25 Cdo 4278/2015
Datum rozhodnutí: 12.01.2017
Dotčené předpisy: § 106 odst. 2 obč. zák.



25 Cdo 4278/2015-755


ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Ing. M. V. , zastoupené JUDr. Ing. Renatou Dimitrovovou, advokátkou se sídlem v Brně, Zelný trh 12, proti žalované M. M. , zastoupené JUDr. Ludvíkem Ševčíkem starším, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 19, o 200.000,- Kč, vedené u Okresního soudu Brno-venkov pod sp. zn. 6 C 121/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015, č. j. 44 Co 193/2014-716, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 5. 2015, č. j. 44 Co 193/2014-716, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení

Odůvodnění:
Okresní soud Brno-venkov rozsudkem ze dne 28. 2. 2014, č. j. 6 C 121/2004-598, zamítl žalobu na zaplacení 200.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je vlastnicí nepojízdného historického vozidla Tatra, typ 12, které bylo vyřazeno z evidence motorových vozidel, a neexistují k němu proto žádné doklady. V roce 1994 se domluvila s Ing. B. M., že v zastřešené uzavřené stodole v místě jeho trvalého bydliště bude uvedený vůz garážovat asi po dobu jednoho roku, poté už žalobkyně o věci jednala s jeho manželkou žalovanou. Dohodly se na měsíčním nájmu ve výši 200,- Kč, jiná práva a povinnosti nebyly sjednány, všechny dohody byly pouze ústní, beze svědků. Do roku 1996 nebyla žalobkyně s Ing. M. ani se žalovanou v kontaktu, dne 27. 9. 1996 žalované zaslala splátku za parkování ve výši 4.000,- Kč, poté žalovanou nekontaktovala až do roku 2003, kdy matka žalobkyně zaslala žalované splátku za parkování ve výši 15.600,- Kč. Dne 13. 12. 2003 žalobkyně osobně přijela pro své vozidlo, žalovaná jí však sdělila, že vůz již ve stodole není, neboť asi před šesti lety přišli dva neznámí muži, kteří si jej jménem žalobkyně odtáhli. Okamžik odtažení vozidla nebyl spolehlivě zjištěn, soud však vzal za prokázané, že ve druhé polovině roku 1998 se již ve stodole nenacházelo. Soud dovodil, že obsahem smluvních ujednání nebyla povinnost žalované o vozidlo pečovat, a proto nešlo o smlouvu o úschově věci, jejímž pojmovým znakem je opatrování věci, tedy aktivní vztah schovatele k uschované věci. Podle názoru soudu nebyla uzavřena ani nájemní smlouva, neboť žalovaná není provozovatelkou garáže, parkoviště nebo podniku podobného druhu; smlouvu proto posoudil jako smlouvu zákonem výslovně neupravenou. Uzavřel, že žalobkyni svědčí právo domáhat se vydání věci a v případě, že ji žalovaná nebude moci vydat, je povinna zaplatit žalobkyni obecnou cenu věci na náhradě škody. K námitce promlčení vznesené žalovanou soud posoudil věc podle § 106 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), a shledal, že ačkoliv subjektivní promlčecí doba byla zachována, ke vzniku škody došlo nejpozději 31. 12. 1998, kdy žalovaná již vozidlo prokazatelně neměla ve svém držení, a tudíž objektivní tříletá promlčecí doba uplynula dříve, než byl nárok u soudu uplatněn. Soud měl tedy nárok na náhradu škody za promlčený, neboť úmysl na straně žalované, jenž by zakládal desetiletou promlčecí dobu (§ 106 odst. 2 obč. zák.), nebyl prokázán.

Krajský soud v Brně k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 13. 5. 2015, č. j. 44 Co 193/2014-716, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku je dán, v části o výši nároku i ve výroku o náhradě nákladů řízení jej zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Uvedl, že veškerá odpovědnost za ztrátu vozu padá na žalovanou, neboť nesoučinnost žalobkyně po dobu zaparkování vozu se na jeho ztrátě nemohla nijak podílet. Dovodil, že do okamžiku, než byla žalobkyně srozuměna s tím, že její vůz u žalované není, škoda nevzniká, škoda proto mohla nastat až koncem r. 2003 a teprve tehdy mohla začít běžet promlčecí doba stanovená v § 106 odst. 1 obč. zák. Do dne 30. 4. 2004, tj. do data uplatnění nároku žalobou, tedy promlčecí doba nemohla marně uplynout, a nárok na náhradu škody tak promlčen není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost podle § 237 o. s. ř. dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené praxe dovolacího soudu. Dovolatelka namítá, že odvolací soud rozhodnutí soudu I. stupně změnil, aniž vysvětlil svůj myšlenkový postup a aniž z rozhodnutí vyplývá, o které provedené důkazy se skutkové závěry odvolacího soudu opírají (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2002, sp. zn 33 Cdo 440/2001 a 157 odst. 2 o. s. ř.). Odvolací soud neprovedl jediný důkaz, ve smyslu § 213 o. s. ř. tak nemohl dospět k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně; přesto (ačkoliv na jednu stranu formálně tvrdí, že hlavní skutková zjištění jsou správná) činí vlastní skutkové závěry, např. k podobě a držbě vozu, k prokázání vlastnických práv žalobkyně, ke způsobu uzavření smlouvy mezi účastníky a jejím obsahovým náležitostem a taktéž ve vztahu k vydání auta cizím osobám. Chtěl-li se odvolací soud od skutkových závěrů soudu prvního stupně odchýlit, měl povinnost důkazy zopakovat. Z hlediska hmotněprávního dovolatelka namítá, že odvolací soud bezdůvodně a nepřípustně rozšiřuje okruh povinností žalované z uzavřené smlouvy, neboť nikdy nebylo prokázáno, že by byla kvalifikovaně uzavřena smlouva o úschově podle § 747 obč. zák. či jiný závazek předpokládající aktivní vztah (opatrování) žalované k věci. Shrnuje, že neporušila žádnou svoji povinnost a její chování bylo opodstatněné okolnostmi případu. Pro závěr o odpovědnosti za škodu z nesplnění závazku podle § 749 odst. 2 ve spojení s § 421 obč. zák. není v řízení doposud dostatek podkladů, především k otázkám možnosti vrácení věci, prodlení a přechodu nebezpečí nahodilé ztráty věci. Nelze dovodit ani porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák., neboť soud prvního stupně vzhledem k závěru o promlčení nároku k tomu nečinil žádná skutková zjištění, která by mohl převzít odvolací soud. Konečně dovolatelka namítá, že názor odvolacího soudu o vzniku škody okamžikem, kdy žalovaná nebyla schopna věc žalobkyni vydat, by způsobil praktickou nepromlčitelnost v objektivní lhůtě, a je v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1221/99. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve svém vyjádření uvedla, že napadený rozsudek splňuje veškerá kritéria kladená ustanovením § 157 o. s. ř. na odůvodnění rozhodnutí. Má za to, že odvolací soud vycházel pro svoje zjištění ze skutkových tvrzení, která byla pro jeho rozhodnutí určující a která považoval za správná, neboť měla oporu v důkazech nebo nebyla mezi účastníky sporná, takže nebyl důvod důkazy opakovat, věc pouze jinak právně zhodnotil. Navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupenou advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání žalované je přípustné i důvodné pro posouzení otázky počátku běhu objektivní promlčecí doby, neboť řešení odvolacího soudu je v rozporu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též jen o. z. ), se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013, neboť k porušení povinnosti mělo dojít před 1. 1. 2014. Podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení se rovněž posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet před 1. 1. 2014, jakož i lhůty a doby pro uplatnění práv, která se řídí dosavadními právními předpisy, i když začnou běžet po tomto datu (§ 3036 o. z.).

Podle § 106 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. [odst. 1] Nejpozději se právo na náhradu škody promlčí za tři roky, a jde-li o škodu způsobenou úmyslně, za deset let ode dne, kdy došlo k události, z níž škoda vznikla; to neplatí, jde-li o škodu na zdraví. [odst. 2]

Jak vyplývá z této úpravy, nejde-li o škodu na zdraví, je u práva na náhradu škody stanovena dvojí promlčecí doba, subjektivní dvouletá a objektivní tříletá, resp. desetiletá. Jejich počátek je stanoven odlišně a zároveň platí, že ve svém běhu jsou na sobě nezávislé, skončí-li běh kterékoli z nich, právo se bez ohledu na druhou z nich promlčí (srov. např. výklad Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 1964, sp. zn. Cpj 220/64, publikovaný pod S III, str. 279-280, ve sborníku Nejvyšší soud o občanském soudním řízení v některých věcech pracovněprávních, občanskoprávních a rodinněprávních , SEVT 1980, a na něj navazující četná rozhodnutí Nejvyššího soudu, např. sp. zn. 25 Cdo 519/2002 či 25 Cdo 1720/2010, publikovaná pod C 2145 a C 10102 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen Soubor ).

Počátek běhu subjektivní dvouleté promlčecí doby v § 106 odst. 1 obč. zák. se váže k okamžiku, kdy se poškozený o vzniklé škodě dozvěděl, k čemuž může dojít i s určitým časovým odstupem po vzniku škody (srov. zejména druhou právní větu rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, Soubor C 1168). Subjektivní promlčecí doba samozřejmě nemůže začít běžet dříve než promlčecí doba objektivní (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2007, sp. zn. 25 Cdo 2507/2005, uveřejněného pod č. 38/2008 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále též jen Sbírka ), neboť poškozený se o škodě nemůže dozvědět dříve, než škoda vznikne. V posuzovaném případě subjektivní promlčecí doba počala běžet dnem, kdy žalobkyně při osobní návštěvě u žalované zjistila ztrátu svého automobilu z garáže, kam jej uložila, tj. dne 13. 12. 2003, a k datu podání žaloby 30. 4. 2004 proto tato doba neuplynula.

V ustanovení § 106 odst. 2 obč. zák. zakotvená objektivní tříletá promlčecí doba (v případě prokázání úmyslu škůdce desetiletá) oproti tomu počíná běžet již dnem, kdy nastal škodlivý účinek škodné události, tedy kdy objektivně vzato nepříznivým zásahem do majetkového stavu poškozeného vznikla skutečná škoda, a to nezávisle na tom, zda a kdy se poškozený o jejím vzniku dozvěděl. V dané věci tak bez ohledu na to, zda smluvní vztah mezi účastnicemi měl charakter nájmu či úschovy, škoda bezpochyby vznikla okamžikem ztráty vozidla (zřejmě odcizením), tedy nejpozději 31. 12. 1998 (správnost tohoto skutkového zjištění nepodléhá podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu, není ostatně dovoláním ani napadána), neboť právě touto událostí byla žalobkyně připravena o možnost jeho vydání zpět do své dispozice a její majetkový stav se o hodnotu vozidla již v tomto okamžiku snížil (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 1221/99, Soubor C 405, či již citovaný rozsudek sp. zn. 33 Odo 477/2001). Tříletá objektivní promlčecí doba tedy začala plynout nejpozději tímto datem a marně uplynula před podáním žaloby. Úmyslné způsobení škody žalovanou, jež by založilo lhůtu desetiletou, nebylo prokázáno (ani v tomto směru není dovolací soud oprávněn revidovat skutková zjištění soudů nižších stupňů). Otázka, zda je dovolatelka vůbec odpovědná za vzniklou škodu, je v případě promlčení nároku bez významu (srov. stanovisko bývalého Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 26. 4. 1983, sp. zn. Sc 2/83, publikované pod č. 29/1983 Sbírky, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2268/2004, Soubor C 3446).

Z těchto závěrů vyplývá, že odvolací soud posoudil otázku promlčení nesprávně, neboť počátek běhu objektivní promlčecí doby (odvozený od okamžiku vzniku škody) vztáhl nedůvodně a v rozporu s dikcí § 106 odst. 1 a 2 obč. zák. i s citovanou judikaturou dovolacího soudu k vědomosti žalobkyně o vzniku škody, tedy pro rozhodnutí významnou okolnost zaměnil s podmínkami pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby.

Protože rozsudek odvolacího soudu není z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, Nejvyšší soud jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci soud rozhodne nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 12. ledna 2017


JUDr. Petr Vojtek předseda senátu