25 Cdo 4147/2008
Datum rozhodnutí: 22.02.2011
Dotčené předpisy: § 50a obč. zák., § 575 obč. zák., § 415 obč. zák., § 420 obč. zák.




25 Cdo 4147/2008

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobců A) ČSAD SVT Praha, s. r. o. , sídlem v Praze 8, Křižíkova 4-6, IČ: 45805202, a B) JUDr. P. N., obou zastoupených JUDr. Jaromírem Bláhou, advokátem se sídlem v Praze 9, Žlebská 1621, proti žalované J. K., o 2.801.486,- Kč, vedené u Okresního soudu v Mělníku, pod sp. zn. 12 C 12/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2008, č.j. 22 Co 85/2008-212, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 15. dubna 2008, č.j. 22 Co 85/2008-212, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Mělníku rozsudkem ze dne 13. 5. 2005, č. j. 12 C 12/2005-110, zamítl žalobu na zaplacení částky 2.801.486,- Kč požadované na náhradě škody způsobené porušením závazku žalované uzavřít se žalobci kupní smlouvu k nemovitostem podle smlouvy o smlouvě budoucí a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 17. 7. 2001 účastníci uzavřeli smlouvu o uzavření budoucí kupní smlouvy ohledně pozemku p. č. 116/3 a budovy v P. K. za sjednanou kupní cenu 5.698.514,- Kč. Žalovaná v té době vedla spor u Obvodního soudu pro Prahu 8 o vydání těchto nemovitostí podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a ve smlouvě se účastníci zavázali uzavřít kupní smlouvu k uvedeným nemovitostem do 1 měsíce od právní moci vykonatelného rozsudku v restitučním sporu, na jehož základě se žalovaná stane vlastnicí předmětných nemovitostí. Žalobci 8. 7. 2002 vyplatili žalované zálohu na kupní cenu 300.000,- Kč, žalovaná začala pracovně působit u žalující společnosti a dostala k dispozici automobil. Rozsudek v restitučním sporu nabyl právní moci dne 26. 4. 2002 a v souvislosti s jednáním o uzavření kupní smlouvy žalovaná požadovala, aby kupní smlouva byla uzavřena až po vložení jejího vlastnického práva k nemovitostem do katastru nemovitostí. Následně probíhala mezi účastníky řada jednání, která však k uzavření kupní smlouvy nevedla, žalovaná byla vyzvána k podepsání již připravené kupní smlouvy a smlouva jí byla posléze předána k podpisu, v dubnu 2003 se dostavila do kanceláře žalující společnosti a sdělila, že smlouvu zapomněla, pak přestala komunikovat a v červenci poslala SMS zprávu, že nemovitost prodala jinému. Bylo zjištěno, že dne 28. 5. 2003 uzavřela kupní smlouvu na předmětné nemovitosti s jinou společností za kupní cenu 8.500.000,- Kč. Vyplacenou zálohu 300.000,- Kč posléze žalobcům vrátila. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaná žádnou právní povinnost neporušila, kupní smlouvu se zavázala uzavřít do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí soudu v restituční věci, tato lhůta uplynula 26. 5. 2002, ke změně lhůty písemně nedošlo a její smluvní povinnost ze smlouvy o smlouvě budoucí po roce zanikla, tj. dne 26. 5. 2003. Protože kupní smlouvu na předmětné nemovitosti s jiným kupcem uzavřela až po uplynutí jednoho roku, tj. doby, po kterou se účastník smlouvy o smlouvě budoucí může domáhat nahrazení projevu vůle podle § 50a odst. 2 obč. zák., žádnou svou povinnost neporušila. Kromě toho částka požadovaná žalobci, tj. rozdíl mezi kupní cenou sjednanou účastníky ve smlouvě o smlouvě budoucí a částkou, za níž žalovaná předmětné nemovitosti prodala, nepředstavuje škodu ani ušlý zisk.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 8. 11. 2005, č. j. 22 Co 366/2005-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že k zániku práv a povinností ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě došlo až převedením vlastnického práva na třetí osobu z důvodu nemožnosti plnění ve smyslu § 575 odst. 1 obč. zák. a tímto okamžikem byl zánik práv a povinností ze smlouvy nahrazen odpovědnostními vztahy mezi účastníky. Žalobci však neprokázali vznik škody či ušlého zisku, neboť v souvislosti s budoucí koupí nevynaložili žádné finanční prostředky a jejich majetek se tak nezmenšil, a neprokázali, že by v souvislosti s touto budoucí koupí vstoupili do závazkového vztahu s další osobou, které by se nemovitosti zavázali prodat. Vzhledem k tomu, že žalobci nejsou podnikateli v oboru obchodování s nemovitostmi, nelze přijmout argumentaci, že v důsledku škodné události nedošlo k rozmnožení jejich majetkových hodnot, ač se to dalo očekávat s ohledem na pravidelný běh věcí.

Tento rozsudek byl k dovolání žalobců zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2007, č.j. 25 Cdo 1415/2006-189, a věc byla vrácena krajskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že charakter ušlého zisku může mít i majetková újma spočívající v tom, že nedošlo k nabytí vlastnického práva na základě kupní smlouvy, neboť ušlým ziskem je i majetkový přínos ve výši rozdílu mezi smluvenou kupní cenou a hodnotou nemovitosti, jehož bylo možno důvodně očekávat.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 15. 4. 2008, č.j. 22 Co 85/2008-212, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a shodně s ním dovodil, že žalobci neprokázali změnu lhůty ke splnění závazku ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě. Avšak ta okolnost, že nevyužili možnosti dané zákonem a nedomáhali se u soudu ve lhůtě jednoho roku, aby prohlášení vůle žalované bylo nahrazeno soudním rozhodnutím, nemá za následek zánik práv a povinností ze smlouvy o smlouvě budoucí, jak dovodil soud prvního stupně, nýbrž následkem je promlčení, tedy nemožnost domáhat se úspěšně nahrazení projevu vůle soudním rozhodnutím. Protože žalobci nezískali nemovitosti za dohodnutou výhodnou cenu, vznikla jim škoda v podobě ušlého zisku. Žalovaná porušila právní povinnost, k níž se zavázala smlouvou o budoucí kupní smlouvě, neboť neuzavřela za dohodnutých podmínek kupní smlouvu se žalobci. Avšak škoda, jež žalobcům vznikla, není v příčinné souvislosti s neuzavřením kupní smlouvy žalovanou, neboť žalovaná prodala nemovitosti až po uplynutí roční promlčecí doby za situace, že žaloba na nahrazení projevu vůle nebyla podána, a pokud by byla podána později, žalovaná by se ubránila námitkou promlčení. Odvolací soud dovodil, že příčinou vzniku škody je skutečnost, že žalobci nevyužili zákonem daného práva a nedomáhali se žalobou u soudu nahrazení projevu vůle žalované poté, co s nimi ve sjednané lhůtě kupní smlouvu neuzavřela. Pokud by žalobu podali, bylo by jí vyhověno za předpokladu, že by žalovaná vlastnictví k nemovitostem nepozbyla, a pokud by v průběhu zákonem stanovené promlčecí doby převedla nemovitosti na jiného, žaloba na nahrazení projevu vůle byla by zamítnuta a práva a povinnosti plynoucí ze smlouvy, které zanikly pro nemožnost plnění, by byly nahrazeny odpovědnostními vztahy mezi účastníky. Příčinná souvislost by byla dána, jestliže po podání žaloby na nahrazení projevu vůle by žalovaná převedla nemovitosti na jinou osobu v průběhu jednoleté promlčecí doby.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají je z důvodu podle ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Namítají, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti uzavřít smlouvu a vznikem škody na straně toho, s nímž měla být kupní smlouva uzavřena. Podle závěru odvolacího soudu jim škoda vznikla, žalovaná porušila právní povinnost, k níž se smlouvou o smlouvě budoucí zavázala, avšak odvolací soud v rozporu s hmotným právem dovodil neexistenci příčinné souvislosti. Poukazují na to, že žalovaná již od počátku jednala s nimi v hrubém rozporu s dobrými mravy, úmyslně neuzavřela kupní smlouvu a následně sama zmařila veškeré právním řádem předpokládané možnosti tak učinit, a přestože neměla v úmyslu kupní smlouvu s nimi uzavřít, přijímala výhody plynoucí ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, vědomě předstírala ochotu smlouvu uzavřít a zároveň jednání protahovala a oddalovala, vymlouvala se z jednání se žalobci, a to za situace, kdy byla v jednání s budoucím kupcem, takže její odpovědnost za škodu je dána i podle ustanovení § 424 obč. zák. Dovolatelé namítají, že výklad zastávaný odvolacím soudem ohledně příčinné souvislosti je nepřiměřeně restriktivní a znamenal by nemožnost domoci se náhrady škody po uplynutí jednoleté promlčecí doby pro podání žaloby na nahrazení projevu vůle. K podání žaloby na nahrazení projevu vůle žalobci nepřistoupili právě v důsledku nemorálního jednání žalované. Navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 15. dubna 2008, Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, oprávněnou osobou (účastníky řízení) v zastoupení advokátem (§ 241 odst. 1 o. s. ř.), dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., je důvodné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu se v dané věci řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen pro řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř.

Zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. shledal dovolací soud v otázce příčinné souvislosti mezi porušením smluvní povinnosti ze smlouvy o smlouvě budoucí a vznikem škody na straně druhé smluvní strany, kterou odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem.

Právní posouzení příčinné souvislosti spočívá ve stanovení, mezi jakými skutkovými okolnostmi má být její existence zjišťována. Otázkou skutkovou je pak zjištění, zda protiprávní úkon škůdce a vzniklá škoda na straně poškozeného jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku, tedy zda příčinná souvislost v daném případě skutečně existuje.

Odvolací soud založil své rozhodnutí na závěru, že příčinou vzniku škody žalobců je skutečnost, že se ve lhůtě stanovené zákonem nedomáhali u soudu nahrazení projevu vůle žalované, a proto škoda, jež jim vznikla, není v příčinné souvislosti s jednáním žalované. Především je třeba říci, že skutková okolnost, že žalobci včas nebo vůbec - nepodali žalobu na nahrazení projevu vůle (§ 50a odst. 2 obč. zák.), nemohla sama o sobě způsobit ztrátu majetkového přínosu, jehož se jim mělo podle smlouvy o smlouvě budoucí dostat. Příčinou vzniku škody může být totiž jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodlivý následek nenastal. Závazek ze smlouvy o budoucí kupní smlouvě, který působí jen mezi jejími účastníky a nikoliv absolutně, zaniká nemožností plnění (§ 575 obč. zák.), tedy prodejem věci jinému, a to bez ohledu na to, zda již u soudu probíhá řízení o nahrazení projevu vůle (§ 50a odst. 2 obč. zák.) či nikoliv, a bez ohledu na to, zda právo druhé strany domáhat se u soudu nahrazení projevu vůle se již promlčelo či nikoliv. Skutečnost, že ve lhůtě jednoho roku nebyla žaloba podle § 50a odst. 2 obč. zák. podána, znamená sice promlčení práva žalobců žádat u soudu nahrazení projevu vůle druhé smluvní strany, ale pouhým uplynutím této doby závazek sám nezaniká. Právní názor odvolacího soudu, že pouze v případě zamítnutí žaloby na nahrazení projevu vůle z důvodu prodeje věci jinému v době před uplynutím promlčecí doby by bylo možno v jednání žalované spatřovat porušení povinnosti v příčinné souvislosti se vznikem škody, není správný, nehledě k tomu, že odpovědnost za škodu způsobenou nesolidním jednáním jedné z budoucích smluvních stran může být dána i v případě, že závazek uzavřít určitou smlouvu s konkrétním partnerem není žádným platným smluvním ujednáním založen.

Otázkou odpovědnosti za škodu vzniklou chováním potencionálních smluvních partnerů při jednání o uzavření smlouvy se dovolací soud opakovaně zabýval, byť na poněkud odlišném skutkovém základě. Např. v rozsudku ze dne 27. ledna 2004, sp. zn. 25 Cdo 695/2003, dovodil, že ten, kdo porušil závazek prodat nemovitost, odpovídá druhému účastníkovi smlouvy o smlouvě budoucí za škodu, která mu vznikla v souvislosti se zajišťováním finančních prostředků na koupi nemovitosti. V rozsudku ze dne 11. října 2006, sp. zn. 29 Odo 1166/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2007, pod č. 82, byla z hlediska § 415 a 420 obč. zák. řešena odpovědnost za škodu vzniklou porušením předsmluvní povinnosti bezdůvodným ukončením jednání o uzavření smlouvy za situace, že tato jednání dospěla do stadia, kdy jedna ze stran kontraktačního procesu byla v důsledku chování druhé potencionální smluvní strany v dobré víře, že předpokládaná smlouva bude uzavřena, a k ukončení jednání druhá strana přistoupila, aniž k tomu měla legitimní důvod. V rozsudku ze dne 2. září 2008, sp. zn. 25 Cdo 127/2007, Nejvyšší soud rovněž uvedl, že je obecně platný právní názor, že při respektování zásady smluvní volnosti a rovného postavení účastníků lze chování jednoho z potencionálních smluvních partnerů považovat za protiprávní za předpokladu, že jednání o uzavření smlouvy dospělo do stadia, kdy jedna ze stran byla v důsledku chování druhé strany v dobré víře, že smlouva bude uzavřena, a druhá strana ukončila jednání o uzavření smlouvy, aniž k tomu měla legitimní důvod. Dále se zde uvádí, že porušení prevenční povinnosti má za následek vznik odpovědnosti za škodu podle § 420 obč. zák., jsou-li splněny další zákonem stanovené podmínky a nešlo-li o úmyslné jednání v rozporu s dobrými mravy (§ 424 obč. zák.), kdy příčinou vzniku újmy druhé strany bylo úmyslné jednání (alespoň ve formě nepřímého úmyslu), dobrým mravům odporující.

I když v dané věci nejde o náhradu skutečné škody, jak tomu bylo ve shora uvedených případech, nýbrž o náhradu ušlého zisku, bylo úkolem soudu v tomto řízení na základě zjištěného skutkového stavu řešit otázku příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a škodou žalobců, a to nejen z hlediska § 420 obč. zák., ale i z hlediska § 424 obč. zák. Vycházeje z nesprávného právního názoru o příčině vzniku škody, spočívající v jednání či opomenutí žalobců podat žalobu, odvolací soud se otázkou příčinné souvislosti mezi jednáním žalované a ztrátou očekávaného zisku na straně žalobců již nezabýval. Přitom bylo třeba na straně žalované zhodnotit nejen samotný fakt neuzavření kupní smlouvy, ale i její jednání v průběhu celého kontraktačního procesu. Jak totiž vyplývá ze skutkových zjištění, žalovaná dne 8. 7. 2002 převzala v hotovosti zálohu na kupní cenu 300.000,- Kč a na základě dohody o pracovní činnosti začala působit u žalující společnosti, od níž dostala k dispozici osobní automobil. Poté co rozsudek, jímž jí byly vydány sporné nemovitosti, nabyl dne 26. 4. 2002 právní moci, vyjádřila přání uzavřít kupní smlouvu až po vložení vlastnického práva do katastru nemovitostí, pak probíhala další jednání o přípravě kupní smlouvy v prosinci 2002, v lednu 2003 byl připraven návrh kupní smlouvy, žalovanou se nedařilo zastihnout, k podpisu smlouvy 18. 3. 2003 se nedostavila, kupní smlouva jí pak byla předána, v dubnu 2003 uvedla, že kupní smlouvu zapomněla, a následně přestala komunikovat až do července 2003, kdy sdělila, že nemovitosti prodala třetí osobě.

Dospěl-li odvolací soud k závěru o příčině vzniku škody, aniž zhodnotil všechny konkrétně zjištěné skutečnosti rozhodné z hlediska v úvahu přicházejících zákonných ustanovení, je jeho právní posouzení věci neúplné, a tudíž nesprávné.

Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o. s. ř.) a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. února 2011
JUDr. Marta Škárová, v. r.
předsedkyně senátu