25 Cdo 4195/2013
Datum rozhodnutí: 22.10.2014
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák., § 420 obč. zák.




25 Cdo 4195/2013

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců Mgr. Miloše Póla a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. Š. , zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou v Praze 5, Plzeňská 4, proti žalovanému J. Ž. , zastoupenému Mgr. Janem Zapotilem, advokátem v Praze 1, Václavské náměstí 38, o 5.410.400,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 30 C 59/2012, o dovolání žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2013, č. j. 18 Co 132/2013-115, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. června 2013, č. j. 18 Co 132/2013-115, se mění takto:
I. Rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 19. 10. 2012, č. j. 30 C 59/2012-94, se ve věci samé potvrzuje , zatímco v části rozhodnutí o nákladech řízení se mění tak, že se za řízení před soudem prvního stupně žalovanému právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává .
II. Žalovanému se právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení nepřiznává .
Odůvodnění:

Žalobkyně se domáhala náhrady škody v celkové výši 5.410.400,- Kč, z toho 410.400,- Kč na bolestném a 1.639.800,- Kč za ztížení společenského uplatnění s úroky z prodlení.

Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem z 19. 10. 2012, č. j. 30 C 59/2012-94, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně se dne 30. 3. 2009 okolo 01:00 hodiny lehce opírala o střešní zábradlí garáže zapuštěné do svahu zahrady, z níž je také předmětná garáž přístupná, u domu v K., kde bydlela. Žalobkyně byla místa znalá, věděla, že pod zábradlím na střeše garáže, o které se opírala, je cca 3 metry sráz. Posléze, když k ní přistoupil její přítel, aby ji objal, se zábradlí náhle vylomilo a oba spadli z výšky tří metrů. Pád žalobkyni, která dopadla na záda, přivodil těžké zranění. Soud považoval za vyloučené, aby se zábradlí vylomilo, pokud by se žalobkyně jen lehce o zábradlí opírala a přítel by ji pouze objal. K odpovědnosti žalovaného, vlastníka garáže, za škodu na zdraví žalobkyně je nutné porušení právní povinnosti, s nímž musí být vzniklá škoda na zdraví v příčinné souvislosti. Porušení právní povinnosti žalovaným však soud prvního stupně nedovodil, neboť není povinností vlastníka dávat na střechy staveb, které nejsou pochozí ani určené k užívání třetími osobami (např. balkony), zábradlí. Střecha garáže nebyla určena k trvalému pohybu osob, a proto žalovaný neměl povinnost ji osadit zábradlím, natož takovým, které by uneslo váhu dvou osob. Soud dále neshledal, že by žalovaného měla tížit povinnost umístit na střechu ceduli vstup zakázán , navíc žalobkyně byla místa znalá a věděla, že se jedná o střechu cizí garáže garáž je také stavebně oddělena obrubníkem od zahrady. Podle soudu proto žalovaný neporušil ani svou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. a naopak nad rámec svých povinností osadil střechu garáže zábradlím, které bylo schopné (podle učiněných zjištění) udržet hmotnost žalované, ne však již hmotnost dvou osob. Za nepřípadný považoval soud odkaz na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1054/2007, neboť to vycházelo ze zcela odlišného skutkového základu. V citovaném rozhodnutí byla řešena situace, kdy došlo ke škodě na zdraví pádem z terasy, kterou majitel objektu zpřístupnil hostům restaurace, přičemž na terase místo zábradlí byla pouze páska, ačkoli šlo o pochozí plochu. Z důvodu absence porušení právní povinnosti žalovaným byla žaloba zamítnuta a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení (sice ve prospěch žalovaného, ovšem došlo k jejich krácení ve prospěch žalobkyně podle § 150 o.s.ř).

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze usnesením ze dne 10. 6. 2013, č. j. 18 Co 132/2013-115, zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud doplnil dokazování ohledáním místa, kde ke škodě na zdraví žalobkyně došlo. Zjistil, že plocha střechy garáže je od travnaté části oddělena zídkou vysokou 15-20 cm, která však někde splývá se zahradou, jež je členitá a svažuje se ve směru ke garáži a budí tak dojem zabudované terasy. Zábradlí je v současné době umístěno 50-70 cm od okraje střechy. O stavu zábradlí ke dni škodné události se strany neshodly a zůstal nezjištěn. Odvolací soud dovodil porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. žalovaným s tím, že pouhá okolnost, že instalace zábradlí nebyla žalovanému uložena ve stavebním řízení, neznamená, že nebyla nutná. Uzavřel, že střecha garáže vytváří dojem obytné terasy a ne střechy, což umocňuje i zábradlí. Střecha byla a je prostorem veřejně přístupným, žalovaný si proto měl počínat způsobem, který by zabránil vzniku škody na zdraví, a instalované zábradlí měl udržovat tak, aby bylo způsobilé zabránit pádu osob (za obvyklé užívání terasy se zábradlím lze považovat i skutkovou situaci popsanou v žalobě). Nebyla však dosud prokázána ani skutková verze žaloby ani závěr soudu o tom, jakým způsobem došlo k pádu žalobkyně a jejího přítele ze střechy garáže. Odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně s tím, že nejprve musí být prokázán průběh úrazového děje a teprve pak se bude soud zabývat rozsahem odpovědnosti žalovaného za škodu s ohledem na možné porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. Namítá, že napadené rozhodnutí je založeno na rozšiřujícím výkladu ustanovení § 415 obč. zák., který se odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu, spočívá na nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) a závisí na vyřešení otázky rozsahu prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. u stavby postavené, povolené a užívané v souladu s obecně závaznými právními předpisy, dále na posouzení (nutné) intenzity opatření nezbytných ke splnění prevenční povinnosti (podle § 415 obč. zák.) a na posouzení rozšíření prevenční povinnosti vlastníka nemovitosti (podle § 415 obč. zák.), jestliže sám učinil opatření nad rámec stavebních předpisů. Podle dovolatele je výklad odvolacího soudu nepřípustně extenzivní a zakládá absolutní odpovědnost vlastníka za jakoukoli škodu, a to i tehdy, jestliže stavba byla provedena v souladu se stavebními předpisy a orgán stavebního dohledu ji shledal způsobilou k užívání i z hledisek bezpečnostních. Výklad odvolacího soudu zpochybňuje právní jistotu stavebníků, kteří předpokládají, že schválená podoba stavby je bezpečná. Takový výklad (odvolacího soudu) je v rozporu např. s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 618/2001, podle kterého nelze ustanovení § 415 obč. zák. vykládat tak, že by si povinná osoba měla v každém okamžiku počínat tak, aby byla vyloučena možnost závady způsobilé vyvolat škodu; takový požadavek by se fakticky rovnal objektivní odpovědnosti, kterou z povinnosti tzv. generální prevence dovodit nelze. Stejně je nesprávný výklad, podle nějž jestliže vlastník nemovitosti jednáním nad rámec svých povinností (vybudováním zábradlí) vzbudí dojem jiného charakteru stavby (terasy namísto střechy), založí si tím povinnost dalších úprav. Absolutizací prevenční povinnosti se fakticky vytrácí nutnost obezřetnosti a vlastní odpovědnosti ostatních osob, které, jako v tomto případě, užívaly stavbu v rozporu s jejím účelem. Navíc nad rámec povinností vlastníka instalované zábradlí bylo udržované a způsobilé odolat běžnému tlaku osoby a dostatečně bránilo pohybu osob směrem ke kraji střechy. Žalovaný poukázal také na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR sp. zn. 1 Cz 25/86, podle kterého mimo jiné i v případě, že jde o plochy určené k chůzi, je nutné počínat si se zvýšenou opatrností. Žalovaná, jež se pohybovala po střeše, která k chůzi určená není, si tak ovšem nepočínala. Dovolatel navrhl zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci odvolacímu soudu k novému projednání.

Žalobkyně ve vyjádření k dovolání nesouhlasila s tím, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při výkladu ustanovení § 415 obč. zák., neboť i bez konkrétně stanoveného pravidla chování si každý musí počínat tak, aby jeho chováním nebo opomenutím nevznikla nikomu škoda. Samotná okolnost, že povinnost k instalaci zábradlí nebyla žalovanému uložena ve stavebním řízení, proto ještě neznamená, že by jeho instalace na garáži, s ohledem na místní podmínky, nebyla nutná. Jak bylo odvolacím soudem zjištěno, střecha garáže plynule navazuje na povrch zahrady, tvoří bezprostřední okolí obytného domu a je prostorem veřejně přístupným, který nevzbuzuje představu, že by se jednalo o plochu zakázanou nebo nebezpečnou. Žalobce měl proto splnit prevenční povinnost vlastníka nemovitosti a měl instalované zábradlí udržovat tak, aby bylo způsobilé zabránit pádu osob. Žalobkyni nebylo známo kolaudační rozhodnutí vztahující se k předmětné garáži a její střecha se svým umístěním v terénu jevila jako pochozí terasa zakončená zábradlím bez omezení vstupu. Žalobkyně navrhla dovolání zamítnout.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), dospěl k závěru, že dovolání je podle § 237 o.s.ř. přípustné k řešení otázky, zda se odvolací soud při výkladu § 415 obč. zák. (v souvislosti s tvrzenou prevenční povinností žalovaného zajistit střechu garáže zábradlím) odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno 10. 6. 2013, a proto dovolací soud rozhodoval o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 (čl. II, bod 1. a 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo před nabytím účinnosti tohoto zákona, se posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném ke dni škodné události (dále opět jen obč. zák. ).

Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

V daném případě odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, doplnil je o místní ohledání a vyšel ze zjištění, že žalobkyně spadla ze střechy garáže ve vlastnictví žalovaného poté, kdy střešní zábradlí na okraji garáže, o které se opírala nejprve sama a posléze v objetí se svým přítelem, nevydrželo a pod vahou dvou těl povolilo a vylomilo se. Při pádu z výšky přibližně tří metrů na chodník pod garáží utrpěla žalobkyně těžká poranění. Na posouzení dovolacím soudem pak je otázka, zda se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení rozsahu prevenční povinnosti žalovaného podle § 415 obč. zák.

Kromě odpovědnosti za porušení zákonné nebo smluvní právní povinnosti podle § 420 odst. 1 obč. zák. ukládá zákon každému také obecnou povinnost počínat si tak, aby svým jednáním či opomenutím nezpůsobil škodu. Tato prevenční povinnost podle § 415 obč. zák. (tzv. generální prevence), která platí pro každého, a která je jedním z případů porušení právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák., nastupuje tam, kde sice nedošlo jednáním případně opomenutím k porušení povinnosti stanovené právním předpisem, kde ovšem byla porušena pravidla jiná (např. sportovní pravidla, technické normy atp.) nebo jde o situace, kdy škůdce svým jednáním případně opomenutím přispěl ke vzniku škody tím, že nedodržel náležitou obezřetnost, kterou po něm lze rozumně požadovat. Nejde však o absolutní odpovědnost za každé jednání nebo opomenutí, byť by ve svém důsledku ke vzniku škody přispělo. Ustanovení § 415 obč. zák. nezakládá objektivní odpovědnost za vzniklou škodu, nýbrž vztahuje odpovědnost na případy, kdy s ohledem na obecnou lidskou zkušenost je možné rozumně předvídat, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem, že ke vzniku škody může dojít. Každý je proto ve smyslu ustanovení § 415 obč. zák. povinen zachovávat takový stupeň bedlivosti, který lze po něm vzhledem ke konkrétní místní situaci (znalosti místních poměrů) rozumně požadovat a který, objektivně posuzováno, je způsobilý zabránit vzniku škody (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001).

Jak vyplývá z výsledků řízení, garáž ve vlastnictví žalovaného, ze které došlo k pádu, byla postavena na základě řádného stavebního povolení podle schválené projektové dokumentace a byla zkolaudována. V procesu povolování stavby a její následné kolaudace stavební úřad nestanovil žádný další zvláštní požadavek stran lepšího nebo jiného zabezpečení stavby garáže a povolil její užívání ke dni 2. 10. 1970; vybudování zábradlí na střeše garáže resp. provedení jiného opatření k zabránění vstupu na ni nebo pádu z ní nebylo předepsáno, neboť garáž v podobě, ve které bylo povoleno její užívání, odpovídala stavebním předpisům, včetně požadavků na její bezpečné užívání. Žalovaný nabyl vlastnické právo ke garáži na základě kupní smlouvy z 1. 4. 2004 v podobě (ve stavu), v jaké byla v době škodné události, tedy s kovovým zábradlím na jejím okraji směrem do ulice. Zábradlí na garáži znamená, že pro zajištění bezpečnosti bylo uděláno více, než požadují stavební předpisy, tedy že bylo jednáno nad rámec povinnosti zákonné, přičemž střecha garáže není určena k chůzi ani k přebývání osob (jakkoli oboje fakticky umožňuje), což je nakonec dáno i samotným druhem stavby (jde o samostatnou garáž). Okolnost, že je přístupná ze zahrady sousedícího domu, na tom ničeho nemění. Zábradlí umístěné na okraji garáže mělo, s přihlédnutím k místním podmínkám, vytvářet toliko vědomí hranice upozorňující pohledově na možné nebezpečí pádu, které ostatně bylo žalobkyni známo s ohledem na její znalost místních poměrů. Předmětné zábradlí nemělo být dimenzováno jako mechanická zábrana, která má za všech okolností odolat jakémukoli tlaku, nýbrž mělo vymezit a zdůraznit okraj garáže a tuto funkci také řadu let plnilo. Ostatně tlak jedné osoby, jak vyplývá ze skutkových zjištění, nebyl pro ně kritickým, zjevně bylo schopno plnit i funkci mechanické zábrany, ovšem nikoli bez omezení. Ve skutečnosti, že žalobce neopatřil okraj střechy své garáže zábradlím, které by bylo schopno odolat tlaku více osob, nelze spatřovat porušení prevenční povinnosti a logicky na takové zábradlí, s ohledem na zjištěné okolnosti, nelze mít stejné nároky jako na zábradlí (např. na balkóně nebo terase navazující na obytný prostor), které vyžadují jako nutnou součást stavby předpisy stavební. Je nelogické, aby žalovaný učinil více, než byl povinen (více než mu ukládají stavební předpisy), a porušení prevenční povinnosti bylo dovozováno z toho, že zábradlí na garáži nesplňovalo nároky pro kvalitativně odlišnou stavbu. Účelem takového zábradlí, které zřetelně vymezuje okraj střechy garáže, sice je zabránit možnému pádu osob, avšak nikoliv udržet hmotnost dvou (více) dospělých osob, resp. odolat takto působícímu tlaku. V tomto smyslu je také nutno chápat prevenční povinnost jako povinnost, jež se váže pouze k těm okolnostem či situacím, které lze při běžné opatrnosti předvídat. Nejde o povinnost předvídat a nést odpovědnost za všechny situace, které (v životě) mohou nastat. Naopak zde nelze zcela odhlédnout od toho, že prevenční povinnost se obdobně týkala i žalobkyně a jejího přítele, kteří také byli povinováni chovat se tak, aby ke škodě na zdraví nedošlo.

S ohledem na uvedené byl naplněn dovolací důvod podle § 237 o.s.ř., neboť odvolací soud se při posuzování otázky možného porušení prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák. žalovaným odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (vyjádřené např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001). Odvolacím soudem vyslovený požadavek na intenzitu opatření k zabránění pádu třetích osob z garáže žalovaného považuje dovolací soud za zjevně nepřiměřený nesporně zjištěným místním poměrům a okolnostem případu, a proto nesprávně právně posouzený z hlediska obsahu prevenční povinnosti podle § 415 obč. zák.; ve skutečnosti by se rovnal objektivní odpovědnosti za výsledek. Z popsaných důvodů nebyly dány podmínky pro zrušení rozsudku soudu prvního stupně, neboť ten rozhodl v meritorní části věcně správně, a proto Nejvyšší soud změnil usnesení odvolacího soudu [§ 243d písm. b) o.s.ř.] tak, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (v odstavci I. výroku) potvrdil.

V části rozhodnutí o nákladech řízení mezi účastníky (v odstavci II. výroku) dospěl Nejvyšší soud k závěru, že jsou podmínky pro aplikaci ustanovení § 150 o.s.ř., neboť na straně žalobkyně shledal důvody hodné zvláštního zřetele pro výjimečné odepření práva na náhradu nákladů řízení žalovanému. Dovolací soud zohlednil, že žalobkyně je plně invalidní (jejím příjmem je toliko invalidní důchod), bez faktické možnosti přivýdělku, přičemž zdravotní stav žalobkyně, jehož zlepšení nelze očekávat, současně vyžaduje pomoc třetích osob; žalobkyni z tohoto důvodu také vznikl nárok na příspěvek na péči o osobu blízkou, k němuž však nelze přihlížet, neboť je určen výhradně právě k zaopatření nutné péče, kterou si invalidní osoba není schopna zajistit sama. Odhlédnout nelze ani od širších (mimořádných) okolností případu, který je právně složitý, ostatně soud prvního a druhého stupně rozhodly ve věci odlišně, přičemž uplatnění nároku s ohledem na výkladovou obtížnost věci nelze mít za zřejmě bezúspěšné či šikanózní uplatnění práva žalobkyní. Popsané skutečnosti vedou dovolací soud k závěru, s ohledem na mimořádně tíživou životní situaci žalobkyně, že lze žalobci právo na náhradu nákladů zcela mimořádně odepřít, neboť by to pro žalobkyni bylo likvidační. Uvedené důvody, které vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně stran náhrady nákladů řízení [§ 243d písm. b) o.s.ř.], pak nevyhnutelně platí i pro řízení před odvolacím soudem a pro řízení dovolací, a proto nebyly žalovanému přiznány náklady ani za tyto dvě fáze řízení (§ 243c odst. 3, § 224 odst. 1 a 2 a § 150 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. října 2014

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu