25 Cdo 415/2004
Datum rozhodnutí: 25.03.2004
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb., § 104 předpisu č. 99/1963Sb.




25 Cdo 415/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. J. K., zastoupeného advokátem, proti žalované České republice Ministerstvu vnitra ČR, se sídlem v Praze 7, Nad Štolou 3, o 870.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. Zn. 35 C 29/96, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. srpna 2003, č. j. 42 Co 199/2003-219, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobou ze dne 8. 12. 1993 se žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 35 C 517/93 domáhal, aby byla žalované stanovena povinnost zrušit rozkaz N KS SNB O. ve věcech personálních č. 122 ze dne 24. 5. 1990 v článku týkajícím se žalobce a ukončit služební poměr v souladu s platnými právními normami, po dohodě se žalobcem, a uložena povinnost zaplatit mu částku 300.000,- Kč s příslušenstvím (v průběhu řízení rozšířenou o částky za další období) jako náhrady škody, která mu vznikla tím, že na základě uvedeného personálního rozkazu, dle jeho tvrzení neplatného, byl podle § 100 odst. 1 písm. g) zákona č. 100/1970 Sb. propuštěn ze služebního poměru bez jakýchkoliv náhrad.



Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 31. 7. 1996, sp. zn. 35 C 517/93, které nabylo právní moci dne 11. 9. 1996, vyloučil návrh, kterým se žalobce domáhal zaplacení peněžité částky, k samostatnému řízení, které bylo dále vedeno pod sp. zn. 35 C 29/96.

Usnesením Okresního soud v Ostravě ze dne 14. 2. 2003, č. j. 35 C 29/96-212, bylo toto řízení zastaveno a věc byla postoupena k vyřízení Ministerstvu vnitra České republiky. Soud dospěl k závěru, že pokud žalobce jako bývalý policista uplatňuje nárok na služební příjem, popř. nároky v souvislosti se skončením jeho služebního poměru u Policie ČR, není pro projednání nároků vyplývajících ze služebního poměru podle zákona č. 100/1970 Sb. dána pravomoc soudu podle ust. § 7 o. s. ř. Pro neodstranitelný nedostatek podmínky řízení tedy řízení podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. zastavil a věc postoupil orgánu příslušnému k rozhodování ve věcech služebního poměru policisty a o nárocích souvisejících s existencí či zánikem služebního poměru.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 27. 8. 2003, č. j. 42 Co 199/2003-219, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že neexistuje žádné zákonné ustanovení, které by zakládalo pravomoc soudu rozhodovat tento spor. Žalobce se domáhá zaplacení peněžité částky představující rozdíl mezi služebním příjmem, kterého v minulosti dosahoval, a příjmem stávajícím, tento nárok tedy vyplývá ze služebního poměru žalobce, který je poměrem veřejnoprávním, a pravomoc soudu tedy není dána (ust. § 7, § 103 a § 104 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání z důvodů podle ust. § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 o. s. ř. Namítá, že v řízení již byla provedena celá řada procesních úkonů, byla nařízena opakovaná jednání před soudem a byla vydána rozhodnutí, jejichž závěr je odlišný od napadeného usnesení, zejména cituje usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2002, č. j. 42 Co 1001/2001-186: pokud však v podaném odvolání žalobce tyto nedostatky zhojil, není již důvodu, aby o podání žalobce nebylo soudem prvního stupně jednáno a ve věci meritorně rozhodnuto. Poukazuje na to, že v průběhu řízení navrhoval další změnu žaloby (na přisouzení částky 1.205.000,- Kč s příslušenstvím), soud však na jeho návrhy nereagoval. Odvolací soud rovněž pochybil v tom, že v řízení nepostupoval v souladu s ust. § 213 o. s. ř. Žalobce vyčerpal všechny zákonné opravné prostředky a nyní má podle Listiny základních práv a svobod právo na to, aby se se svým požadavkem obrátil na soud. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., věc projednal podle ust. § 242 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle ust. § 239 odst. 2 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Podle ust. § 7 o. s. ř. v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány (odst. 1). Spory a jiné právní věci uvedené v odstavci 1, o nichž podle zákona rozhodly jiné orgány než soudy, soudy v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují za podmínek uvedených v části páté tohoto zákona (odst. 2). Jiné věci projednávají a rozhodují soudy v občanském soudním řízení, jen stanoví-li to zákon (odst. 3).

Podle ust. § 103 o. s. ř. kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení).

Podle ust. § 104 odst. 1 o. s. ř. jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví. Nespadá-li věc do pravomoci soudů nebo má-li předcházet jiné řízení, soud postoupí věc po právní moci usnesení o zastavení řízení příslušnému orgánu; právní účinky spojené s podáním žaloby (návrhu na zahájení řízení) zůstávají přitom zachovány.

Žalobce uplatnil nárok na peněžité plnění, který ve svých dalších podáních (ze dne 30. 1. 2000 na č. l. 130 spisu, ze dne 17. 10. 2001 na č. l. 174) skutkově odůvodnil tím, že byl žalovaným propuštěn ze služebního poměru způsobem, který je v rozporu s platnými právními normami, jeho služební poměr nadále trvá a každým dnem mu vzniká škoda z důvodu nepobírání služebního příjmu. Proto se domáhá náhrady ztráty na výdělku od data, kdy mu přestal být vyplácen služební příjem, do současnosti.

Ve smyslu přechodného ustanovení § 157 odst. 3 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, se nároky vzniklé ze služebního poměru posuzují podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti, ve znění pozdějších předpisů, kterým je upraven služební poměr, práva a povinnosti z něho vyplývající, základní otázky hmotného zabezpečení i nároky souvisící se skončením služebního poměru.

Služební poměr policisty je typickým právním poměrem státně zaměstnaneckým, veřejnoprávním. Vzniká mocenským aktem služebního funkcionáře (rozhodnutím o přijetí) a po celou dobu svého průběhu se výrazně odlišuje od poměru pracovního, který je naopak typickým poměrem soukromoprávním, jehož účastníci mají rovné postavení. To se projevuje v právní úpravě služební kázně, možnosti ukládání kázeňských odměn a trestů, omezených možnostech propuštění, úpravě služebního volna, nárocích na dovolenou, zvláštními nároky na skončení služebního poměru a také zvláštními ustanoveními o řízení před služebními funkcionáři. Právní úprava služebního poměru policisty totiž musí postihnout zvláštní povahu zaměstnavatele jako primárního nositele veřejné moci, potřebu začlenění policisty do organismu této veřejné moci a účast na jejím výkonu. Tato potřeba zasahuje tak daleko, že tu nejde o modifikaci soukromoprávního pracovního poměru, ale u některých kategorií veřejných a zvláště státních zaměstnanců o specificky státně zaměstnanecký poměr veřejného práva (srov. usnesení NS ČR ze dne 28. 5. 1998 sp. zn. 2 Cdon 949/97, publikované v časopisu Soudní judikatura č. 22/98, pořadové číslo 162).

Uplatněný nárok žalobce vyplývá z jeho služebního poměru ke Sboru národní bezpečnosti, a to i po jeho skončení, proto z hlediska ustanovení § 7 o. s. ř. je jinou věcí dle druhého odstavce tohoto ustanovení. Muselo by zde proto být speciální zákonné ustanovení, jež by založilo soudní pravomoc. O těchto nárocích však rozhodují ve smyslu citovaného zákona služební orgány (srov. ustanovení § 2 odst. 2 a § 116 a násl. citovaného zákona), tedy jiné orgány ve smyslu § 7 odst. 1 o. s. ř., a protože zákon č. 100/1970 Sb. ani jiný předpis nestanoví, že by o těchto nárocích mohl rozhodovat soud (§ 7 odst. 2 o. s. ř.), není pro rozhodování o uplatněném nároku žalobce dána pravomoc soudu. Závěr odvolacího soudu, že nejsou dány podmínky řízení, za nichž může soud ve věci jednat (§ 103 o. s. ř.), je tak správný.

Splnění podmínek řízení soud zkoumá kdykoli za řízení (§ 103 o. s. ř.), v případě neodstranitelného nedostatku podmínky řízení nemůže soud v řízení pokračovat a je povinen řízení zastavit (§ 104 odst. 1 věta první o. s. ř.). Není přitom rozhodné, kolik úkonů již bylo v řízení vykonáno, a pokud žalobce poukazuje na odůvodnění usnesení odvolacího soudu z 27. 9. 2002, je třeba uvést, že tímto rozhodnutím bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně, jímž byla podání žalobce odmítnuta pro neprojednatelnost jeho návrhu z důvodu nedostatečného vylíčení skutkových okolností, na jejichž základě byl nárok na peněžité plnění proti žalovanému uplatněn ( § 43 odst. 2 o. s. ř.), a to za situace, že nedostatky v tomto směru byly v podaném odvolání odstraněny.

Jen pro úplnost je třeba dodat, že není rozhodující, jak po právní stránce žalobce svůj nárok označil (zda jako náhradu škody způsobenou nesprávným úředním postupem), nýbrž rozhodující jsou skutková tvrzení, jimiž nárok odůvodňuje.

Jak vyplývá z uvedeného, rozhodnutí odvolacího soudu je správné, proto Nejvyšší soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 2, věta před středníkem, o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobce nemá na náhradu nákladů tohoto řízení právo a žalované v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. března 2004

JUDr. Marta Škárová,v.r.

předsedkyně senátu