25 Cdo 4223/2009
Datum rozhodnutí: 26.10.2011
Dotčené předpisy: čl. 420 odst. 1 obč. zák., čl. 11 odst. 1 předpisu č. 20/1966Sb.




25 Cdo 4223/2009


ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobkyně I. Ch. , zastoupené JUDr. Oldřichem Navrátilem, advokátem se sídlem v Kyjově, Svatoborská 363, proti žalované Nemocnici Kyjov , příspěvkové organizaci, IČO 00226912, se sídlem v Kyjově, Strážovská 976, zastoupené JUDr. Lenkou Chalabalovou, advokátkou se sídlem v Kyjově, Riegrova 377, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Kooperativa pojišťovna, a.s., se sídlem Praha 1, Templová 747, IČO 47116617, adresa pro doručování Brno, Nádražní 14, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 7 C 596/2004, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009, č.j. 44 Co 151/2007-132, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. května 2009, č.j. 44 Co 151/2007-132, pokud směřuje proti výroku ve věci samé co do částky 37.200,- Kč, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně rozsudkem ze dne 11. ledna 2007, č.j. 7 C 596/2004-109, zamítl žalobu na zaplacení 440.400,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 28. 5. 2002 podstoupila žalobkyně v žalovaném zdravotnickém zařízení operaci štítné žlázy, při níž došlo k přerušení zvratného nervu. Okresní soud na základě dostupné zdravotnické dokumentace, svědeckých výpovědí a dvou znaleckých posudků zjistil, že lékařský zákrok byl proveden klasickou metodou lege artis bez komplikací a bez vědomého pochybení operatéra, přerušení zvratného nervu vpravo bylo včas rozpoznáno a léčeno, čímž byly trvalé následky minimalizovány. Při operaci štítné žlázy přichází v úvahu dva postupy, přičemž k poškození zvratného nervu může dojít u každého z nich v důsledku shody nepříznivých okolností, neboť nerv je velmi zranitelný a jeho topografická poloha není konstantní. Soud dospěl k závěru, že v dané věci nelze dovodit odpovědnost zdravotnického zařízení dle ustanovení § 420 obč. zák., jestliže bylo při zákroku postupováno lege artis , neboť na straně žalované nedošlo k porušení právní povinnosti; podotkl, že každý lékařský zákrok v sobě nese určitou míru rizika poškození zdraví či dokonce úmrtí pacienta. Aplikace ustanovení § 415 obč. zák. pak nepřichází v úvahu, neboť žalovaná žalobkyni o možných následcích prováděného zákroku poučila a žalobkyně k zákroku udělila písemný souhlas.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 11. května 2009, č.j. 44 Co 151/2007-132, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni 37.200,- Kč, v rozsahu 403.200,- Kč jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení pak rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací soud označil za správná skutková zjištění soudu prvního stupně, na rozdíl od něj však dospěl k závěru, že při lékařském zákroku, jemuž se žalobkyně podrobila a jenž byl jinak proveden lege artis , došlo k pochybení operatéra označovanému jako vitium artis , jež mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně, že při operaci bylo riziko poškození zvratného nervu podceněno, a jednalo se tedy o zaviněné nedbalostní porušení právní povinnosti ve smyslu § 420 obč. zák. ze strany žalované, spočívající v tom, že došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně. Žalovaná neprokázala ve smyslu § 420 odst. 3 obč. zák., že škodu nezavinila. Nárok žalobkyně je tak co do svého základu důvodný, přičemž výše škody byla znaleckými posudky ohodnocena dle vyhlášky č. 440/2001 Sb. celkem 310 body po 120,- Kč (bolestné poranění zvratného nervu 70 bodů, a ztížení společenského uplatnění poškození hlasu, částečná ztráta 240 bodů), celkem tedy 37.200,- Kč. Ve zbývající části ohledně zvýšení základního odškodnění na patnáctinásobek ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, v němž bylo soudu prvního stupně uloženo zabývat se vylíčenými rozhodnými skutečnostmi a k tomu navrženými důkazy.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, které považuje za přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., a v němž odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci a skutková zjištění, která nemají oporu v provedeném dokazování. Nesouhlasí se závěrem, že žalovaná odpovídá za poškození zdraví žalobkyně, k němuž došlo v souvislosti s operací štítné žlázy. Vitium artis je chybou v lékařském umění s tím, že se nejedná o pochybení úmyslné ani nedbalostní, ale o nezaviněný neúspěch při poskytování zdravotní péče, neboť i správně provedený zdravotnický zákrok nebo výkon může být neúspěšný, aniž by se však jednalo o porušení právní povinnosti ve formě nedbalostního jednání. Odvolacímu soudu vytkla, že z jeho rozhodnutí není zřejmé, jakou právní povinnost měla porušit. Z výpovědí svědků ani znalců nevyplývá, že by při operaci došlo k jakémukoli nedbalostnímu jednání. Zvratný nerv se díky svému variabilnímu průběhu obtížně identifikuje (ostatně i jeho hledání má svá rizika), a jeho přerušení je tak velkým rizikem operace štítné žlázy, přičemž není znám postup, jak mu zabránit. Ani na základě znaleckého posouzení nebylo prokázáno, jakým způsobem došlo ke vzniku škody na zdraví žalobkyně. S každým zdravotním výkonem je spojeno jisté riziko komplikací, proto se od pacientů vyžaduje informovaný souhlas, aby mohli zvážit, zda podstoupí riziko konkrétního zákroku. Navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo odmítnuto .

Nejvyšší soud jako soud dovolací posoudil dovolání v souladu s čl. II. bodem 12 zákona č. 7/2009 Sb. podle ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ), shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Dovolatelka ohlásila, že její dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu v celém rozsahu . Odvolací soud rozhodl v dané věci jediným výrokem, jenž je ovšem složen ze dvou částí, v nichž jednak změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 37.200,- Kč, a dále co do částky 403.200,- Kč, jakož i ve výroku o náhradě nákladů řízení rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Z uvedeného plyne, že v části, v níž dovolatelka napadá výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byla zrušena část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé o zamítnutí žaloby a výrok o náhradě nákladů řízení a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, dovolání není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

Ve zbývajícím rozsahu, tj. v němž směřuje proti výroku odvolacího soudu, jímž byla změněna část výroku rozsudku soudu prvního stupně ve věci samé a žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni 37.200,- Kč, je pak dovolání přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.

Dovolatelka odvolacímu soudu vytýká nesprávné právní posouzení věci spočívající především v tom, že odvolací soud pokládal dílčí nezdar při jinak lege artis provedeném lékařském zákroku za porušení právní povinnosti, a to formou nedbalostního jednání, že nespecifikoval, kterou právní povinnost žalovaná porušila a že na spor aplikoval jakousi kvazi objektivní odpovědnost, když ztotožnil porušení právní povinnosti s tím, že při lékařském zákroku došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně. Současně dovolatelka namítá, že závěr odvolacího soudu o porušení právní povinnosti a o nedbalosti žalované nemá podklad v provedených skutkových zjištěních.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. spočívá v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, protože v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo jestliže výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného (případně i procesního) práva. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné napadnout jeho skutkové závěry, např. namítat, že soud měl jinak hodnotit určitý důkaz, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, nebo že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod. Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkových závěrů, že operace štítné žlázy byla provedena jednou ze dvou obvyklých a správných metod, šlo o standardní výkon bez komplikací, jež by spočívaly v krvácení, jiné nepřehlednosti terénu či anatomické anomálii, zvýšené riziko poškození zvratného nervu bylo známo a operatér se při jinak [nikoli tedy zcela] správném postupu dopustil (byť neúmyslného) pochybení, jež mělo za následek poškození zdraví žalobkyně. Tyto závěry mají oporu ve znaleckých posudcích znalců Černého a Lašťovičky. Odvolací soud tudíž vycházel ze zjištěného skutkového stavu a nelze mu vytýkat, že by vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů, že by pominul podstatné skutečnosti, které byly v řízení prokázány, nebo že by v hodnocení důkazů existoval logický rozpor. Tvrzení dovolatelky, že není znám postup, jak zabránit riziku přerušení zvratného nervu při operaci štítné žlázy, z provedených skutkových zjištění nevyplývá. Okolnost, že zvratný nerv se vzhledem ke svému variabilnímu průběhu obtížně identifikuje, a jeho přerušení je tak velkým rizikem operace štítné žlázy, neznamená bez dalšího, že poškození zvratného nervu je obvyklým průvodním jevem operace, jemuž nelze ani při vynaložení veškerého úsilí zabránit. Nelze též přehlédnout, že byla k dispozici metoda, která uvedené riziko podstatně snižuje, a nebylo přitom tvrzeno a tím méně prokázáno, že by tuto metodu v daném případě nebylo možno použít.

Nesprávným právním posouzením věci je podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci práva se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, případně na zjištěný skutkový stav jej nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. (podle něhož odvolací soud věc posoudil a dovolatel nenamítá, že by toto ustanovení na věc nedopadalo), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle odst. 3 tohoto ustanovení odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

Předpokladem vzniku obecné odpovědnosti za škodu podle § 420 odst. 1 obč. zák. je porušení právní povinnosti (protiprávní úkon), dále vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním škůdce a vznikem škody a presumované zavinění. Zaviněním se rozumí psychický vztah škůdce k vlastnímu protiprávnímu jednání a ke škodě. Tento vztah je vyjádřen buď jako přímý nebo nepřímý úmysl nebo jako vědomá nebo nevědomá nedbalost. Presumpce zavinění se týká pouze nedbalosti, při níž vůle nesměřuje ke škodlivému výsledku. U vědomé nedbalosti jde tedy o to, že škůdce věděl o možnosti způsobení škody, ale bez přiměřených důvodů spoléhal, že škodu nezpůsobí. Nevědomá nedbalost spočívá v tom, že škůdce nevěděl, že může způsobit škodu, ačkoli to vzhledem k okolnostem a ke svým osobním poměrům vědět měl a mohl (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1059/2003).

V oblasti poskytování zdravotní péče jsou zdravotnická zařízení povinna postupovat v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (§ 11 odst. 1 zákona č. 20/1966 Sb., o péči o zdraví lidu, ve znění pozdějších předpisů). Takový postup je označován jako lege artis . Nedodržení těchto pravidel je protiprávním jednáním. Každá konkrétní situace se přitom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda zdravotnické zařízení (lékař) zvolilo postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat tzv. ex ante , tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodnutí, respektive v době provádění zákroku.

Specifikum sporů o náhradu škody v souvislosti s poskytováním zdravotní péče spočívá v tom, že otázku, zda zdravotnické zařízení postupovalo v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy (lege artis), je nutno posuzovat za pomoci znalců lékařů, a podkladem pro právní závěr o porušení uvedené povinnosti je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví. Jak škůdce jednal, je otázkou skutkovou; jak měl jednat, je sice právní úvahou, avšak prakticky převoditelnou na otázku, jak v daných okolnostech jedná patřičně rozumná a zodpovědná osoba dané profese a kvalifikace. Tím se v podstatě rovněž blíží otázce skutkové, kterou soud zjišťuje cestou znaleckého posouzení, tedy dokazování. Z hlediska aplikační praxe je tedy otázka standardu náležité zdravotní péče přiměřeného konkrétním okolnostem případu fakticky rovněž otázkou skutkovou, přinejmenším v tom smyslu že odpověď na ni je vyvozována z provedeného dokazování (srov. Holčapek, T. Dokazování v medicínskoprávních sporech, Praha: Wolters Kluwer ČR, 2011, s. 96). Proto je nepřesné konstatování odvolacího soudu, že soud prvního stupně ze správně zjištěného skutkového stavu nevyvodil správné právní závěry (tedy že odvolací soud se od soudu prvního stupně odlišil pouze v právním posouzení věci). Z těchto důvodů ani dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí neposuzuje zcela izolovaně správnost skutkových a právních závěrů.

I znalecký posudek je důkazem, který podléhá hodnocení dle § 132 o. s. ř. a jeho závěry nemohou být soudem mechanicky přebírány. Dovolatelka poukazuje na to, že odvolací soud dovodil porušení povinnosti na straně žalované navzdory tomu, že oba znalci učinili závěr, že lékařský zákrok byl proveden lege artis . Tento závěr však nelze vytrhovat z kontextu, neboť jej znalci spojili především s volbou metody operačního postupu (srov. výklad o dvou možných metodách, z nichž obě jsou znalci považovány za obvyklé a správné, byť jedna je modernější a riziko poškození zvratného nervu je při jejím použití podstatně nižší) a s posouzením zdravotnické dokumentace (v níž znalec Černý nenalezl nic, co by tomu [tj. že šlo o postup lege artis] odporovalo ). Odvolací soud (na rozdíl od soudu prvního stupně) si však správně povšiml, že znalci současně konstatovali, že při zákroku došlo k nechtěnému poškození hlasu, což lze označit jako vitium artis (znalec Černý) a že při zákroku sice nedošlo k vědomému pochybení operatéra, avšak že operatér se dopustil pochybení, které mělo za následek přerušení zvratného nervu (znalec Lašťovička). Pojmy nechtěný a nevědomý však nelze ztotožňovat s pojmem nezaviněný (viz výše výklad o zavinění).

Pojem vitium artis , nemá v medicínsko-právní terminologii jednoznačný význam a v literatuře je vhodnost jeho užívání zpochybňována (viz např. Vondráček, J. a kol.: Medicínsko-právní terminologie, Praha: Grada, 2009, s. 38; Mach, J.: Medicína a právo, Praha: C.H.Beck, 2006, s. 56; Štefan, J., Mach, J.: Soudně-lékařská a medicínsko-právní problematika v praxi, Praha: Grada, 2005, s. 213; Velký lékařský slovník, dostupný na http://lekarske.slovniky.cz ). Při posouzení, zda postup vitium artis naplňuje znak protiprávnosti, je tedy třeba zkoumat, jakým způsobem tento pojem vymezili a použili znalci ustanovení v této věci. Podle znalce Černého pojem vitium artis v doslovném překladu chyba umění se používá k vysvětlení možných omylů a chyb, které neúmyslně vznikly při různých způsobech terapie, názory na ně mohou být rozporné, nelze je připisovat na vrub použité techniky, už vůbec není nezávislý [správně patrně závislý ] na použitých nástrojích, lidským faktorem selhání ovlivněn být může. Podle jednoznačnějšího vyjádření revizního znalce Lašťovičky je uvedený pojem chápán jako malá chyba nebo nezdar v jednom bodě jinak celkově správného postupu. Nelze tedy akceptovat tvrzení dovolatelky, že pojem vitium artis (jak byl použit znalci ustanovenými v tomto řízení) nepředstavuje pochybení úmyslné ani nedbalostní, nýbrž že jde o nezaviněný neúspěch při poskytování zdravotní péče. Z provedených důkazů se naopak podává, že jde o pochybení (nesprávnost v postupu), tj. porušení povinnosti, a to sice neúmyslné a nevědomé, ale učiněné v nevědomé nedbalosti.

Lze připustit, že formulace, že došlo k určitému pochybení, které mělo negativní dopad na zdraví žalobkyně a že je třeba tuto skutečnost hodnotit jako porušení právní povinnosti ze strany žalované spočívající v tom, že při lékařském zákroku došlo k jinému poškození zdraví žalobkyně nesprávně ztotožňuje porušení právní povinnosti s nepříznivým následkem, což by při doslovném chápání mohlo vyvolat dojem, že odvolací soud dovodil objektivní odpovědnost žalované za výsledek. Z ostatního textu odůvodnění rozsudku odvolacího soudu však jednoznačně vyplývá, že tomu tak není, že věc byla správně posuzována podle § 420 odst. 1 a 3 obč. zák. a že bylo zkoumáno a shledáno naplnění všech předpokladů této obecné (subjektivní) odpovědnosti. Uvedený formulační nedostatek části odůvodnění rozsudku odvolacího soudu tedy důvodnost dovolání není způsobilý založit.

Není-li pochyb o tom, že v postupu operatéra došlo k pochybení, jež bylo příčinou poškození zdraví žalobkyně, nelze závěr o splnění předpokladů odpovědnosti za škodu ve smyslu § 420 odst. 1, 3 obč. zák. úspěšně zpochybnit tím, že znalci nebyli schopni jednoznačně určit přesný mechanismus, jakým došlo k poškození zvratného nervu (zda přetětím, zhmožděním háky či vadným podvázáním apod.).

Byly-li prvé tři předpoklady odpovědnosti za škodu (protiprávní jednání, vznik škody a příčinná souvislost) prokázány, zavinění se předpokládá. Škůdce za tohoto stavu musí prokázat, že vzniklou škodu nezavinil (vyvinění neboli exkulpace), a to ani z nevědomé nedbalosti; nestačí, že prokáže, že učinil vše podle svých subjektivních schopností a znalostí. Kritérium tohoto hodnocení je objektivní, tedy rozhodující je míra úsilí, kterou je možno požadovat od každého. Toto měřítko se přitom aplikuje konkrétně, tedy s přihlédnutím k určité situaci, a diferencovaně, tedy s přihlédnutím k postavení a poměrům jednajícího, např. odbornosti lékaře (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: Občanské právo hmotné, svazek II, 3. vydání, Praha: ASPI, 2002, s. 466; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: Občanský zákoník, Komentář, svazek I, 1. vydání, Praha: C.H.Beck, 2008, s. 1068; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 2542/2003). Právnická osoba se může zprostit odpovědnosti za škodu, prokáže-li, že protiprávně způsobenou škodu nezavinila. To znamená, že právnická osoba musí vést s úspěchem důkaz o nedostatku zavinění na straně fyzických osob, které za ni jejím jménem jednali, nebo těch, které při své činnosti použila (srov. Knappová, M., Švestka, J. a kol.: cit. dílo, s. 476; Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol: cit. dílo, s. 1071).

S přihlédnutím k závěru znalců o nechtěném respektive neúmyslném pochybení, který nevylučuje, že šlo o pochybení nedbalostní (jež se předpokládá a musí být vyvráceno žalovanou, což se v daném případě nestalo), nelze odvolacímu soudu vytýkat nesprávnost jeho závěru, že žalovaná za vzniklou škodu na zdraví žalobkyně odpovídá.

Okolnost, že s každým zdravotním výkonem je spojeno jisté riziko komplikací a že proto se vyžaduje od pacientů informovaný souhlas, aby mohli zvážit, zda riziko konkrétního zákroku podstoupí, nezbavuje zdravotnické zařízení odpovědnosti za škodu, jsou-li její předpoklady splněny.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy v rozsahu, v němž je dovolání přípustné dle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný, dovolací soud proto dovolání žalované v tomto rozsahu zamítl podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř.

Podle § 142 odst. 1 o. s. ř. účastníku, který měl ve věci plný úspěch, přizná soud náhradu nákladů potřebných k účelnému uplatňování nebo bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Podle výsledku dovolacího řízení žalobci právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nemají. Žalobkyně sice vynaložila náklady na sepis vyjádření k dovolání advokátem, avšak nejedná se o náklady vynaložené účelně ve smyslu uvedeného ustanovení. Stručné písemné vyjádření totiž obsahuje toliko konstatování, že právní názor odvolacího soudu je správný, shoduje se s názorem žalobkyně a odpovědnost žalované je plně na místě. Za této situace náklad vynaložený na takový úkon nemůže být účelným nákladem na bránění práva, a dovolací soud proto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 věty první o. s. ř. rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2011
JUDr. Robert Waltr, v. r. předseda senátu