25 Cdo 4187/2011
Datum rozhodnutí: 24.04.2013
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 237 odst. 3 o. s. ř., § 19 předpisu č. 13/1997Sb.




25 Cdo 4187/2011

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Správy služeb hlavního města Prahy, příspěvkové organizace, se sídlem v Praze 8, Kundratka 19, IČO 70889660, zastoupené JUDr. Jiřím Brožem, CSc., advokátem se sídlem v Praze, Dykova 1158/17, proti žalovanému P. H., o 105.850,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 19 C 248/2010, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2011, č. j. 72 Co 310/2011-46, takto:

I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 3. 3. 2011, č. j. 19 C 248/2010-23, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni 1.450,- Kč s 7,75 % úrokem z prodlení od 21. 9. 2010 do zaplacení, žalobu co do částky 104.400,- Kč s úrokem z prodlení zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 16. 4. 2009 žalobkyně provedla odtah osobního vozidla žalovaného z místní komunikace v Praze z důvodu komplexní údržby komunikace a odtažené vozidlo umístila na střežené parkoviště. Cena tohoto odtahu podle nařízení Rady hlavního města Prahy č. 13/20013 činila 1.300,- Kč a parkovné za první den 150,- Kč. Informace o prováděném čištění byla v souladu s rozhodnutím Úřadu městské části Praha 6 umístěna na komunikaci, na níž se vozidlo žalovaného nacházelo. Soud uzavřel, že žalovaný neuposlechl rozhodnutí silničního správního úřadu, když dne 16. 4. 2009 ponechal své vozidlo zaparkované v místě, kde byl zákaz stání, tím porušil povinnost vyplývající z ust. § 19 odst. 5 a 6 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, a žalobkyni tak vznikla škoda spočívající v ceně odtahu a parkovného za první den jeho střežení na parkovišti. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 soud neshledal důvodným nárok žalobkyně na úhradu ceny za parkovné za další požadované období, neboť po naplnění veřejného zájmu vyznačujícího se svou dočasností bylo povinností vlastníka komunikace odtažené vozidlo vrátit na místo, odkud muselo být odstraněno. Vzhledem k tomu, že značka obsahující zákaz státní silničních vozidel zakazovala stání pouze pro den 19. 4. 2009, nebylo žádného důvodu, aby žalobkyně po tomto dni vozidlo žalovaného držela na střeženém parkovišti. Tyto náklady nemohou být proto přičítány k tíži žalovaného.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 29. 6. 2011, č. j. 72 Co 310/2011-46, odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku o věci samé a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v napadeném zamítavém výroku a ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Uvedl, že právní závěry soudu prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu věci odpovídají aktuální judikatuře Nejvyššího soudu, a nepřisvědčil námitce žalobkyně, že soud svým rozhodnutím konstituoval pro ni dosud neexistující povinnost.

Proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a podává je z důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Uvádí, že do vydání rozhodnutí Nejvyššího soudu č. j. 21 Cdo 4546/2009-152 byla rozhodovací praxe soudů až na výjimky zcela jednotná, od té doby některé soudy prvního stupně rozhodují ve věcech odtahů vozidel provedených v souladu s § 19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb., zcela protichůdně, a uvádí jejich příklady. Nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu v uvedeném rozhodnutí, neboť z pojmu dočasnost zákazu stání byl odvozen termín dočasné odstranění vozidla, který zákon o pozemních komunikacích nezná. Dovozuje, že vlastníkům místních komunikací tak byla stanovena zcela nová povinnost, a to vrátit odstraněné vozidlo ze střeženého parkoviště zpět na místo, odkud bylo z důvodu veřejného zájmu odstraněno, což neodpovídá ustanovení § 19 odst. 6 zákona č. 13/1997 Sb. (v němž se stejně jako v § 45 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., hovoří o odstranění vozidla bez jakýchkoliv rozlišení). Nejvyšší soud se ve shora uvedeném rozhodnutí dopustil ústavní nekonformnosti interpretace a aplikace hmotného práva, když rozšířil znění ust. § 19 zákona o pozemních komunikacích o další povinnosti. Pokud by měl zákonodárce v úmyslu zavést takovýto postup, jistě by pojem odstranění nepoužil nebo by tuto povinnost vlastníka místní komunikace do zákonného ustanovení uvedl. V případě vracení odstraněných vozidel zpět na původní místo by byla porušena prevenční povinnost zakotvená v § 415 obč. zák. Navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu byl vydán dne 29. 6. 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může jedině prostřednictvím dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. posuzovat právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Dovolatelka rekapituluje v dovolání průběh řízení a opakuje námitky, s nimiž se odvolací soud vypořádal, avšak z popisu toho, s čím dovolatelka nesouhlasí, nelze dovodit právní otázku, jež by z hlediska § 237 odst. 3 o. s. ř. činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným.

Odvolací soud potvrdil výrok rozsudku soudu prvního stupně o částečném zamítnutí žaloby s poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 4546/2009, který byl uveřejněn pod č. 24/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a v němž Nejvyšší soud v obdobném případě dovodil, že je-li vlastníkem místní komunikace v souladu s ustanovením § 19 odst. 5 a 6 zákona o pozemních komunikacích, odstraněno silniční vozidlo na náklady jeho provozovatele, je vlastník místní komunikace (nepřevzal-li poté vozidlo jeho provozovatel) po odpadnutí důvodu veřejného zájmu, pro který byla místní komunikace označena dočasně dopravní značkou zákazu stání silničních vozidel, povinen vrátit odtažené vozidlo zpět na místo, odkud bylo odtaženo. Neučiní-li tak, zbytečně vytváří náklady spojené s parkováním vozidla na střeženém parkovišti, které nemohou být přičítány k tíži majitele (provozovatele) vozidla. Uvedené závěry obstály i v rovině ústavněprávní (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 612/2011).

Od závěrů vyslovených v rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 nemá dovolací soud důvod se odchylovat ani v posuzované věci. Právní posouzení nároku žalobkyně na náhradu nákladů vzniklých v souvislosti s parkováním vozidla na střeženém parkovišti za období od 17. 4. 2009 do 20. 9. 2010, je v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu a otázka důvodnosti nároku z hlediska námitek v dovolání uvedených není otázkou, jež by činila rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. Soudní praxe byla sjednocena uveřejněním rozhodnutí sp. zn. 21 Cdo 4546/2009 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, které obstálo i v přezkumu Ústavním soudem, a pokud některé soudy prvního stupně uvedenou judikaturu nerespektují, jak namítá dovolatel, tato okolnost nezakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí.

Dovolání, jež není přípustné, Nejvyšší soud odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalobkyně nemá na náhradu nákladů řízení právo, a žalovanému náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 24. dubna 2013

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu