25 Cdo 424/2006
Datum rozhodnutí: 27.07.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 424/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Jaroslava Bureše v právní věci žalobce P. R., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. I. N., zastoupenému advokátkou, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu v Praze 7 pod sp. zn. 5 C 169/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. září 2005, č. j. 18 Co 233/2005-112, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 7 rozsudkem ze dne 13. 12. 2004, č. j. 5 C 169/2001-78, zamítl žalobu na zaplacení částky 124.760,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 9. 6. 2001 za účelem provedení rekonstrukčních prací vstoupil přes odpor nájemnice JUDr. Š. do bytu, jehož byl vlastníkem, kde utrpěl při potyčce s žalovaným zranění spočívající v pohmoždění předloktí a zápěstí bez traumatických změn. Žalobu na náhradu škody sestávající z ušlého zisku ve výši 6.000,- DEM, tj. 104.760,- Kč, a bolestného ve výši 20.000,- Kč neshledal soud důvodnou. Pro rozpory ve výpovědích svědků (M. a Š.), jež nebyly odstraněny ani provedením důkazů spisem Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 24 T 87/2003, spisem Policie ČR, Místní odd. L., P. a spisem Městské části P., Úřadu městské části, odboru správních agend, sp. zn. R 348/2001, soud prvního stupně nevzal za prokázaný žalobcem tvrzený mechanismus vzniku zranění, naopak na základě skutkových zjištění vyhodnotil počínání žalovaného jako jednání v krajní nouzi, resp. v nutné obraně. Ve smyslu ustanovení § 418 odst. 1, 2 obč. zák proto žalovaný za škodu vzniklou žalobci není odpovědný.


K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 9. 2005, č. j. 18 Co 233/2005-112, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými a právními závěry uvedenými v rozsudku soudu prvního stupně, v podrobnostech odkázal na jeho odůvodnění a zdůraznil, že protiprávního jednání se dopustil především žalobce, který bez souhlasu nájemnice vstoupil do bytu, ať již za jakýmkoli účelem.


Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání z důvodů uvedených v ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) a § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Namítá především nesprávné hodnocení listinných důkazů usnesení kriminální policie ze dne 30. 4. 2002, č. j. OR7-867/2001-35, znaleckého posudku znalce z oboru zdravotnictví ze dne 25. 2. 2004, usnesení MOP L. ze dne 30. 4. 2002, místopřísežná prohlášení svědků M. a Š. ze dne 22. 7. 2002 a 25. 2. 2004 které podle jeho názoru jednoznačně vyvracejí výpovědi žalovaného a jeho družky JUDr. Š. Odvolacímu soudu vytýká, že výpovědi svědků M. a Š. považoval za nepřesné , aniž by se vypořádal se skutečností, že oba nestranní svědci se v průběhu podávání výpovědi odvolali na svá předchozí místopřísežná prohlášení s tím, že si přesný průběh incidentu nepamatují. Dále poukazuje na rozpory v původních výpovědích JUDr. Š. a žalovaného učiněných před policejním orgánem MOP L. (viz usnesení ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. OR7-867/2001) a před nalézacím soudem. Nesouhlasí se skutkovými závěry soudů obou stupně, že by si násilím vynucoval vstup do předmětného bytu, a dovozuje porušení svých občanských (lidských) práv a soudního řádu ze skutečnosti, že soudy obou stupňů rozhodly na základě výroků nedůvěryhodných osob a nevzaly v úvahu jeho výpověď, výpovědi nestranných svědků a uvedené listinné podklady, což jim ukládá zákon. Proto navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Ve svém vyjádření k dovolání žalovaný uvedl, že soud prvního stupně provedl rozsáhlé dokazování, výpověďmi účastníků, svědků a spisovým materiálem Policie ČR, avšak žalobci se nepodařilo prokázat porušení právní povinnosti žalovaného ani způsob, jakým k jeho zranění došlo, když sám uvedl, že neví, jak si údajné zranění způsobil; rovněž svědci M. a Š. nebyli schopni toto přesně určit a právě vzhledem k těmto rozporům ve výpovědích se tudíž žalobci nepodařilo prokázat zavinění žalovaného. Navrhuje, aby dovolací soud dovolání zamítl.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř. oprávněnou osobou - účastníkem řízení, dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).


Podle § 237 odst. 1 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Podle ustanovení § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. není dovolání podle odstavce 1 přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.


V posuzované věci žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen zamítavý výrok rozsudku soudu prvního stupně ohledně částky 124.760,- Kč. Z obsahu spisu vyplývá, že tato částka požadovaná žalobcem z titulu náhrady škody na zdraví je souhrnem částek jím nárokovaných jako náhrada za ztrátu na výdělku v částce 6.000,- tehdejších DEM, tj. 104.760,- Kč, a bolestné v částce 20.000,- Kč. Jelikož se jedná o dílčí nároky se samostatným skutkovým základem, byť požadované jako důsledek jedné škodné události, je třeba přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu posuzovat u každého nároku, o němž bylo rozhodnuto, zvlášť bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a zda o nich bylo rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 9/2000, popř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 55/2000). Za situace, kdy u jednoho z dovoláním dotčených nároků bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč (bolestné), je přípustnost dovolání vyloučena ustanovením § 237 odst. 2 písm. a) o.s.ř.


V případě dovoláním napadeného výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby v částce 104.760,- Kč, aniž předcházelo zrušující usnesení odvolacího soudu, lze přípustnost dovolání posuzovat pouze podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Přípustnost dovolání není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.


Z odůvodnění dovolání vyplývá, že dovolatel, aniž by formuloval otázku zásadního právního významu, zpochybňuje skutkové závěry soudů obou stupňů. Neztotožňuje se se způsobem a rozsahem provedeného dokazování soudem prvního stupně, jehož skutková zjištění převzal soud odvolací, zejména pak zpochybňuje způsob hodnocení důkazů a předkládá svou vlastní představu o hodnocení důkazů; z toho pak činí odlišné skutkové závěry, na jejichž základě dovozuje splnění podmínek odpovědnosti za škodu na straně žalovaného. Skutečným obsahem dovolání je tak námitka, že rozsudek odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. ustanovení § 241a odst. 3 o.s.ř.); tato okolnost však přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nemůže.


Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a 146 odst. 3 o.s.ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, přičemž vyjádření žalovaného k otázkám řešeným napadeným rozhodnutím za stavu, kdy dovolání je nepřípustné, nelze považovat za účelně vynaložené náklady k bránění práva (§ 142 odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 27. července 2006


JUDr. Petr Vojtek, v.r.


předseda senátu