25 Cdo 42/2009
Datum rozhodnutí: 27.04.2011
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 125 o. s. ř.




25 Cdo 42/2009


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Všeobecné zdravotní pojišťovny České republiky, se sídlem Praha 3, Orlická 4/2020, IČ 41197518, proti žalovanému J. L. , zastoupenému Mgr. Čestmírem Sekaninou, advokátem se sídlem v Boskovicích, 17. listopadu 19, o 34.256,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 6 C 368/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 30. 6. 2008, č. j. 44 Co 100/2006-56, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Odůvodnění:

Okresní soud v Blansku rozsudkem ze dne 15. 12. 2005, č. j. 6 C 368/2005-27, uložil žalovanému zaplatit žalobkyni částku 34.256,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 28. 4. 2003, č. j. 3T 106/2003-120, byl žalovaný pravomocně odsouzen za trestný čin výtržnictví a ublížení na zdraví, které spáchal 24. 8. 2002, kdy fyzicky napadl M. P. a způsobil mu poškození zdraví. Soud podle § 55 odst. 1 zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, žalobě vyhověl, když po provedeném dokazování dospěl k závěru, že částka požadovaná žalující zdravotní pojišťovnou byla vynaložena na úhradu péče v souvislosti s léčením následků újmy na zdraví poškozeného, způsobené mu v příčinné souvislosti s jednáním žalovaného.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 30. 6. 2008, č. j. 44 Co 100/2006-56, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Shledal, že skutková zjištění soudu prvního stupně jsou dostatečná k rozhodnutí a jeho právní závěry jsou správné. K námitkám žalovaného uvedl, že žalobkyně unesla důkazní břemeno ohledně výdajů vynaložených ze zdravotního pojištění na léčení následků zranění způsobeného žalovaným M. P. předložené důkazy jsou sice jen interními doklady, nicméně dostatečně způsobilé k osvědčení tvrzených skutečností.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že žalobkyně i přes poučení soudu neprokázala, že uhradila náklady na péči hrazenou ze zdravotního pojištění za léčení M. P. smluvnímu zdravotnickému zařízení, tj. Fakultní nemocnici u Sv. Anny v Brně. Předložila sice vyúčtování zdravotní péče za léčení M. P. a rozpis plateb k náhradě, tyto doklady jsou však interními listinami žalobkyně. Dovozuje, že odvolací soud jen z interních dokladů presumoval úhradu těchto nákladů zdravotnickému zařízení. Poukazuje na to, že 5% paušálních částek hrazených předem zdravotnickým zařízením jsou rezervou a dodatečně probíhá kontrola či revize, zda zdravotní pojišťovna hradí za skutečně provedené výkony zdravotní péče poskytnuté jejímu pojištěnci. Dovolatel navrhl, aby rozsudek odvolacího soudu jakož i soudu prvního stupně byl zrušen a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání uvedla, že se plně ztotožňuje s rozhodnutím odvolacího soudu, a navrhla zamítnutí dovolání.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu ust. § 241 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není přípustné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 30. 6. 2008, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

I když žalovaný v dovolání uvedl, že uplatňuje dovolací důvody podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., z vylíčení důvodů dovolání vyplývá, že nesouhlasí zejména s tím, jak soudy obou stupňů na základě hodnocení provedených důkazů zjistily skutkový stav věci, a namítá, že z provedených důkazů nebylo dostatečně zjištěno, že úhrada nákladů zdravotní péče poskytnuté M. P. byla nemocnici vyplacena; ve skutečnosti tedy napadá rozsudek odvolacího soudu v otázce skutkových zjištění a nikoliv právních závěrů. Nesouhlas dovolatele se skutkovými závěry soudu prvního stupně, které převzal odvolací soud, a jeho námitky proti vypovídací hodnotě provedených důkazů, nejsou dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Nehledě k tomu, že podle § 125 o. s. ř. za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci (včetně listinných důkazů), námitka neúplně a nesprávně zjištěného skutkového stavu věci či pochybení soudu při hodnocení důkazů zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), který ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994).

Otázkou zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. není ani otázka důkazního břemene. Odvolacímu soudu nelze totiž vytýkat nesprávný právní názor při posouzení věci z hlediska důkazní povinnosti účastníků a rozložení důkazního břemene ve sporu.

Z uvedeného vyplývá, že není podklad pro závěr o zásadním významu rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce. Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné, Nejvyšší soud je proto odmítl podle ust. § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalovaný nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. dubna 2011

JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu