25 Cdo 4146/2009
Datum rozhodnutí: 22.12.2010
Dotčené předpisy: § 421a odst. 1 obč. zák., § 441 obč. zák., § 3 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 4146/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobce EXIMPO, a. s. , IČ 00485942, se sídlem v Praze 7, Tusarova 45, zastoupeného JUDr. Jiřím Šetinou, advokátem se sídlem v Proseči u Skutče, Kutřín 6, proti žalovanému MERCIA, spol. s r. o. , IČ 00580414, se sídlem v Chrudimi, Dašická 1228, zastoupenému Mgr. Janem Vrbenským, advokátem se sídlem v Praze 3, K Lučinám 2489/12, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp. zn. 8 C 302/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 6. 5. 2009, č.j. 18 Co 577/2008-292, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobce se na žalovaném (po částečném zpětvzetí žaloby) domáhal zaplacení částky 29.983,- Kč s příslušenstvím s tím, že při mytí automobilu žalobce došlo v mycí lince žalovaného k jeho poškození.

Okresní soud v Chrudimi poté co jeho původní zamítavý rozsudek ze dne 19. 2. 2008 byl k odvolání žalobce odvolacím soudem zrušen pro nepřezkoumatelnost [§ 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř.] rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 7. 10. 2008, č.j. 8 C 302/2004-268, kterým byla žaloba zamítnuta a žalobci byla uložena povinnost nahradit náklady řízení. Okresní soud vyšel ze zjištění, že dne 13. 12. 2002 v mycí lince žalovaného došlo k poškození automobilu Mercedes Benz Vito ve vlastnictví leasingové společnosti, který měl na základě smlouvy ze dne 20. 2. 2001 pronajatý žalobce, že řidič poškozeného vozidla a zaměstnanec žalobce chybně najel do mycí linky tak, že levé zadní kolo vozidla bylo mimo prostor vymezený vodicími lištami v dráze portálu mycí linky, který následně do vozidla narazil. Znaleckým posudkem bylo prokázáno, že mycí zařízení žalovaného nebylo vybaveno automatickým blokováním činnosti pro případ chybného najetí auta mimo prostor vymezený vodicími lištami a pro takový případ bylo vybaveno pouze automatickým vypnutím myčky při přetížení motorů pojezdu portálu myčky. Uvedené zabezpečení bylo aktivováno kontaktem portálu mycí linky s vozidlem žalobce. Soud vzal za zjištěné, že k poškození vozidla došlo opřením portálu myčky o ochrannou lištu automobilu. Za těchto okolností soud dovodil, že škoda na vozidle byla způsobena okolnostmi, které mají původ v povaze mycí linky žalovaného, který za škodu objektivně odpovídá podle ustanovení § 421a odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák.). Soud tak zohlednil skutečnost, že mycí linka se mohla rozjet i v případě, že automobil byl najetý mimo prostor vymezený vodicími lištami, přestože byla linka označována za samoobslužnou, bez nutnosti stálé přítomnosti pracovníka jejího provozovatele, který by byl schopen bezprostředně, tedy ještě před poškozením auta, reagovat na jakoukoliv chybu zákazníka. Okresní soud žalobu zamítl z důvodu nedostatku aktivní věcné legitimace, neboť v době vzniku škody bylo vozidlo ve vlastnictví leasingové společnosti. Soud též poznamenal, že předmětem sporu po zpětvzetí žaloby a zastavení řízení zůstala částka 29.983,- Kč s úrokem z prodlení. Znalcem zjištěná škoda na vozidle žalobce byla stanovena na 21.500,- Kč a žalobce od pojišťovny na náhradu této škody obdržel 19.720,- Kč. Posléze sice pojišťovna dospěla k závěru, že sjednané pojištění se na uvedenou událost nevztahuje, rozhodla se však vyplacenou částku nevymáhat zpět. Dne 19. 2. 2004 byl ukončen leasingový vztah a automobil přešel do vlastnictví žalobce, zároveň mu leasingový pronajímatel postoupil právo uplatňovat veškeré nároky a práva související s předmětem leasingu. Podle soudu v řízení nebylo prokázáno, že by leasingová společnost za trvání leasingu nebo po jeho skončení žalobci postoupila právo na náhradu škody za žalovaným.

Krajský soud v Hradci Králové pobočka v Pardubicích k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, č.j. 18 Co 577/2008-292, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil aktivní věcnou legitimaci žalobce, a to z jednání žalobce a leasingové společnosti v tom směru, že žalobce mohl vůči třetím osobám uplatňovat veškerá práva vzniklá leasingové společnosti ve spojitosti s automobilem, tedy i pohledávku k náhradě škody způsobené na automobilu. Přechod pohledávky na žalobce při skončení leasingového vztahu bylo třeba podle odvolacího soudu posoudit jako platné postoupení pohledávky ve smyslu § 524 obč. zák. Odvolací soud se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o plné odpovědnosti žalovaného za škodu, neboť bezprostřední příčinou nárazu myčky do automobilu bylo, že část vozidla stála mimo vymezený prostor. Bez tohoto chybného najetí by k nárazu nemohlo dojít, tím se poškozený podílel na způsobení škody, a jeho spoluzavinění podle § 441 obč. zák. posoudil odvolací soud za daných skutkových okolností v rozsahu cca jedné poloviny. Žalobce by tak podle odvolacího soudu měl nárok pouze na částku 10.750,- Kč. Odvolací soud posoudil věc též z hlediska ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Uvedl, že právo na náhradu škody na majetku je, zejména v případech objektivní odpovědnosti škůdce, především právem na reparaci majetkové újmy, tedy na obnovení majetkového stavu poškozeného v době před poškozením. V daném případě žalovaný, který provozuje autorizovaný autoservis, byť jiné značky, než je poškozený automobil, nabídl žalobci bezplatnou odbornou opravu vzniklého poškození automobilu. Žalobce si též ponechal plnění vyplacené pojišťovnou, které pokrývalo téměř celou vzniklou škodu, tedy i tu část škody, za niž žalovaný neodpovídal. Pokud za těchto okolností žalobce stále trval na úhradě celé vzniklé škody v penězích, pak podle odvolacího soudu, uplatňoval své právo v rozporu s dobrými mravy, neboť se snažil využít vzniklé situace k tomu, aby se mu dostalo více, než kolik je třeba k reparaci majetkové újmy, jež mu vznikla. Takové chování ovšem podle odvolacího soudu nepožívá právní ochrany.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a), c) a odst. 3 o. s. ř. a v němž odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Namítá, že odvolací soud se právní konstrukcí spoluzavinění poškozeného snaží obcházet ustanovení § 421a obč. zák., který upravuje odpovědnost za škodu způsobenou okolnostmi, které mají původ v povaze přístroje, a této odpovědnosti se nelze zprostit. Dovolatel se též neztotožňuje se závěrem odvolacího soudu, který v jeho postupu shledal výkon práva odporující dobrým mravům, preferenci tzv. naturální restituce označuje za zcela poplatnou dnes již neplatné právní úpravě a odkazuje na ustanovení § 442 obč. zák. upravující způsob a rozsah náhrady škody. Aplikaci ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. považuje dovolatel za účelovou a svůj postup za souladný s ustanovením § 442 odst. 2 obč. zák. Dovolatel též tvrdí, že náhradu ze soukromého pojištění nelze započítávat nebo jinak slučovat s náhradovým řízením podle ustanovení § 420 až § 424 obč. zák. a zpochybňuje závěr odvolacího soudu, který považuje náhradu z pojistné smlouvy za bezdůvodné obohacení. Dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně.

Vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán 6. 5. 2009, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12 čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Podle § 237 o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [(písm. a)], jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [(písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [(písm. c)].

Předpoklady přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. a) b) o. s. ř. splněny nejsou, zbývá posoudit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Otázky posouzení správnosti a úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají.

Dovolatel žádnou otázku zásadního právního významu neformuluje, pouze zpochybňuje správnost právního posouzení věci odvolacím soudem v otázkách stanovení podílu poškozeného na vzniku škody, výkonu práva žalobce v rozporu s dobrými mravy a pojetí skutečné škody.

Předpokladem vzniku odpovědnosti poskytovatele služby za škodu ve smyslu ustanovení § 421a obč. zák. není porušení právní povinnosti ani zavinění. Uvedené odpovědnosti se poskytovatel služby nemůže zprostit. V úvahu přichází ovšem spoluzavinění poškozeného podle § 441 obč. zák. (srov. zprávu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ČSR ze dne 4. 8. 1986, sp. zn. Cpj 44/85, uveřejněnou pod č. 2/1987 ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek, s. 104).

Byla-li škoda způsobena také (či výlučně) jednáním poškozeného (žalobce), v tomto rozsahu je vyloučena odpovědnost škůdce (žalovaného). Chybí totiž jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, a to příčinná souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním škůdce, popř. kvalifikovanou událostí, za níž žalovaný odpovídá na objektivním principu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2008, sp. zn. 25 Cdo 657/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2008, sp. zn. 25 Cdo 1500/2006). Pokud povaha přístroje (věci) byla jednou z příčin vzniku škody a další spočívá v jednání poškozeného, nese poškozený škodu poměrně a částečně za ni odpovídá ten, který při plnění závazku předmětný přístroj užil (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2008, sp. zn. 25 Cdo 22/2008).

Jestliže tedy odvolací soud při stanovení míry odpovědnosti za způsobenou škodu zohlednil i jednání poškozeného, jehož zaměstnanec v rozporu s pokyny k použití myčky najel do ní tak, že část vozidla stála mimo vymezený prostor, což způsobilo náraz myčky do automobilu, a v důsledku toho dovodil, že žalovaný odpovídá za vzniklou škodu jen zčásti, posoudil věc v souladu s hmotným právem a ustálenou judikaturou.

Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, C.H.Beck, svazek 3, pod C 308, dále usnesení ze dne 28. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 177/2004, ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 22 Cdo 1795/2006, nebo ze dne 31. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1096/2008) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu, s obecným dosahem pro soudní praxi.

Na právní konstrukci skutečné škody , respektive na dovoláním zpochybněných právních závěrech, že do skutečné škody je nutno započítat náhradu, kterou poškozený obdržel z titulu pojištění svého majetku, že náhrada dle pojistné smlouvy je bezdůvodným obohacením a že naturální restituce má přednost před peněžitou náhradou, napadené rozhodnutí nespočívá. Plnění poskytnuté pojišťovnou bez opory v pojistné smlouvě, které se pojišťovna rozhodla na žalobci nevymáhat zpět, a odmítnutí nabídky žalovaného opravit poškozené auto byly pouze okolnostmi, které odvolací soud bral v úvahu při posouzení rozporu jednání žalobce s dobrými mravy. Přitom použití ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. nelze vyloučit na základě úvahy, že výkon práva, který odpovídá zákonu, je vždy v souladu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Co 263/2001).

Ani námitka procesní vady (porušení zásady dvojstupňovitosti) nezahrnuje-li řešení otázky zásadního právního významu není způsobilá založit přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Jelikož dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, Nejvyšší soud je podle § 243b odst. 5 věty první o.s.ř. za užití § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení Nejvyšší soud rozhodl dle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu, neboť žalobce s ohledem na výsledek dovolacího řízení nemá na náhradu svých nákladů právo, zatímco žalovanému žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 22. prosince 2010

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu