25 Cdo 419/2011
Datum rozhodnutí: 18.12.2012
Dotčené předpisy: § 106 odst. 1 obč. zák., § 420 obč. zák.




25 Cdo 419/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně METALGAS s. r. o., se sídlem v Doksech, Valdštejnská 805, IČO: 63146037, zastoupeného Ladislavem Ejemem, advokátem se sídlem v České Lípě, Eliášova 998, proti žalovaným 1) obci Chlum, se sídlem úřadu v Dubé, Chlum 95, zastoupené JUDr. Marií Vítkovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Pátova 394, a 2) D. M., zastoupenému JUDr. Jarmilou Holovčákovou, advokátkou se sídlem v České Lípě, Arbesova 400, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v České Lípě pod sp. zn. 12 C 1/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem pobočky v Liberci ze dne 30. dubna 2010, č. j. 36 Co 429/2009-93, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v České Lípě rozsudkem ze dne 20. července 2009, č. j. 12 C 1/2007-80, zamítl žalobu na zaplacení částky 150.000,- Kč a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Rozhodl tak o nároku na náhradu škody, kterou měli žalovaní způsobit nájemci pozemků, jehož je žalobce právním nástupcem, tím, že při těžbě dřeva v přilehlém lese na jaře roku 2004 bylo vytěžené dřevo skladováno a dočišťováno na orné půdě a ještě v roce 2006 docházelo k poškozování strojů větvemi, které byly zanechány na poli. Soud dospěl k závěru, že nárok je podle § 106 obč. zák. promlčen. Vycházel ze zjištění, že žalobce 30. 4. 2004 podal trestní oznámení na policii, v němž uvedl, že počátkem března 2004 zjistil, že někdo ukládá vytěžené dřevo z lesa na jeho oseté pole, nejpozději 28. 6. 2004 se dozvěděl, že za škodu zřejmě odpovídá druhý žalovaný, neboť toho dne druhý žalovaný v rámci podaného vysvětlení na policii uvedl, že v březnu a dubnu 2004 prováděl těžbu dřeva z lesa a dřevo ukládal na kraj pole, a nejpozději v říjnu 2004 při prodeji sklizené plodiny mohl žalobce zjistit výši škody. Dvouletá promlčecí doba podle § 106 odst. 1 obč. zák. počala běžet nejpozději od října 2004, její běh skončil nejpozději v říjnu 2006, žaloba byla podána až dne 29. 12. 2006; tvrzení žalobce, že škoda vznikla i v roce 2005, nebylo prokázáno.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústní nad Labem pobočka v Liberci rozsudkem ze dne 30. dubna 2010, č. j. 36 Co 429/2009-93, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně o promlčení uplatněného nároku. Jak vyplývá z policejního protokolu ze dne 30. 4. 2004, žalobce již počátkem měsíce března věděl, že mu vzniká na polích škoda, o osobě škůdce se dozvěděl sice nikoliv v souvislosti s podáním vysvětlení druhého žalovaného na policii, nýbrž jednoznačně z usnesení Policie ČR ze dne 1. 7. 2004 o odložení věci, týkající se podezření ze spáchání trestného činu poškozování cizí věci, jehož se měl dopustit D. M. (druhý žalovaný), jenž pro prvního žalovaného prováděl těžbu dřeva. Toto usnesení bylo poškozenému doručeno nejpozději dne 22. 7. 2004, kdy proti němu podal stížnost. Nejpozději v říjnu 2004 při prodeji sklizené plodiny zjistil, o kolik má nižší výnos, což je dostatečné pro vyčíslení škody v penězích, a tedy nejpozději v říjnu 2004 byly splněny všechny podmínky pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle § 106 odst. 1 obč. zák. Škoda v roce 2005 nepokračovala, jak zjistil soud prvního stupně z policejního spisu a jak je zřejmé z leteckých snímků z léta 2004, kdy na poškozených plochách již nebyly patrné žádné hromady dřeva, jež by na podzim 2004 bránily připravit půdu na setí. Žaloba podaná dne 29. 12. 2006 je tedy podána po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby, navíc první žalovaný není pasivně legitimován, neboť neprováděl žádnou činnost, z níž by žalobci vznikla škoda.

Tento rozsudek napadl žalobce dovoláním, v němž namítá, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování. Odvolacímu soudu vytýká nesprávné posouzení otázky promlčení. Namítá, že promlčecí doba nemohla začít běžet v souvislosti s usnesením Policie ČR ze dne 1. 7. 2004, neboť toto usnesení bylo na základě stížnosti poškozeného zrušeno, a to usnesením Okresního státního zastupitelství v České Lípě ze dne 27. 5. 2005, č. j. Zn 3028/2004-13, a z něho je proto třeba vycházet při posouzení počátku běhu promlčecí doby. Dovozuje, že promlčecí doba počala běžet až od doručení usnesení z 27. 5. 2005. Navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena Krajskému soudu v Ústní nad Labem pobočce v Liberci k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle nějž je dovolání přípustné, jen jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.

Dovolatel v dovolání nevymezuje žádnou právní otázku, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným, a v otázce promlčení nároku ji neshledal ani dovolací soud.

Ustanovení § 106 odst. 1 obč. zák., podle nějž se právo na náhradu škody promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá, váže počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vědomost poškozeného o vzniklé škodě a o škůdci, tj. o osobě, která za vzniklou škodu odpovídá, přičemž se vychází z prokázané vědomosti poškozeného. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba za škodu odpovídá (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 871/2002). Nemusí jít přímo o zjištění, postačuje, aby skutkové okolnosti, kterými poškozený disponuje, mohly vést k závěru o vymezení odpovědného subjektu (nejde tedy o nezpochybnitelnou jistotu v určení odpovědné osoby), a není rozhodující, kdy na základě určitých skutkových okolností, o nichž prokazatelně věděl, si utvořil právní závěr o odpovědnosti určité osoby či o důvodnosti a výši svého nároku (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, ze dne 12. srpna 2003, sp. zn. 21 Cdo 210/2003; rozhodnutí jsou na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz ). Okolnost, že usnesení, jímž byla poškozenému poskytnuta informace o odpovědném subjektu, bylo následně zrušeno a věc byla vrácena policii k novému rozhodnutí, není z hlediska získání vědomosti poškozeného o relevantních skutečnostech podstatná.

Rozsudek odvolacího soudu vychází z právního názoru na počátek běhu promlčecí doby, který je plně v souladu s judikaturou dovolacího soudu, a nečiní rozsudek odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci), a § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování) přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Jak vyplývá z výše uvedeného, není důvod pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam ve smyslu ust. § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř.

Dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů dovolacího řízení právo a žalovanému náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. prosince 2012

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu