25 Cdo 4150/2007
Datum rozhodnutí: 16.03.2010
Dotčené předpisy: § 13 předpisu č. 82/1998Sb., § 54 předpisu č. 155/1995Sb.







25

Cdo 4150/2007


ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK


JMÉNEM REPUBLIKY


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně
O. P
., zastoupené JUDr. Oldřichem Filipem, advokátem se sídlem v České Lípě, Jiráskova 613, proti žalované
České republice Ministerstvu práce a sociálních věcí
, se sídlem v Praze 2, Na Poříčním právu 1, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 11/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. května 2007, č. j. 20 Co 137/2007-51, takto:


I. Dovolání
se zamítá
.

II. Žádný z účastníků
nemá

právo
na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 20. 10. 2006, č. j. 23 C 11/2006-31, zamítl žalobu na zaplacení 130.584,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Neshledal důvodným nárok na náhradu škody vůči státu, která měla žalobkyni vzniknout v důsledku průtahů v řízení před Českou správou sociálního zabezpečení (dále jen ČSSZ ), a to v podobě ušlého předčasného starobního důchodu za období od 4. 1. 2004 do 4. 1. 2006. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dne 13. 10. 2003 podala žádost o přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku ke dni 4. 1. 2004, která byla rozhodnutím ČSSZ ze dne 14. 1. 2004, č. 475504011, zamítnuta s odůvodněním, že žalobkyně nesplňuje podmínku stanovenou v § 30 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (dále též jen zákon ), ve znění od 1. 1. 2004 (příjem invalidního důchodu), když věkovou podmínku uvedenou v § 30 odst. 1 písm. c) tohoto zákona splní až dne 4. 1. 2004. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou dány předpoklady pro odpovědnost státu za nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), neboť ačkoli ČSSZ nevydala rozhodnutí ve lhůtách stanovených zákonem č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), a ani ve smyslu § 49 správního řádu nepožádala nadřízený orgán o prodloužení lhůty pro vydání rozhodnutí, žalobkyni žádná škoda v příčinné souvislosti s průtahy v řízení nevznikla. Pokud by totiž ČSSZ rozhodla v zákonné lhůtě, tj. do konce roku 2003, musela by žádost rovněž zamítnout, neboť věkovou podmínku podle § 30 odst. 1 písm. c) zákona ve znění do 31. 12. 2003 žalobkyně splnila až dne 4. 1. 2004, takže jí nemohla být přiznána dávka, na niž jí dosud nevznikl nárok. Přechodné ustanovení uvedené v čl. II bodu 4 zákona č. 425/2003 Sb., kterým se mění zákon č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů, a zákon č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů, dopadá pouze na důchody přiznané do 31. 12. 2003.


K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 31. 5. 2007, č. j. 20 Co 137/2007-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Plně se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a uvedl, že ČSSZ nemohla o žádosti žalobkyně o přiznání předčasného starobního důchodu rozhodnout dřív, než žalobkyně splní též podmínku podle § 30 odst. 1 písm. c) zákona, neboť před začátkem lhůty zde uvedené (do dosažení důchodového věku chybí nejvýše dva roky) nemůže správní orgán vědět, zda k tomuto dni bude žalobkyně splňovat též podmínku uvedenou pod písmenem b) tohoto ustanovení, tj. že bude nepřetržitě po dobu nejméně 180 kalendářních dní v evidenci uchazečů o zaměstnání též k 4. 1. 2004, kdy teprve splňuje podmínku podle písmena a) tohoto ustanovení. Proto i kdyby ČSSZ vydala rozhodnutí v zákonné lhůtě, muselo by být zamítavé (žalobkyně právě s ohledem na podmínku podle § 30 odst. 1 písm. c) zákona požádala o přiznání důchodu od 4. 1. 2004, takže správní orgán musel pro posouzení jejího nároku použít zákon ve znění od 1. 1. 2004), takže jí žádná škoda nevznikla. Na případ žalobkyně nedopadá přechodné ustanovení v čl. II bodu 4 ani bodu 2 zákona č. 425/2003 Sb., neboť tato úprava dopadá jen na nároky vzniklé před 1. 1. 2004, zatímco žalobkyni by vznikl nárok až 4. 1. 2004.


Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., a to z důvodu nesprávného právního posouzení věci podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Namítá, že požádala o přiznání starobního důchodu před dosažením důchodového věku v obvyklé a přiměřené lhůtě dne 6. 10. 2003 (v roce 2003 nebylo stanoveno, jak dlouho dopředu je nutno žádost o starobní důchod podat) a v dobré víře, neboť v den podání žádosti jí nebyla známa novela zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění (zákon č. 425/2003 Sb. byl publikován až dne 12. 12. 2003), proto k 4. 1. 2004 splnila všechny podmínky pro vznik nároku na starobní důchod podle § 30 odst. 1 zákona ve znění účinném do 31. 12. 2003. Pokud by tedy ČSSZ postupovala bez průtahů, měla žádosti vyhovět a přiznat žalobkyni předčasný starobní důchod od 4. 1. 2004.


Žalovaná ve vyjádření navrhla zamítnutí dovolání s tím, že žalobkyně směšuje účinnost hmotněprávních a procesněprávních předpisů; nárok na starobní důchod je třeba posuzovat podle hmotněprávních předpisů účinných ke dni vzniku nároku na dávku.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu oprávněnou osobou (účastníkem řízení) v zákonné lhůtě (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o.s.ř.) projednal a rozhodl věc podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12, čl. II zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony) vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí. Dospěl k závěru, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka náhrady škody za průtahy v důchodovém řízení nebyla na obdobném skutkovém základě dosud judikaturou vyšších soudů řešena. Dovolání není důvodné.


Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelka uplatňuje jako důvod dovolání [§ 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř.], může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.


V posuzované věci uplatňuje žalobkyně nárok na náhradu škody spočívající v nepřiznaném starobním důchodu s odůvodněním, že pokud by řízení u ČSSZ netrvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (nesprávný úřední postup), mohla od ledna 2004 pobírat starobní důchod, jehož podmínky splnila podle úpravy účinné do 31. 12. 2003 dnem 4. 1. 2004; protože ČSSZ o její žádosti rozhodla až po tomto datu, žalobkyni nárok podle nové právní úpravy nevznikl.



Podle § 54 odst. 1 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, nárok na důchod vzniká dnem splnění podmínek stanovených tímto zákonem. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení nárok na výplatu důchodu vzniká splněním podmínek stanovených tímto zákonem pro vznik nároku na důchod a na jeho výplatu a podáním žádosti o přiznání nebo vyplácení důchodu.


Z této úpravy je zřejmé, že důchodový předpis rozlišuje vznik nároku na důchod od vzniku nároku na výplatu důchodu; zatímco nárok na důchod vzniká okamžikem, kdy je splněna poslední ze všech zákonem předepsaných podmínek, nárok na výplatu důchodu se za situace, že nárok na důchod již vznikl (je podle zákona dán), přiznává rozhodnutím příslušného orgánu, a to na základě žádosti oprávněné osoby, aby jí důchod byl přiznán či vyplácen. Předpokladem pro vydání takového rozhodnutí je však okolnost, že nárok na důchod podle zákona vznikl. Je proto správný závěr odvolacího soudu, že neměla-li žalobkyně v roce 2003 podle zákona nárok na starobní důchod před dosažením důchodového věku (podle tehdejší úpravy by jí vznikl až 4. 1. 2004), avšak ke dni 4. 1. 2004 již podmínky pro přiznání důchodu nesplňovala v důsledku změny zákona, nemohl jí být starobní důchod přiznán rozhodnutím vydaným ani v roce 2004 ani v roce 2003; nevznikla jí proto škoda ve výši ztráty důchodu v důsledku toho, že ČSSZ nerozhodla o její žádosti před uvedeným datem. Nelze proto přisvědčit dovolací námitce, že pokud by ČSSZ postupovala bez průtahů, měla žádosti vyhovět a přiznat žalobkyni již v průběhu roku 2003 předčasný starobní důchod od 4. 1. 2004. Za této situace je bezpředmětné, zda žalobkyně o připravované změně zákona věděla v době podání žádosti či nikoliv.


Pak je ovšem zřejmé, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu věcně správný; Nejvyšší soud České republiky proto dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o.s.ř. zamítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť žalobkyně s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu nákladů řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.


Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 16. března 2010
JUDr. Petr V o j t e k , v. r.
předseda senátu