25 Cdo 4215/2007
Datum rozhodnutí: 11.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 4215/2007

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce M. V., zastoupeného advokátkou, proti žalovaným a) P. Š., a b) H. Š., zastoupeným advokátem, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalovaných Č. k. p., za kterou jedná Č. p., a. s., o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 17 C 182/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. dubna 2007, č.j. 57 Co 779/2006-208, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal náhrady škody na zdraví, kterou utrpěl dne 10. 10. 1999 při dopravní nehodě, při níž byl sražen vozidlem, jehož provozovatelem je žalovaný b), a které řídil žalovaný a).

Mezitímním rozsudkem Okresní soud v Opavě ze dne 17. 1. 2005, č.j. 182/2001-123, pravomocně rozhodl tak, že základ žalobcem uplatněného nároku je opodstatněný v rozsahu 70 %. V průběhu následujícího řízení před soudem prvního stupně vzal žalobce žalobu částečně zpět a o zbývajícím nároku na náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 266.000,- Kč rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne 22. 6. 2006, č.j. 17 C 182/2001-178, ve znění opravného usnesení ze dne 8. 9. 2006, č.j. 17 C 182/2001-187, a doplňujícího usnesení ze dne 22. 11. 2006, č.j. 17 C 182/2001-198, tak, že žalovaným uložil povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 76.639,- Kč a úrok z prodlení ve výši 3,5 % z částky 31.523,- Kč od 1. 12. 2002 do 25. 6. 2003 a ve výši 8,5 % z částky 8.337,- Kč od 1. 11. 2001 do 25. 6. 2003, a co do částky 189.361,- Kč žalobu zamítl; dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobce podle ustanovení § 444 odst. 1 obč. zák. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., ve znění platném ke dni vzniku škody (dále jen vyhláška ), dospěl k závěru, že žalobci náleží náhrada ve výši sedminásobku základního bodového ohodnocení ztížení společenského uplatnění, jež dle znaleckého posudku MUDr. D. Č. činí 729,9 bodů (při sazbě 30,- Kč za jeden bod). Soud prvního stupně po zohlednění 30 % zavinění žalobce na vzniku škody a po odečtení částky 11.760,- Kč zaplacené žalobci ještě před podáním žaloby a částky 18.896,- Kč uhrazené žalobci v říjnu 2004 uložil žalovaným k úhradě částku 76.639,- Kč s příslušenstvím. Při úvaze o zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobce utrpěl úraz ve věku 36 let a je v jeho důsledku výrazně omezen v osobním i pracovním životě, což má negativní vliv na jeho psychiku. Zejména zohlednil nepříznivou prognózu vývoje zdravotních potíží žalobce předvídanou znaleckým posudkem.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. 4. 2007, č.j. 57 Co 779/2006-208, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku, jímž byl zamítnut návrh na zaplacení částky 189.361,- Kč, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud, vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal správnými, se ztotožnil rovněž s jeho právními závěry. Podle odvolacího soudu je navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění zcela přiměřené všem okolnostem týkajícím se osoby žalobce a jiné okolnosti, jako např. doba od vzniku škody do poskytnutí odškodnění, nejsou z hlediska navýšení náhrady ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky právně významné.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), a co do dovolacího důvodu odkazuje na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V dovolání vymezuje dvě otázky, jež mají dle jeho názoru zásadní právní význam, a to 1) jaké okolnosti jsou rozhodující při aplikaci ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky a 2) zda mohou být z tohoto hlediska právně významné i okolnosti nevztahující se přímo k osobě poškozeného, např. míra inflace, délka doby uplynulé od vzniku škody na zdraví do rozhodnutí soudu o výši nároku na její náhradu. Názor odvolacího soudu, že při rozhodování o výši odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky nelze zohlednit jiné okolnosti než vztahující se výhradně k poškozenému, považuje dovolatel za nesprávný a výklad uvedeného ustanovení, jak jej provedl odvolací soud, je dle dovolatele nedůvodně restriktivní. V této souvislosti dovolatel poukazuje na skutečnost, že o výši náhrady bylo rozhodnuto soudem prvního stupně téměř po pěti letech od podání žaloby a sedmi letech od škodní události. Během této doby došlo k výrazným změnám ekonomického charakteru, i změnám v nazírání společenských hodnot, o čemž svědčí i výrazné navýšení hodnoty jednoho bodu ve vyhlášce č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2002. Pokud soudy obou stupňů při posuzování výše odškodnění dovolatele k těmto okolnostem nepřihlížely, nelze výši náhrady škody považovat za přiměřenou a spravedlivou ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 vyhlášky a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatel navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Současně žádá, aby v případě, že dovolání shledá nedůvodným, rozhodl, že žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř. ), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně [dovolání tudíž není přípustné dle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] a nejde ani o případ, že by v této věci bylo soudem prvního stupně rozhodováno poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno a v novém rozhodnutí soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším (zrušeném) rozhodnutí v důsledku vázanosti právním názorem odvolacího soudu [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.

Odškodnění za ztížení společenského uplatnění samo ve své podstatě již v základní výměře představuje náhradu za prokazatelně nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů; odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji (§ 4 odst. 1 vyhlášky). Přiznání základního odškodnění samotného tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku úrazu objektivně omezeny. Zvýšení náhrady podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky (až na dvojnásobek) předpokládá existenci dalších skutečností umožňující závěr, že omezení poškozeného nelze vyjádřit jen základním odškodněním. Postup podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky pak přichází v úvahu jen ve skutečně výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy ani zvýšení základního odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky dostatečně nevyjadřuje následky, které jsou do budoucna v důsledku poškození trvale omezeny nebo ztraceny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, publikovaný pod č. 10 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je pak vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a kdy jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny, není schopen se sám obsloužit apod. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 847/2004, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2005, sešit 1, pod C 3129). Je přitom přenecháno na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené . Při této úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005).

V posuzované věci vycházel odvolací soud ze zjištění [skutkový stav není dovolatelem zpochybňován, ostatně vzhledem k přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ani nemůže být předmětem dovolacího přezkumu], že žalobce utrpěl úraz ve věku 36 let, a je v jeho důsledku omezen v osobním i pracovním životě, přičemž prognóza vývoje jeho zdravotního stavu není příznivá. Odvolací soud tedy vzal v úvahu skutečnosti, jež odpovídají hlediskům formulovaným ustálenou soudní praxí, a požadavek žalobce, aby dovolací soud obecně vymezil hlediska relevantní při úvaze o zvyšování náhrady za ztížení společenského uplatnění, nemůže představovat otázku zásadního právního významu, neboť na řešení této otázky dovoláním napadené rozhodnutí nespočívá.

Pokud dovolatel namítá, že při úvaze o zvýšení náhrady měla být brána na zřetel také společensko-ekonomická hlediska, zejména měla být zohledněna doba, která uplynula od škodní události do rozhodnutí soudu, a skutečnost, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy, přičemž hodnota jednoho bodu byla navýšena z 30,- Kč na 120,- Kč, není ani tato námitka způsobilá založit přípustnost dovolání. Vztah příslušných právních předpisů, tedy aktuálně platné vyhlášky č. 440/2001 Sb. a vyhlášky č. 32/1965 Sb., řeší přechodné ustanovení obsažené v § 9 vyhlášky č. 440/2001Sb. Soudu pak nepřísluší, aby na základě oprávnění zvýšit odškodnění za bolest a ztížení společenského uplatnění podle hledisek stanovených dosavadním právním předpisem, tato přechodná ustanovení obcházel či aby v rozporu s nimi obsah nové právní úpravy vztahoval k nárokům, které se řídí úpravou dosavadní (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu ročník 2005, sešit 1, pod C 2991).

Jak vyplývá z uvedeného, odvolací soud vyřešil dovolacímu přezkumu předložené právní otázky v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou. Není tedy dán podklad pro závěr o zásadním významu jeho rozhodnutí po právní stránce [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], dovolání žalobce tudíž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání odmítl podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaným a vedlejšímu účastníkovi na straně žalované náklady, na jejichž náhradu by jinak měli proti žalobci právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. prosince 2008

JUDr. Robert Waltr, v. r.

předseda senátu