. 2013, č. j. 15 C 212/2004-902, uložil žalované 1) povinnost zaplatit žalobci na bolestném 587 EUR s příslušenstvím, na náhradě za ztížení společenského uplatnění 2.682 EUR s příslušenstvím a na náhradě ztráty na výdělku po dobu pracovní neschopnosti 1.049 EUR s příslušenstvím. Oběma žalovaným společně a nerozdílně uložil povinnost zaplatit žalobci 190 EUR s příslušenstvím na nákladech za vyhotovení lékařské zprávy a znaleckého posudku. Ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že žalobce, jakožto zaměstnanec kanceláře architekta T. L., se spolu s dalšími spolupracovníky dostavil dne 29. 7. 2002 na stavbu autosalonu v Karlových Varech za účelem zdokumentování provedených prací a stavu stavby. Investorem stavby byla žalovaná 1) a zhotovitelem žalovaná 2). Pro spory došlo k zastavení prací, výpovědi smlouvy o výstavbě a opuštění stavby žalovanou 2). Ani jedna z žalovaných neprovedla na stavbě nezbytná opatření k zajištění bezpečnosti. Žalobce se uvedeného dne na stavbě vydal sám do neosvětlených prostor bez svítilny a ochranných pomůcek, spadl do nezajištěné jámy hluboké 2,5 m a utrpěl újmu na zdraví s následnou pracovní neschopností do 6. 11. 2002. Soud uzavřel, že nezajistila-li žalovaná 1) zakrytí nebo ohrazení jámy, porušila svou právní povinnost ve smyslu § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen obč. zák. ) a povinnost stanovenou v § 13 vyhlášky č. 324/1990 Sb., o bezpečnosti práce a technických zařízení při stavebních pracích, a odpovídá za škodu žalobce podle § 420 obč. zák. Ačkoliv na straně žalované 2) jsou taktéž naplněny všechny předpoklady její odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., nároky na bolestné, náhradu za ztížení společenského uplatnění a náhradu za ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti jsou vůči ní již promlčeny. Žalovaná 2) tedy odpovídá za škodu žalobci pouze v rozsahu nároku na náhradu nákladů vypracování lékařské zprávy a znaleckého posudku. Soud zároveň shledal spoluzavinění žalobce podle § 441 obč. zák., a to v míře 20 %.

K odvolání žalobce i žalované 2) ve věci rozhodoval Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. 10. 2014, č.j. 10 Co 408/2013-983, který rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že uložil žalovaným společně a nerozdílně zaplatit žalobci náhradu škody na zdraví (za bolest, ztížení společenského uplatnění a ztrátu na výdělku po dobu pracovní neschopnosti) a náhradu nákladů vyhotovení lékařské zprávy a znaleckého posudku. V ostatním žalobu zamítl. Proti tomuto rozsudku podali žalobce i žalovaná 2) dovolání, o němž bylo rozhodnuto rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. 25 Cdo 1593/2015, tak, že se dovolání žalobce odmítá a rozsudek Krajského soudu v Plzni se ve výrocích I, II, III, IV a VIII ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2) a ve výroku VII ve vztahu mezi státem a žalovanou 2) zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolání žalobce nebylo shledáno přípustným, avšak dovolání žalované 2) bylo shledáno přípustným pro řešení otázky promlčení nároku na náhradu škody a v tomto ohledu bylo rovněž důvodné. Nejvyšší soud mimo jiné uvedl, že jednotlivé složky práva na náhradu škody se projevují jako samostatné dílčí nároky a s touto jejich samostatností je nutné počítat i při rozhodování o nákladech řízení, pokud ovšem nespočívá neúspěch přímo v základu nároku. Je tedy nezbytné i při rozhodování o nákladech řízení zohlednit samostatnost uplatňovaných nároků i poměr úspěchu účastníků.

Krajský soud v Plzni znovu rozhodl v rozsahu zrušených výroků rozsudkem ze dne 16. 6. 2016, č. j. 10 Co 408/2013-1078, tak, že potvrdil rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 7. 8. 2013, č. j. 15 C 212/2004-902, ve výrocích III, VI, VIII a XI, jimiž byla žaloba vůči žalované 2) zamítnuta, výrok VII změnil tak, že vůči žalované 2) se žaloba zamítá a rozhodl o nákladech řízení tak, že žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů částku 342.326,66 Kč představující 2/3 nákladů vyčíslených žalovanou 2). Odvolací soud vázán názorem dovolacího soudu uzavřel ve shodě s okresním soudem, že nároky na náhradu škody uplatněné vůči žalované 2) jsou promlčeny. K nákladovým výrokům pak odvolací soud uvedl, že i když jsou uplatněny samostatné dílčí nároky v rámci žaloby na náhradu škody na zdraví, jedná se o jedno právo a základem pro určení odměny je celková suma požadovaná v žalobě. V projednávané věci měla žalovaná 2) plný úspěch ve věci, proto základ výpočtu náhrady nákladů řízení činí odměna skládající se ze součtu cen dílčích nároků. Odvolací soud vypočetl jednotlivé úkony ve vztahu k jednotlivým fázím řízení, v nichž žalobce měnil výši nároku, a dospěl k závěru, že bylo učiněno 26 úkonů právní služby, k nimž náleží i náhrada hotových výdajů, režijních paušálů, nákladů cestovného a náhrady za promeškaný čas, a dále náklady právního zastoupení žalované 2) navýšil o 21% DPH. Celkem tedy náklady řízení před soudy všech stupňů odvolací soud vyčíslil částkou 513.490 Kč. Z této částky přiznal žalované 2) jejich náhradu v rozsahu 2/3, tedy v celkové výši 342.326,66 Kč, neboť dospěl k závěru, že s ohledem na charakter sporu a nárok požadovaný žalobcem by náklady řízení byly zjevně nepřiměřené povaze a obsahu sporu a nepřiměřeně by zatěžovaly neúspěšného žalobce.

Proti v pořadí druhému rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná 2) dovolání, a to pouze do výroku III o náhradě nákladů řízení před soudy všech stupňů, neboť má za to, že při rozhodování o nákladech řízení postupoval soud nesprávně a v rozporu se stávající judikaturou dovolacího soudu i v rozporu s předchozím rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 2016, č. j. 25 Cdo 1593/2015-1048, jenž upozornil, že při rozhodování o nákladech řízení je třeba počítat se samostatností dílčích nároků, pouze však pokud neúspěch nespočívá přímo v základu nároku. Žaloba vůči dovolatelce byla v plném rozsahu zamítnuta, ale tato skutečnost se ve výroku o nákladech řízení neprojevila a podmínky pro postup dle § 150 o. s. ř. nebyly splněny. Za situace, kdy byl ve vyloučeném řízení proti žalované 1) vedeném u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 43 C 230/2013, žalobce povinen uhradit úspěšnější žalované 1) náklady řízení v plné výši přesto, že byl vůči ní v části nároku úspěšný, jeví se nespravedlivé, aby byla náhrada nákladů řízení krácena o 1/3 vůči plně úspěšné dovolatelce, a to v situaci, kdy náklady soudního sporu žalobce hradí pojišťovna. Dovolatelka dále uvedla, že odvolací soud v důsledku početní chyby dospěl k nesprávné výši nákladů řízení. Správnou celkovou částkou je 520.074 Kč, proto dovolacímu soudu navrhuje, aby změnil rozsudek odvolacího soudu a přiznal dovolatelce náhradu nákladů řízení v plné výši, tj. v částce 520.074 Kč a náhradu nákladů dovolacího řízení.

Rozhodné znění občanského soudního řádu pro dovolací řízení se podává z čl. II bodů 1 a 7 zákona č. 404/2012 Sb. a čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb. Nejvyšší soud tedy o dovolání rozhodl podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), je přípustné pro řešení otázky aplikace § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů řízení, a v tomto ohledu je rovněž důvodné, neboť odvolací soud se při řešení uvedené otázky odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu.

Podle § 150 o. s. ř. jsou-li tu důvody hodné zvláštního zřetele, nebo odmítne-li se účastník bez vážného důvodu zúčastnit prvního setkání s mediátorem nařízeného soudem, nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.

Výkladu § 150 o. s. ř., respektive klíčového pojmu důvody zvláštního zřetele hodné, se v minulosti již věnoval Nejvyšší soud, Ústavní soud i odborná literatura (Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009; David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. 1. vydání, Praha: Wolters Kluwer Česká republika, 2009).

Úvaha soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Odvolací soud při tomto posuzování přihlíží obdobně jako soud prvního stupně zejména k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům účastníků řízení, a to nejen u účastníka, který by měl náklady řízení hradit, ale také z pohledu poměrů oprávněného účastníka, k okolnostem, které vedly k uplatnění nároku u soudu prvního stupně nebo k podání odvolání, k postojům účastníků v průběhu řízení apod. Závěr odvolacího soudu o výjimečnosti případu a důvodech hodných zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení se musí opírat o takové zjištěné okolnosti, pro které by v konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který by měl náklady řízení podle jeho výsledku hradit, a za kterých by zároveň bylo možné spravedlivě požadovat na oprávněném účastníku, aby náklady řízení jím vynaložené nesl ze svého (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod číslem 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odvolací soud uvedl ke svému závěru o důvodech hodných zvláštního zřetele, pro něž nepřiznal žalované 2) náhradu nákladů řízení ve výši 1/3, že celkové náklady byly zjevně nepřiměřené povaze a obsahu sporu a nepřiměřeně by zatěžovaly neúspěšného žalobce s ohledem na jeho profesi, ve které sice nyní spolehlivě pokračuje, ale pohybuje se se svými příjmy na úrovni před utrpěným úrazem. V řízení před odvolacím soudem dále zástupce žalobce uvedl, že současnou situaci žalobce nezná a nemůže o ní informovat, k dotazu ohledně hrazení nákladů řízení pojišťovací společností DAS, pak zástupce žalobce uvedl, že není oprávněn podat za žalobce informace o tom, zda náklady budou hrazeny pojišťovací společností, nicméně připustil, že smlouva uzavřena je.

Z již uvedeného je zjevné, že závěr odvolacího soudu o existenci okolností odůvodňujících nepřiznání náhrady nákladů řízení v rozsahu 1/3 neobstojí ve srovnání s výše nastíněnými požadavky na odůvodnění výroku o nákladech řízení. Odvolací soud nezkoumal majetkové poměry žalované 2), neodůvodnil, proč lze spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby část nákladů vynaložených v souvislosti s řízením nesl ze svého. Bližší odůvodnění postrádá i závěr odvolacího soudu o nepřiměřenosti výše nákladů ve vztahu k uplatněnému nároku, neboť celkové náklady žalované 2) nepředstavují ani 1/5 hodnoty uplatněného nároku. Nepřesvědčivým se jeví rovněž konstatování o nepřiměřenosti zátěže neúspěšného žalobce s ohledem na jeho profesi, pokud zároveň odvolací soud konstatoval, že ve výkonu profese žalobce spolehlivě pokračuje a dosahuje příjmů na úrovni před utrpěným úrazem. Opomenuta zůstala otázka, zda by náhradu nákladů řízení žalobce skutečně zaplatil vzhledem k uzavřené smlouvě o pojištění právní odpovědnosti a zda by tedy žalobce náhrada nákladů řízení nepřiměřeně zatěžovala.

Z výše uvedeného vyplývá, že právní názor odvolacího soudu v otázce existence okolností hodných mimořádného zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení plně úspěšnému účastníku řízení v plném rozsahu dle § 150 o. s. ř., je nesprávný, resp. předčasný, neboť se při rozhodování o náhradě nákladů řízení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek v rozsahu výroku o nákladech řízení bez jednání zrušil (§ 243a odst. 1 věta první, § 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný. V novém rozhodnutí se odvolací soud vypořádá s námitkou nesprávné kalkulace náhrady nákladů řízení a rozhodne o náhradě nákladů nového řízení, dovolacího řízení i původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. května 2017

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu