25 Cdo 4287/2011
Datum rozhodnutí: 28.11.2012
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák., § 420 odst. 2 obč. zák., § 420 odst. 3 obč. zák., § 441 obč. zák.




25 Cdo 4287/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce Ing. V. R., zastoupeného JUDr. Ivo Koulou, advokátem se sídlem v Teplicích, Masarykova 668/29, proti žalovaným: 1) L. K., zastoupené Mgr. Jakubem Kučerou, advokátem se sídlem v Ústí nad Labem, Mírové náměstí 3428/5A, 2) SKI klub Telnice, se sídlem v Telnici 52, IČO: 70867780, 3) T. P., a 4) J. M., žalovaným 2), 3) a 4) zastoupeným JUDr. Jitkou Benešovou, advokátkou se sídlem v Ústí nad Labem, Revoluční 8, o 566.397,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 22 C 186/2007, o dovolání žalobce a žalovaných 2), 3) a 4) proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. května 2011, č. j. 10 Co 57/2010-327, takto:

I. Dovolání žalobce a žalovaného 2) se zamítá.
II. Dovolání žalovaných 3) a 4) se odmítá.
III. Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 1), 3) a 4) nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Ústí nad Labem mezitímním rozsudkem ze dne 23. 9. 2009, č. j. 22 C 186/2007-252, rozhodl, že základ nároku žalobce je dán vůči žalovaným 1) a 2) solidárně z 50 %, žalobu vůči žalovaným 3) a 4) zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi nimi a žalobcem. Rozhodl tak o nároku žalobce na náhradu škody na zdraví, jež mu byla způsobena při lyžování, když se střetl se žalovanou 1). Soud vyšel ze zjištění, že žalovaná 1) je členkou Svazu lyžařů ČR, dne 29. 12. 2005 sjížděla v rámci tréninku techniky organizovaného žalovaným 2) v lyžařském areálu Telnice sjezdovku Nová ; když se blížila k terénní vlně tvořené příčnou silnicí, brzdila s ohledem na skupinku lyžařů před sebou, nicméně když jí tito lyžaři zmizeli z dohledu a trenéři stojící na terénní vlně (žalovaní 3/ a 4/) jí nedávali signál k zastavení, brzdit přestala, bez zastavení přejela terénní zlom a krátce na to se střetla se žalobcem, který po krátkém zastavení u trenérů na hraně terénní vlny vjel bez rozhlédnutí do sjezdovky. Soud věc posoudil podle § 415, § 420, § 422 a § 441 obč. zák. a Pravidel chování pro lyžaře Mezinárodní lyžařské federace (dále jen Pravidla FIS ) a dospěl k závěru, že žalovaní 1) a 2) odpovídají za škodu způsobenou žalobci, který si škodu z 50 % spoluzavinil. Žalovaná 1) porušila § 415 obč. zák. a Pravidla FIS, neboť před terénním zlomem nepřibrzdila a nepřesvědčila se, zda se za zlomem nenachází překážka nebo jiný lyžař. Žalobce porušil bod 5 Pravidel FIS, neboť po zastavení se před rozjezdem nerozhlédl. Žalovaný 2) za škodu odpovídá solidárně se žalovanou 1) podle § 422 odst. 1 obč. zák., neboť škoda byla způsobena v té době nezletilou žalovanou 1) a k nehodě došlo při tréninku organizovaném žalovaným 2), jehož trenéři měli lépe dohlížet na bezpečnou organizaci tréninku, který zajišťovali, zejména za situace, že se trénink konal na sjezdovce za účasti veřejnosti. Ani jeden z trenérů nevaroval žalobce ani žalovanou 1) před nebezpečím střetu, ačkoli se žalobce pohyboval v jejich blízkosti. Žalovaní 3) a 4) za škodu způsobenou žalobci sami neodpovídají (§ 420 odst. 2 obč. zák.), neboť činnost trenérů vykonávali pro žalovaného 2).

K odvolání žalobce a žalovaných 1) a 2) Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 5. 2011, č. j. 10 Co 57/2010-327, ve znění opravného usnesení ze dne 7. 7. 2011, č. j. 10 Co 57/2010-343, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že za škodu plně odpovídá žalovaný 2), vůči žalované 1) žalobu zamítl, změnil jej dále ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovanými 3) a 4) a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Zopakoval dokazování ohledně průběhu srážky žalobce a žalované 1), po zhodnocení důkazů se zčásti ztotožnil se skutkovým stavem zjištěným soudem prvního stupně a dovodil, že žalobce pomalu přejížděl přes hranu terénního zlomu, téměř zastavil, ohlédl se a pokračoval v jízdě, smykem se obrátil vlevo a při nájezdu do dalšího oblouku jej zezadu srazila žalovaná 1), která narazila do jeho zad. V době, kdy sjížděl z hrany, se žalovaná blížila zezadu a musela si být vědoma toho, že se pod hranou, kam nevidí, pohybuje lyžař, a jako jediná mohla střetu s ním zabránit. Žalobce svou jízdou jednal předvídatelným způsobem, není tedy dáno jeho spoluzavinění na vzniku škody. Úkolem trenérů bylo monitorovat dolní část sjezdovky a zabránit pohybu osob v těchto místech, je tak zjevné, že trenéři počítali s tím, že jejich svěřenci budou hranu překonávat momentálně dosaženou rychlostí, nikoliv před ní brzdit, aby se sami přesvědčili o tom, co se za hranou děje. Již dříve byl žalovaný 2) upozorňován Horskou službou, že trénink na sjezdovce přístupné veřejnosti je nebezpečný, a že při tréninku došlo ke kolizi závodníka s lyžařem z řad veřejnosti. Soud věc posoudil podle § 415, § 420, § 422 a § 441 obč. zák. a Pravidel FIS a uzavřel, že bezprostřední a zásadní příčinou vzniku škody bylo jednání žalované 1), která, ač si byla vědoma, že se pod hranou pohybuje lyžař, nepřizpůsobila rychlost své jízdy místním podmínkám, aby mohla v případě nenadálé překážky zastavit. Podle Pravidel FIS měla přizpůsobit způsob své jízdy podmínkám na sjezdovce a neohrozit lyžaře jedoucí před ní. Žalovaná 1) však jednala podle pokynů trenérů, spoléhala na to, že ji před nebezpečím budou varovat. Zásadní příčinou škody je rovněž skutečnost, že žalovaný 2) při organizaci tréninku zanedbal obecnou prevenční povinnost, když jediné bezpečnostní opatření, tj. dohled trenérů na sjezdovce, bylo nedostatečné. Soud proto dovodil, že za škodu odpovídá výlučně žalovaný 2), který porušil své povinnosti podle § 415 obč. zák. tím, že organizoval trénink na nepřehledné sjezdovce přístupné veřejnosti bez dostatečných bezpečnostních opatření. Spoluzavinění žalobce odvolací soud neshledal, neboť to byla žalovaná 1), kdo měl svou jízdu přizpůsobit lyžařům nacházejícím se před ní.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání do měnícího výroku, jímž byla zamítnuta žaloba proti žalované 1), a to z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tedy z důvodu nesprávného právního posouzení věci. Skutková zjištění odvolacího soudu ohledně průběhu srážky má za správná, namítá však, že odvolací soud neuvedl, podle jakého ustanovení hmotného práva dovodil, že žalovaná 1) za škodu neodpovídá. Pokud odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná 1) se vyvinila podle § 420 odst. 3 obč. zák., je tento jeho závěr nesprávný, neboť žalovaná si byla vědoma rizika, že za terénní zlom nevidí, a byla schopna posoudit situaci na sjezdovce i ovládat své jednání. Poukazuje na to, že žalovaná 1) ve věku 16 let byla zkušenou závodnicí, věnovala se závodnímu lyžování a terén, kde probíhal trénink, jí byl dobře znám. Z provedeného dokazování vyplynulo, že úkolem trenérů nebylo upozorňovat žalovanou na lyžaře jedoucí před ní, nýbrž zajistit, aby závodníkům nevstoupili do cesty lyžaři, sáňkaři nebo běžkaři přejíždějící sjezdovku po silnici. Žalovaná 1) nemohla spoléhat na varování trenérů a nebylo ani časově možné, aby na jejich případné varování vůbec mohla zareagovat. Vznik nehody tak jednoznačně zavinila minimálně ve formě vědomé nedbalosti a nehodu není možno považovat za náhodu. Žalobce navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Rozsudek odvolacího soudu napadli dovoláním také žalovaní 2), 3) a 4). Přípustnost dovolání dovozují z ust. § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Namítají, že škodu si způsobil výhradně žalobce sám, neboť poté, co se zastavil na hraně terénní vlny, bez rozhlédnutí vjel do sjezdovky a do jízdní dráhy žalované 1). Porušil tak § 415 a bod 5. Pravidel FIS. Všechny tyto skutečnosti byly prokázány podrobným dokazováním, soud pouze provedené důkazy nesprávně zhodnotil a neměl vycházet z výpovědi žalované 1) učiněné před zahájením trestního stíhání. Dovozují, že žalovaná 1) nebyla povinna před terénní vlnou zastavit a jako zkušená lyžařka byla na sjezdovce daleko méně nebezpečná, než lyžař pohybující se sice nízkou rychlostí, avšak nevypočitatelně a v rozporu s pravidly FIS. Žalovaná 1) terénní vlnu přejela, aniž se odpoutala od země, a pokud před Policií ČR vypovídala jinak, bylo to krátce po nehodě a byla v šoku. U nástupní stanice vleku byla vyvěšena Pravidla FIS s upozorněním, že od 8.00 do 10.00 hod. probíhá na sjezdovce trénink závodníků. Nesouhlasí s hodnocením důkazů, zejména věrohodnosti výpovědi žalobce, neboť v řízení bylo prokázáno, že žalobce se zastavil a bez rozhlédnutí sjel směrem do sjezdovky. Dovolatelé navrhli, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Jak uvedli, dovolání žalovaného 2) směřuje do výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že za škodu způsobenou žalobci v plném rozsahu odpovídá žalovaný 2), a žalovaní 3) a 4) dovoláním napadají pouze výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi nimi a žalobcem.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání byla podána včas, osobami oprávněnými účastníky řízení, zastoupenými advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že dovolání žalobce, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné, dovolání žalovaného 2), které je částečně přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné a dovolání žalovaných 3) a 4) není přípustné.

Žalovaný 2) namítá, že žalobce si škodu zavinil sám, a nesouhlasí se skutkovým zjištěním odvolacího soudu, že žalobce projel zlom plynule a pouze přibrzdil až skoro zastavil, přičemž se ohlédl, neboť je přesvědčen, že žalobce na hraně zastavil a bez rozhlédnutí se rozjížděl. Uplatňuje tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., tj. že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, se považuje výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, např. namítat, že soud měl či neměl uvěřit výpovědi svědka či účastníka, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva.

Má-li odvolací soud pochybnost o správnosti skutkových závěrů soudu prvního stupně nebo považuje-li za významnou určitou okolnost, může za splnění předpokladů § 213 odst. 2 o. s. ř. provést potřebné dokazování sám a po jeho zhodnocení učinit vlastní skutková zjištění, a tak se na základě opakovaného či doplněného dokazování odchýlit od hodnocení důkazů, jak je provedl soud prvního stupně. Odvolací soud zopakoval dokazování k průběhu nehodového děje a opatřil si tak podklady pro to, aby provedené důkazy mohl sám zhodnotit podle § 132 o. s. ř. a učinit vlastní skutková zjištění. Vycházel ze skutkového stavu zjištěného dokazováním a vzal v úvahu pouze ty okolnosti, jež mají oporu v obsahu spisu. Skutkové závěry odvolacího soudu o způsobu jízdy žalobce před střetem mají oporu v provedeném dokazování, neboť vyplývají z výpovědi žalobce a jsou v souladu s výpovědí žalované 1) v přípravném řízení před orgánem Policie ČR. Věrohodnost svědeckých a účastnických výpovědí hodnotil odvolací soud v souvislosti s ostatními důkazy, v odůvodnění svého rozhodnutí se podrobně vyrovnal s rozpory mezi nimi, skutková zjištění, jež z nich čerpal, řádně odůvodnil a vyložil i důvody, proč z některých důkazů (např. z důkazu znaleckým posudkem) žádná skutková zjištění neučinil. Skutkový závěr o průběhu nehodového děje, z něhož odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel, tedy vyplývá z důkazů provedených v řízení, a nejde o situaci, že by při zjišťování skutkového stavu opomenul nějaké rozhodné skutečnosti, jež byly v řízení prokázány, nebo že by pro svá skutková zjištění neměl oporu v provedeném dokazování. Podstatou dovolání žalovaného 2) jsou výtky proti hodnocení věrohodnosti důkazů a pokud namítá, že skutkový stav nebyl zjištěn správně, předkládá pouze svoji verzi hodnocení důkazů.

Skutková okolnost, zda se žalovaná 1) na terénní vlně odpoutala či neodpoutala od země, není významnou okolností pro právní posouzení věci z hlediska hmotného práva, proto tato námitka žalovaného 2) nenaplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.

Z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalovaným 2) je rozhodnutí odvolacího soudu správné, dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Žalobce v dovolání namítá nesprávné právní posouzení odpovědnosti žalované 1). Dovozuje, že na sjezdovce byla schopna ovládat své jednání a posoudit jeho následky a škodu zavinila ve formě vědomé nedbalosti. Pokud namítá, že rozsudek odvolacího soudu je nepřezkoumatelný, neboť odvolací soud v odůvodnění rozhodnutí neuvedl, podle jakého ustanovení hmotného práva dospěl k závěru o tom, že žalovaná 1) za škodu neodpovídá, uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tedy že řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Náležitosti odůvodnění rozsudku stanoví § 157 odst. 2 o. s. ř. a mezi ně patří i uvedení, jak byla věc posouzena po právní stránce. I když v rozhodnutí odvolacího soudu není výslovně uvedeno, které z ustanovení, jež ve svém odůvodnění cituje, užil při závěru o tom, že žalovaná 1) za škodu neodpovídá, nemá tento nedostatek vliv na správnost jeho rozhodnutí.

Závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaná 1) sama za škodu neodpovídá, vychází ze skutkového zjištění o tom, jak byl trénink na veřejné sjezdovce jeho pořadatelem organizován, že bylo úkolem trenérů monitorovat dolní část sjezdovky a zabránit případně pohybu osob v tomto místě a že žalovaná 1) jednala podle očekávání a pokynů trenérů a spoléhala na to, že při nebezpečí ji budou varovat. Právní úvahy, jimiž se odvolací soud řídil, vyplývají z odůvodnění jeho rozhodnutí; nejde o neschopnost žalované 1) v jejím věku a zkušenostech ovládnout své jednání nebo posoudit jeho následky (§ 422 odst.1 obč. zák.), nýbrž právě o to, že ke střetu došlo při tréninku organizovaném žalovaným 2), že žalovaná jednala podle pokynů trenérů a pod jejich dohledem, že jim byla podřízena a spoléhala na to, že budou signalizovat případné nebezpečí. Rozhodující příčinou střetu žalované 1) se žalobcem byla tedy podle závěru odvolacího soudu organizace tréninku bez dostatečných bezpečnostních opatření na nepřehledné části sjezdovky, kam nebyl zamezen přístup veřejnosti. Z hlediska vědomé nedbalosti (škůdce ví, že svým jednáním může způsobit škodu, ale bez přiměřených důvodů spoléhá, že se tak nestane) je nepochybné, že žalovaná 1), která byla zkušenou lyžařkou, věděla, že jízdou přes terénní zlom, při níž nezpomalí natolik, aby byla schopna zastavit na vzdálenost, na kterou má rozhled, může ohrozit lyžaře pod zlomem a může jim nebo sobě způsobit škodu; avšak v rámci organizovaného tréninku důvodně spoléhala na to, že možnému vzniku škody trenéři zabrání; tyto důvody na straně žalované 1), která byla nezletilou účastnicí výcviku, lze považovat za přiměřené; byly tedy prokázány okolnosti svědčící o jejím vyvinění podle § 420 odst. 3 obč. zák.

Jak vyplývá z výše uvedeného, rozsudek odvolacího soudu je z hlediska dovolacích důvodů uplatněných žalobcem správný, dovolací soud proto jeho dovolání zamítl (§ 243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).

Žalovaní 3) a 4) napadli rozsudek odvolacího soudu ve výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) a 4).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Výrok o náhradě nákladů řízení má povahu usnesení a není výrokem ve věci samé. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům proto nelze posoudit podle § 237 o. s. ř. a ani ustanovení § 238, § 238a a § 239, která upravují přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, přípustnost dovolání proti usnesení, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení, nezakládají.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaných 3) a 4) směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto jejich dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první a § 218 písm. c) o. s. ř.).

Ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 1) nemá žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení a žalované 1) náklady v dovolacím řízení nevznikly. O náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2) bude rozhodnuto v konečném rozhodnutí ve věci samé (§ 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 151 odst. 1 věta před středníkem, o. s. ř.). Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 3) a žalovaným 4) je odůvodněn užitím § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalovaný 3) a žalovaný 4) nemají s ohledem na odmítnutí jejich dovolání na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobci v souvislosti s jejich dovoláním náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. listopadu 2012

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu