25 Cdo 4284/2016
Datum rozhodnutí: 23.11.2016
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 4284/2016


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce K. A. , zastoupeného JUDr. Vladimírem Stárkem, advokátem se sídlem v Praze 4, K Ústavu 1615/7, proti žalované DUTI, spol. s r. o. , se sídlem v Praze 4, Pod Vinicí 1432/11, IČO: 250 64 967, zastoupené JUDr. Tomášem Linhartem, advokátem se sídlem v Praze 1, Široká 25/6 , o 312 649 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 70 C 364/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 28. 6. 2016, č. j. 12 Co 235/2016-175, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 5 904,80 Kč k rukám JUDr. Tomáše Linharta, advokáta se sídlem v Praze 1, Široká 6, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 11. 5. 2016, č. j. 70 C 364/2014-162, zastavil řízení z důvodu zpětvzetí žaloby, žalovanému nepřiznal náhradu nákladů řízení a rozhodl o povinnosti žalobce nahradit náklady vynaložené státem a o vrácení soudního poplatku. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil § 150 o. s. ř. s tím, že důvodem hodným zvláštního zřetele je okolnost, že žalobce vzal žalobu zpět poté, co ze znaleckého posudku vyplynulo, že za vzniklou škodu neodpovídá žalovaný jako vlastník bytu, nýbrž jeho nájemce.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze usnesením ze dne 28. 6. 2016, č. j. 12 Co 235/2016-17, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů řízení 86 515 Kč. Odvolací soud konstatoval, že § 150 o. s. ř. obecně slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva, obdržel náhradu nákladů, které při tom účelně vynaložil, a s poukazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu stručně uvedl jednotlivé okolnosti, jež byly v judikatře zvažovány z hlediska § 150 o. s. ř. Po shrnutí dosavadního průběhu řízení dovodil, že v dané věci z obsahu spisu nevyplynuly žádné skutečnosti, které by s ohledem na poměry na straně žalobce odůvodňovaly nepřiznání náhrady nákladů řízení žalovanému, a bylo věcí žalobce, že podal žalobu, aniž by ji měl řádně podloženou potřebnými důkazy. O náhradě nákladů řízení pak rozhodl podle § 146 odst. 2 o. s. ř., neboť nebylo možné dovodit, že by žalobce vzal žalobu zpět pro chování žalovaného.

Proti usnesení odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby rozhodnutí odvolacího soudu bylo změněno tak, že výrok soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení se potvrzuje. Uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a dovolacím soudem je rozhodována rozdílně. Odvolací soud pochybil, pokud neaplikoval § 150 o. s. ř., který umožňuje soudu nepřiznat náhradu nákladů řízení z důvodů nepřiměřené tvrdosti vůči účastníku řízení. Žalobu na náhradu škody způsobené vytopením jeho bytu podal proti vlastníkovi bytu, který s ním předtím o náhradě škody jednal, pojišťovna odmítla za nájemce prostoru, kde došlo k poruše, poskytnout plnění, když nebyla prokázána příčina poškození přívodní hadičky. Vzhledem k pochybnostem o skutečné příčině vzniku škodné události byl soudem ustanoven znalec, z jehož posudku vyplynulo, že příčinou poškození přívodní hadičky toalety bylo její mechanické poškození. Po zjištění, že žalovaný za způsobenou škodu neodpovídá, žalobce vzal žalobu zpět a náhradu škody uplatňuje proti nájemci prostor. Ohledně aplikace § 150 o. s. ř. poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1525/2001.

Žalovaný ve vyjádření k dovolání uvedl, že dovolání nesplňuje základní náležitosti, a s poukazem na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu vymezujících podmínky aplikace § 150 o. s. ř. vyvracel argumenty dovolatele. Poukázal na svůj postoj k uplatněnému nároku i na průběh řízení a vyjádřil se též k majetkové situaci žalobce. Namítl, že by nebylo spravedlivé, aby nesl důsledky toho, že se musel bránit nedůvodně podané žalobě, když výlučně žalobce je odpovědný za to, že podal žalobu, aniž měl opatřeny důkazy, a pouze jeho rozhodnutím bylo rovněž zpětvzetí žaloby, když se řízení začalo vyvíjet v jeho neprospěch. Navrhl, aby bylo rozhodnutí odvolacího soudu potvrzeno.

Podle ust. § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Odkaz žalobce na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 28 Cdo 1525/2001, není relevantní, neboť za situace, že dovolání žalované v tehdejším sporu o vyklizení bytu nebylo úspěšné, dovolací soud přihlédl právě k okolnostem konkrétního případu se závěrem, že přiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalobci by se jevilo jako nepřiměřená tvrdost; navíc se jednalo o náhradu nákladů nikoliv nalézacího, nýbrž dovolacího řízení. Napadené rozhodnutí v nyní projednávané věci neznamená proto odklon od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, týkající se problematiky § 150 o. s. ř. při rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení.

K výkladu a aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. se Nejvyšší soud vyjádřil v řadě svých aktuálních rozhodnutí (např. jeho usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/2014, a dále usnesení ze dne 6. 11. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2880/2013, ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2389/2013, ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2944/2013, a ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 33 Cdo 4520/2014). Vyložil, že aplikace § 150 o. s. ř. je výjimečným opatřením, jež prolamuje základní zásady, jimiž se řídí rozhodování o náhradě nákladů sporného řízení, a v jednotlivých rozhodnutích též vyložil, jaké okolnosti se rozumí důvody hodnými zvláštního zřetele. V dalších svých rozhodnutích (např. ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015, ze dne 20. 5. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1618/2007, ze dne 21. 10. 2008, sp. zn. 21 Cdo 4059/2007) Nejvyšší soud zdůraznil, že § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další. Úvahu soudu vyslovenou v nalézacím řízení ohledně existence či neexistence důvodů zvláštního zřetele hodných ve smyslu § 150 o. s. ř. by v rámci dovolacího řízení bylo možno revidovat, jen pokud by byla zjevně nepřiměřená. O takový případ se v dané věci nejedná. Odvolací soud při svém rozhodnutí vycházel z dosavadní judikatury a jeho právní názor na předpoklady aplikace § 150 o. s. ř. z ní nevybočuje. Z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou sice významné též okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, a postoj účastníků v průběhu řízení, avšak jak uvedl odvolací soud - za důvod hodný zvláštního zřetele ve smyslu uvedeného ustanovení nelze považovat skutečnost, že žalobce se před podáním návrhu na zahájení řízení snažil o dosažení dohody se žalovaným ohledně uspokojení tvrzeného nároku, o němž se později v občanském soudním řízení ukázalo, že není opodstatněný (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 1985, sp. zn. 3 Cz 42/85).

Jelikož rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s dosavadní rozhodovací praxí, není dovolání žalobce přípustné, a přípustnost dovolání nemohla založit ani námitka žalobce, že mu nebylo doručeno odvolání žalovaného, tedy námitka vady řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.)

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 23. listopadu 2016
JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu