25 Cdo 4170/2015
Datum rozhodnutí: 16.12.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 1 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 4170/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce MUDr. Z. H. , zastoupeného Mgr. Miroslavou Jandovou, advokátkou se sídlem Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, proti žalovanému Mgr. MUDr. J. M. , advokátu se sídlem Teplice, nám. Svobody 1/40, za účasti vedlejší účastnice na straně žalovaného Generali Pojišťovny a.s., IČO 61859869, se sídlem Praha 2, Bělehradská 132, zastoupené Mgr. Josefem Veverkou, advokátem se sídlem Praha 5, nám. Kinských 76/7, o 51.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 18 C 99/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 2015, č.j. 14 Co 559/2014-67, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný a vedlejší účastnice jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.440,- Kč k rukám Mgr. Miroslavy Jandové, advokátky se sídlem Ústí nad Labem, Mírové náměstí 103/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 4. 2015, č.j. 14 Co 559/2014-67, není přípustné podle ustanovení § 237 a § 241a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (dále jen o. s. ř. ).

Dovolatel vymezil důvod dovolání tak, že shledává nesprávné právní posouzení ve skutečnosti, jak odvolací soud vyložil ujednání nájemní smlouvy ve vztahu k existenci nároku podle § 667 odst. 1 věty čtvrté zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. 12. 2013. Nedomnívá se, že by vůle pronajímatele byla zcela zřetelně a jasně projevena.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. platí, že není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Jediným přípustným dovolacím důvodem je tedy nesprávné právní posouzení věci. Nejvyššímu soudu nepřísluší v rámci dovolacího řízení přezkoumávat soudy zjištěný skutkový stav.

Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek pod C 812, usnesení ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2196/2001, ze dne 25. 9. 2003, sp. zn. 26 Cdo 1682/2003, nebo ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. 20 Cdo 473/2003).

Pokud tedy dovolatel namítá nesprávný výklad konkrétního smluvního ujednání, resp. co bylo obsahem vůle účastníků smlouvy a jak měla být jejich vůle interpretována, zpochybňuje skutkový, nikoliv právní závěr odvolacího soudu.

Jelikož dovolatelem uplatněná námitka nepředstavuje důvod způsobilý založit přípustnost dovolání, totiž nesprávné právní posouzení věci, na kterém rozhodnutí odvolacího soudu spočívá (§ 241a odst. 1 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. S ohledem na odmítnutí dovolání má žalobce vůči žalovanému a vedlejší účastnici žalovaného podporující právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení, které sestávají z nákladů zastoupení advokátem. Výše odměny advokáta za jeden úkon právní služby byla vypočtena podle § 7 bodu 5 a § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, a činí 3.140,- Kč. Advokátka žalobce učinila ve věci právě jeden úkon právní služby vyjádření k dovolání ze dne 7. 9. 2015. K tomu náleží paušální částka náhrady hotových výdajů ve výši 300,- Kč podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celkem tedy činí přiznaná náhrada nákladů 3.440,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na výkon rozhodnutí (exekuci).

V Brně dne 16. prosince 2015


JUDr. Robert Waltr předseda senátu