25 Cdo 4209/2011
Datum rozhodnutí: 27.11.2013
Dotčené předpisy: § 420 odst. 1 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.



25 Cdo 4209/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně ABI Plus s.r.o. , se sídlem v Kunštátě, Brněnská 223, IČO 25338927, zastoupené Mgr. Jiřím Hrubanem, advokátem se sídlem v Brně, Antonínská 2, proti žalovanému K. P., zastoupenému JUDr. Josefem Čechem, advokátem se sídlem v Blansku, Wolkerova 2, o 56.946,70 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 10 C 45/2007, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011, č. j. 44 Co 38/2010-230, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 27. července 2011, č. j. 44 Co 38/2010-230, se s výjimkou výroku o zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení ohledně úroku z prodlení z částky 56.946,70 Kč za den 30. 8. 2007, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhá náhrady škody, která jí vznikla na osobním motorovém vozidle při dopravní nehodě ze dne 16. 11. 2006 v důsledku protiprávního jednání žalovaného, který před vozidlo náhle vstoupil a vytvořil mu tak nečekanou překážku.

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 13. 11. 2009, č. j. 10 C 45/2007-207, žalobu na zaplacení 56.946,70 Kč s příslušenstvím zamítl, zastavil řízení ohledně úroku z prodlení ve výši 9,75 % z částky 56.946,70 Kč za den 29. 8. 2007 a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 11. 2006 v nočních hodinách se žalovaný při chůzi v obci Kunštát střetl s jedoucím vozidlem Škoda Octavia RS ve vlastnictví žalobkyně, řízeným jejím zaměstnancem P. N. Žalovaný při střetu přelétl přes zadní část vozidla a dopadl do zavazadlového prostoru. Řidič bez zastavení z místa nehody ujel, a poté, co po příjezdu do místa bydliště v L. zjistil, že žalovaný leží v kufru vozidla, odvezl jej mimo obec a zanechal na lesní cestě asi deset metrů od hlavní silnice. Pro toto jednání byl P. N. rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 6. 6. 2007, č. j. 53 T 6/2007-785, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, č. j. 4 To 62/2007-859, pravomocně uznán vinným trestným činem pokusu vraždy a neposkytnutí pomoci a odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce dvanácti let. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že předpoklady odpovědnosti žalovaného za škodu na vozidle podle § 420 obč. zák. jsou naplněny, neboť střet s vozidlem zavinil tím, že mu vstoupil náhle do jízdní dráhy, a vytvořil tak nečekanou překážku, takže řidič nemohl střetu zabránit; žalovaný si v patnácti letech musel být vědom nebezpečnosti svého jednání. Soud však výkon práva žalobkyně na náhradu škody za poškozené vozidlo shledal v rozporu s dobrými mravy. Konkrétní okolnosti odůvodňující aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. dovodil z jednání P. N., který jako zaměstnanec žalující společnosti a dlouholetý kamarád jejího společníka P. Š. užíval vozidlo s jejím souhlasem, po střetu se žalovaným z místa nehody ujel a bez ohledu na viditelná zranění jej odvezl mimo obec a zanechal bez pomoci v chladných nočních hodinách. Tímto jednáním též zmařil řádné a včasné objasnění dopravní nehody. Žalobkyně se v trestním řízení výslovně nepřipojila s náhradou škody vůči P. N., takže výkonem práva vůči žalovanému nesleduje dosažení určitého hospodářského cíle, nýbrž znevýhodnění poškozeného žalovaného, který je zcela nemajetným žákem střední odborné školy. O účelovosti chování žalobkyně svědčí také skutečnost, že předmětné vozidlo prodala po opravě za cenu vyšší, než obvyklou podle znaleckého posudku, takže došlo k podvodnému omlazení vozidla přetočením tachometru.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 27. 7. 2011, č. j. 44 Co 38/2010-230, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni 56.949,70 Kč s úrokem z prodlení od 31. 8. 2007 do zaplacení, ohledně úroku z prodlení z této částky za den 30. 8. 2007 jej zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, ztotožnil se i s jeho závěrem o splnění podmínek odpovědnosti žalovaného za škodu na vozidle žalobkyně, avšak výkon práva žalobkyně neshledal v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Podle odvolacího soudu nemají důvody uvedené soudem prvního stupně žádnou souvislost se vznikem škody na vozidle žalobkyně ( veškeré podané důvody nemravnosti nároku na odškodnění lze odmítnout en bloc jako v podstatném rozsahu se neopírající o provedené dokazování anebo i jako věci nepřípadné ), takže není důvod klást mravní překážku průchodu takového práva. Letitější či důvěrnější osobní vztah žalobkyně, resp. jejího společníka P. Š., s P. N. jako pachatelem před spácháním zločinu nenachází vyjádření v žádném mravním korektivu, který by šlo vymezit do opozice vůči všeobecně přijímanému respektu k právu na náhradu škody (a navíc se žalovaný z fyzických zranění úspěšně uzdravil bez trvalých závažnějších následků pro své dospívání a budoucí život). Ani za použití § 450 obč. zák. nelze právo na náhradu škody krátit, neboť hrubá nedbalost žalovaného nečiní důvod k zvláštním ohledům, ani jeho osobní a majetkové poměry, dané prahem dospělosti a zachovalým zdravím, přičemž ani vlastní rozsah uložené platební povinnosti zdaleka ještě nezakládá na důvodnou obavu z takového přebřemenění právních povinností, že by očekávání uspokojení poškozeného bylo nereálné či absolutně demotivující .

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, které odůvodňuje podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a písm. b) o.s.ř., neboť odvolací soud nesprávně interpretoval výklad § 3 odst. 1 obč. zák. na projednávaný případ. Namítá, že samotná škoda stanovená znalcem (36.864,- Kč) je nižší, než žalobkyně požaduje, a že vzhledem k podstatnému přetočení tachometru prodala žalobkyně vozidlo za cenu vyšší. Nemorální je také skutečnost, že z důvodu osobního vztahu s P. N. se po něm žalobkyně nedomáhala náhrady škody v trestním řízení, a uplatňuje ji až nyní po žalovaném. Zpochybňuje též svou pasivní legitimaci a namítá, že P. N. jen těžko mohl v tak pozdní noční hodinu řídit služební vozidlo v rámci plnění svých pracovních úkolů a že se žalobkyni nepodařilo prokázat, že by plnil v době dopravní nehody pracovní povinnosti. Žalovaný navrhuje, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že pro vznik odpovědnosti za škodu byly splněny všechny podmínky, že vztah mezi ní a P. N. stejně jako žalovaným tvrzené omlazování vozidla nemá pro posouzení práva na náhradu škody žádný vliv. Navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně nedůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ). Po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud je vázán rozsahem dovolání včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.), není předmětem dovolacího přezkumu skutkový stav zjištěný soudem prvního stupně, o nějž své právní závěry opřel i soud odvolací. Dále není dovoláním dotčen soudy obou stupňů sdílený závěr, že škodu na vozidle žalující obchodní společnosti způsobil žalovaný, který i vzhledem ke svému tehdejšímu věku a jemu odpovídající morální a rozumové vyspělosti za tuto škodu odpovídá. Dovolací soud je proto povolán jen k přezkumu závěru odvolacího soudu, že požadavek žalobkyně na náhradu škody na vozidle není v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Institut dobrých mravů je korektivem, který umožňuje soudu, aby nevyhověl žalobě, která je sice důvodná, avšak jsou tu jiné okolnosti, v jejichž světle by výkonem takového práva nastala výrazná nespravedlnost. Smyslem tohoto ustanovení je tedy zamezit výkonu práva, který sice odpovídá zákonu, avšak odporuje dobrým mravům, jež lze definovat jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62). Není vyloučeno, že po zvážení okolností případu i takový výkon práva, který odpovídá zákonu, může být shledán v rozporu s dobrými mravy, a že mu proto bude soudem odepřena právní ochrana. Přitom stačí, že výkon práva je (objektivně posuzováno) v rozporu s dobrými mravy, aniž by bylo relevantní zavinění jednajícího, resp. vědomí si takového rozporu s dobrými mravy. V projednávané věci jde pak o posouzení, zda požadavek obchodní společnosti na náhradu škody způsobené jí chodcem na vozidle, je v rozporu s dobrými mravy, jestliže její zaměstnanec, který vozidlo mimo rámec plnění služebních úkolů řídil, se po nehodě vůči poraněnému chodci dopustil úmyslného trestného činu, jímž ho jen shodou náhod nepřipravil o život.

Není pochyb o tom, že jde o velmi neobvyklý případ, v němž původce dopravní nehody (žalovaný, tehdy patnáctiletý chlapec) byl nejenom při srážce sám zraněn (za své zranění při nehodě nese rovněž odpovědnost sám, neboť řidič vozidla srážku nezavinil), ale navíc se stal po nehodě obětí závažného trestného činu ze strany řidiče vozidla. Ten se k němu zachoval zcela nevybíravým způsobem, neboť namísto toho, aby mu poskytl první pomoc, ohrozil jej na životě tím, že jej v nočních hodinách v polovině měsíce listopadu vyvezl mimo obec a nechal se zlomenými holenními kostmi obou nohou, otřesem mozku a dalšími zraněními ležet na lesní cestě. Utrpení a stres, kterému řidič vozidla vystavil zraněnou nedospělou osobu, našlo odrazu kromě jiného v trestním odsouzení a nemůže být přehlédnuto ani v občanskoprávním sporu o náhradu škody, byť nárok žalobkyně je v základu a po formální stránce opodstatněný. I když řidič vozidla nejednal v rozhodných okamžicích jako její zaměstnanec při plnění služebních povinností, používal obvykle vozidlo pro výkon svých pracovních povinností ve prospěch žalobkyně, s jejímž společníkem byl ve velmi dobrých vztazích, a v době, kdy ještě nebylo zřejmé, že řidič nehodu vůbec nezavinil, žalobkyně od něj náhradu škody na vozidle nepožadovala. Je tedy evidentní, že mezi vlastnicí vozidla a řidičem, který se zachoval zavrženíhodným způsobem vůči žalovanému, je natolik provázaný vztah, že počínání řidiče, alespoň pokud jde o posouzení otázky dobrých mravů v souvislosti s žalobou na náhradu škody, lze z tohoto pohledu přičítat i žalobkyni. I když jednání řidiče následovalo až po škodném jednání žalovaného, bezprostředně na něj navazovalo a šlo o natolik svévolný útok na základní hodnoty chráněné právem i morálními normami společnosti (život a zdraví žalovaného), že požadavek, aby jím dotčená osoba byla povinna nahradit škodu na vozidle, příčí se obecnému pojímání spravedlnosti, všeobecnému nazírání na rozumné uspořádání vztahů, a představuje proto s přihlédnutím ke všem výjimečným a mimořádným okolnostem případu výkon práva v rozporu s dobrými mravy.

Podle odvolacího soudu nelze založit závěr o nemravnosti uplatnění nároku na zjištění, za jakou částku bylo havarované vozidlo prodáno. To jistě není dostatečným důvodem pro odepření výkonu práva na náhradu škody, ale zčásti tato informace dokresluje nevýrazný rozsah újmy, kterou na svém majetku utrpěla žalobkyně ve srovnání s újmou, jíž byl vystaven žalovaný. Odvolací soud zdůraznil, že žalovaný neutrpěl trvalé zdravotní následky, není proto důvodu odepírat žalobkyni nárok na náhradu jí způsobené majetkové újmy. Jistě platí, že žalovaný za poškození vozu odpovídá a v běžné situaci by byl povinen ji nahradit. Nelze ovšem přehlédnout, že tehdy nezletilý žalovaný způsobil škodu na vozidle pouhou vlastní nedbalostí a poté, co si sám přivodil zranění, stal se vzápětí obětí úmyslného trestného činu proti životu a zdraví. Ve světle způsobu jednání vůči zraněnému dítěti se uplatnění nároku na náhradu škody za poškození vozidla vůči žalovanému, který musel čelit zcela bezdůvodnému ataku proti životu, jeví jako postup postrádající sebereflexi a morální odpovědnost za zaměstnávanou osobu, jíž je svěřeno služební vozidlo. To vše platí i s přihlédnutím k tomu, že podle zjištěných skutečností nepředstavuje odepření práva na náhradu materiální škody pro žalující společnost natolik citelný zásah srovnatelný s tvrdostí, jakou by znamenalo uložení povinnosti k náhradě škody tehdy nemajetnému nezletilému, který se musel navíc vypořádat s následky úmyslného trestného činu proti své osobě. Ze všech těchto důvodů nepožívá realizace práva na náhradu škody žalující obchodní společností podle § 3 odst. 1 obč. zák. právní ochrany, proto žalobě nemůže být vyhověno.

Posouzení nároku žalobkyně z hlediska korektivu dobrých mravů ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. tedy není v rozsudku odvolacího soudu správné, dovolání je tak z hlediska uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. důvodné, a dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu s výjimkou výroku o zrušení a zastavení řízení ohledně úroku z prodlení z částky 56.946,70 Kč za den 30. 8. 2007 (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o.s.ř.) zrušil a věc mu v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta první o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 27. listopadu 2013


JUDr. Petr Vojtek
předseda senátu