25 Cdo 4195/2007
Datum rozhodnutí: 17.12.2009
Dotčené předpisy: § 444 obč. zák., § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.





25

Cdo 4195/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobce:
N. Š.
, zastoupený JUDr. Emanuelem Mašínem, advokátem se sídlem v Praze 5, Pavla Švandy ze Semčic 12, proti žalované:
Kooperativa, pojišťovna, a.s., Vienna Insurance Group,
se sídlem v Praze 1, Templová 747, IČ 47116617, zastoupená JUDr. Antonínem Mokrým, advokátem se sídlem v Praze 1, U Prašné brány 3, o 420.000,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 24 C 180/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 20 Co 419/2006-114, takto:



Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. ledna 2007, č. j. 20 Co 419/2006 - 114, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 2. 2007, č. j. 20 Co 419/2006-118,
se
v měnícím výroku, pokud jím byla zamítnuta žaloba ohledně částky 420.000,- Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku
zrušuje
a věc
se
v tomto rozsahu
vrací
Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.


O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 12. 7. 2006, č. j. 24 C 180/2003-94, ve znění opravného usnesení ze dne 28. 3. 2007, č. j. 24 C 180/2003-120, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradě za ztížení společenského uplatnění částku 1.779.000,- Kč, rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu a o povinnosti žalované zaplatit státu soudní poplatek. Vyšel ze zjištění, že žalobce dne 16. 4. 2001 utrpěl závažná poranění při dopravní nehodě zaviněné V. B. (pojištěnou u žalované pojišťovny), která byla rozsudkem Okresního soudu v Kolíně ze dne 16. 10. 2001, sp. zn. 2 T 93/2001, uznána vinnou za způsobení těžké újmy na zdraví žalobce; žalovaná již zaplatila žalobci 441.000,- Kč (3.675 bodů x 120,- Kč). Po dalším dokazování vyšel soud z posudku znalce z oboru ortopedie Doc. MUDr. Václava Smetany, který ztížení společenského uplatnění z hlediska ortopedicko-traumatologického ohodnotil po navýšení o 50% podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodňování bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ), na 3.500 bodů (2.250 + 1.125 bodů), když u žalobce došlo k omezení pohyblivosti pravého kyčelního a kolenního kloubu středního stupně, pravého hlezenního kloubu lehkého stupně, zkrácení pravé dolní končetiny o 4 - 6 cm, k poúrazovému omezení hybnosti páteře středně těžkého stupně a ke keloidním jizvám, přičemž rozvoj obtíží bude vždy v příčinné souvislosti s úrazem a kombinace postižení žalobce, již s ohledem na jeho věk, významně mění jeho uplatnění v životě; k tomu soud přičetl 1.250 bodů z hlediska psychiatrického postižení, celkem tedy 4.625 body. Soud prvního stupně přihlédl k okolnosti, že somatické i psychické poškození je nevratné a bude mít progradující tendenci, že poškození vedla u žalobce také k omezení ve všech životních sférách, a to jak v možnosti jeho dalšího uplatnění, tak v osobním životě při navazování kontaktů s osobami opačného pohlaví či v oblasti sportovního života (před úrazem byl velmi aktivní, úspěšně hrál fotbalovou ligu za Viktorii Žižkov, tenis, hokej a lyžoval). S poukazem na skutečnost, že žalobce utrpěl těžké poškození zdraví ve věku 13 let, tedy na počátku svého života, dospěl k závěru, že jsou dány podmínky pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, které stanovil v rozsahu čtyřnásobku základního bodového ohodnocení po navýšení o 50% podle § 6 odst. 1 písm. c) vyhlášky, celkem ve výši 1.779.000,- Kč.


K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 25. 1. 2007, č. j. 20 Co 419/2006-114, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 2. 2. 2007, č. j. 20 Co 419/2006-118, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil tak, že žalobu ohledně částky 825.000,- Kč zamítl, ohledně částky 840.000,- Kč jej potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů mezi účastníky i náhradě nákladů řízení vůči státu včetně povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o splnění podmínek pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky, když z hlediska výjimečnosti vzal soud prvního stupně správně v úvahu věk žalobce, v němž došlo k poškození zdraví, avšak nedostatečně hodnotil rozsah tohoto poškození ve vztahu k následkům, pro něž je žalobce do budoucna trvale omezen. Zdůraznil, že výrazné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je vyhrazeno případům, kdy pro následky úrazu je poškozený téměř vyřazen ze života a jeho předpoklady k uplatnění ve společnosti jsou téměř ztraceny (např. je trvale upoután na lůžko, není schopen sám se obsloužit atd.) a že závažnost poškození je zohledněna již samotným základním bodovým ohodnocením promítnutým do výše odškodnění; znalec MUDr. Smetana přitom charakterizoval omezení žalobce, vyjma středně těžkého omezení hybnosti páteře, v zásadě jako omezení středního stupně. Podle odvolacího soudu následky poškození zdraví nepochybně znamenají pro žalobce výrazné omezení v budoucím životě v porovnání s jeho předpoklady pro rozvoj zejména sportovních, ale i jiných aktivit před vznikem škody, avšak rozsah poškození zdraví je dán bodovým ohodnocením na podkladě znaleckého posudku a z hlediska přiměřenosti odškodnění nelze přihlédnout k případným změnám zdravotního stavu poškozeného, které by mohly nastat v budoucnu. Vzhledem k výše uvedenému shledal odpovídajícím navýšení o dvojnásobek základní výměry odškodnění určené podle § 3 odst. 1 vyhlášky (2 x 3.500 bodů x 120,- Kč), tj. 840.000,- Kč, tuto částku pak s již žalovanou vyplaceným odškodněním ve výši 441.000,- Kč a odškodněním již pravomocně přiznaným ve výši 114.000,- Kč, celkově tedy 1.395.000,- Kč, považoval za přiměřenou náhradu za zdravotní postižení žalobce i při stávajících ekonomických relacích a s přihlédnutím k jejich budoucímu vývoji.



Proti měnícímu výroku tohoto rozsudku v rozsahu 420.000,- Kč podal žalobce dovolání z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Nesouhlasí s výší přiznaného odškodnění a domáhá se přiznání dalších 420.000,- Kč. Namítá, že následky utrpěného úrazu jej výrazně omezují v některých sférách života, z některých je zcela vyřazen. V době poškození zdraví mu bylo pouhých 13 let a jedná se tak o značné ztížení života na jeho počátku, kterému bude vystaven po celý svůj život, tedy minimálně 60 let. Bude výrazně omezen při výběru zaměstnání, je u něj vyloučeno, aby pracoval manuálně, a rovněž dlouhé sezení či delší stání a chození je z důvodů bolesti kloubů a páteře zcela vyloučeno. Dále je vyloučen zcela ze sportovní činnosti, což je pro něj zvláště výrazné omezení, neboť byl od mládí velmi aktivní, o čemž mimo jiné svědčí to, že do úrazu hrál kopanou za klub Viktoria Žižkov, kde působil v základní sestavě, a dále se účastnil soutěží v atletických disciplínách, lyžoval, hrál tenis a bruslil. Nemožnost provozování těchto aktivit jej vyřazuje z kolektivu, cítí se méněcenný a nemůže se s tím vyrovnat, zvláště, když uvažoval o tom, že by se sportu věnoval profesionálně. Následky pociťuje i v oblasti kulturní a bude jistě hendikepován i při výběru životního partnera a výchově dětí, kdy s nimi nebude moci absolvovat řadu aktivit. V daném případě jde o nezvratné a trvalé poškození a dovolatel je přesvědčen, že přiznaná výše náhrady není přiměřená takovému poškození. Závěrem dovolatel argumentuje též obsahem Úmluvy o právech dítěte, jíž je Česká republika vázána. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., je důvodné. Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 25. 1. 2007, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony).


Při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (§ 444 odst. 1 obč. zák.). Ministerstvo zdravotnictví stanoví v dohodě s Ministerstvem práce a sociálních věcí vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (§ 444 odst. 2 obč. zák.).


V posuzovaném případě se určení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění řídí vyhláškou č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění. Pro určení výše odškodnění je rozhodující jednak lékařské ohodnocení základním počtem bodů, z něhož je nutno vycházet, a dále posouzení předpokladů, které měl poškozený pro další uplatnění v životě a společnosti a které jsou následkem úrazu omezeny nebo ztraceny.


Při odškodňování ztížení společenského uplatnění se vychází ze základního počtu bodů, kterým bylo toto ztížení ohodnoceno v lékařském posudku (srov. § 7 odst. 1 vyhlášky). Náhrada za ztížení společenského uplatnění představuje jednorázové odškodnění, jež se poskytuje za trvalé následky vyvolané škodou na zdraví, které nepříznivě ovlivňují možnosti poškozeného uplatnit se v jeho dalším životě a ve společnosti (§ 3 odst. 1 vyhlášky). Zásadně se vychází z toho, že již samotná náhrada za ztížení společenského uplatnění stanovená podle základního bodového ohodnocení (§ 7 odst. 1 vyhlášky) zohledňuje okolnost, že poškozený je vlivem následků zranění trvale omezen ve svých možnostech, např. volby povolání, životního partnera a dalších způsobů osobního uplatnění, v možnostech účastnit se kulturní a sportovní činnosti či v jiných formách společenského uplatnění, přitom platí, že toto odškodnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti. Zvýšení náhrady až o 50 % podle § 6 odst.1 písm. c) vyhlášky, předpokládá takový stav, kdy v důsledku škody na zdraví poškozeného postihly zvlášť těžké následky, přitom zvlášť těžkými následky škody na zdraví

se rozumí takové následky, které poškozeného s ohledem na jeho věk i jeho předpokládané uplatnění v životě

podstatně omezují nebo významně mění jeho uplatnění v životě a ve společnosti anebo jeho další uplatnění v životě znemožňují. Zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu jen ve zcela výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s vysokou úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 1988, sp. zn. 1 Cz 60/88, uveřejněný pod č. 10 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1992). Je přitom přenecháno na úvaze soudu, aby v každém jednotlivém případě posoudil, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené . Při této úvaze soud zásadně vychází ze srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a stavem, který u něj nastal v důsledku poškození (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005). Tato úvaha však není zcela neomezená, neboť právní předpis tím, že rámcově stanoví předpoklady pro vznik nároku na základní výměru ztížení společenského uplatnění a pro vznik nároku na její zvýšení, stanoví zároveň hlediska, ke kterým je třeba přihlížet a jimiž se úvaha soudu o rozsahu zvýšení v jednotlivých případech řídí. Vždy však platí, že mezi výší přiznané náhrady a způsobenou újmou musí existovat vztah přiměřenosti (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2008, sp. zn. 25 Cdo 2596/2006).


V posuzovaném případě ze skutkových zjištění vyplývá, že u žalobce došlo k trvalému těžkému poškození zdraví ve věku 13 let v době, kdy se úspěšně na žákovské ligové úrovni věnoval fotbalu, aktivně provozoval i jiné sporty. V důsledku poškození zdraví byla jeho závodní kariéra ukončena a také v dalších sportovních aktivitách i v možnosti dalšího životního uplatnění, zejména pokud své budoucí uplatnění spojoval s profesionálním sportem, včetně ostatních sfér života, je již trvale omezen přetrvávajícími následky s předpokladem prograduální tendence poškození.


Za tohoto skutkového stavu nelze odvolacímu soudu přisvědčit, že při odškodnění ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky je přiměřenou náhradou za ztížení společenského uplatnění částka odpovídající dvojnásobku základního bodového ohodnocení (celkově 1.395.000,- Kč). S důsledky úrazu, kdy utrpěl vážná poranění s trvalými následky (trvalé omezení pohyblivosti pravého kyčelního, kolenního a hlezenního kloubu, zkrácení pravé dolní končetiny o zhruba 5 cm, středně těžké omezení hybnosti páteře, keloidní zjizvení kůže), se bude žalobce vyrovnávat celý život, počínaje od školního věku přes dospívání do dospělosti, jsou proto dlouhodobě a výrazně zkomplikovány všechny jeho možnosti uplatnit se ve společnosti, např. při hledání partnera a založení rodiny, při výběru zaměstnání, provozování sportu, zálib i jiných možností, které by se mu v životě naskytly. Ačkoliv předpoklady jeho dalšího společenského, rodinného a pracovního (s výjimkou profesionálně provozovaného sportu) uplatnění nejsou zcela ztraceny, je zejména významné, že žalobce přišel o možnost dalšího pokračování v úspěšně se rozvíjející fotbalové kariéře a že především v této oblasti se již nemůže prosadit a profesionálně se uplatnit. I když tedy možnosti jeho společenského uplatnění nejsou zcela ztraceny, nelze přehlédnout právě rozsah ztráty životních příležitostí v oblasti sportu, který byl pro poškozeného významnou životní hodnotou (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 11. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2497/2004, publikovaný v časopise Soudní rozhledy, 8/2007, str. 298). I s přihlédnutím k nízkému věku, kdy poškozený postižení utrpěl, jde o tak závažný následek, s nímž je třeba spojovat výraznější zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění, než k jakému v konečném výsledku dospěl odvolací soud. Proto i vzhledem k zásadě proporcionality je namístě uvažovat o poněkud vyšším než dvojnásobném zvýšení základního bodového ohodnocení.


Z uvedeného je zřejmé, že právní posouzení věci odvolacím soudem při zvažování rozsahu zvýšení náhrady podle § 7 odst. 3 vyhlášky není správné a uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tudíž naplněn. Dovolací soud, vázán rozsahem dovolání, proto rozsudek odvolacího soudu ve výroku, pokud jím byl rozsudek soudu prvního stupně změněn ohledně částky 420.000,- Kč, a v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení a soudním poplatku zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o.s.ř.).


Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů původního a dalšího řízení včetně řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 17. prosince 2009


JUDr. Petr Vojtek, v. r.

předseda senátu