25 Cdo 4138/2011
Datum rozhodnutí: 28.03.2013
Dotčené předpisy: § 444 odst. 1 obč. zák., § 7 odst. 3 předpisu č. 440/2001Sb.




25 Cdo 4138/2011

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. Č. , zastoupené JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Bolzanova 1, proti žalované Tělocvičné jednotě Sokol Opava , se sídlem v Opavě, Boženy Němcové 22, IČO 13643185, zastoupené Rostislavem Tomisem, advokátem se sídlem v Opavě, Hauerova 3, o náhradu škody, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 139/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2011, č. j. 57 Co 59/2011-323, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. 7. 2011, č. j. 57 Co 59/2011-323, ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba na zaplacení částky 241.800,- Kč zamítá, a ve výrocích o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky a vůči státu, se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala náhrady škody na zdraví (ztížení společenského uplatnění), která jí byla způsobena dne 5. 10. 2002 na atletickém stadionu v Opavě, kde při práci členky technické čety byla zasažena do hlavy letícím diskem a utrpěla tříštivou zlomeninu frontální kosti lebeční vpravo s trvalými následky.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 13. 5. 2010, č. j. 13 C 139/2006-252, ve spojení s opravným usnesením ze dne 11. 6. 2010, č. j. 13 C 139/2006-263, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni 483.600,- Kč s příslušenstvím, ohledně částky 516.400,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl, zastavil řízení ohledně části úroků z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že dne 5. 10. 2002 na stadionu v Opavě při lehkoatletických závodech byla tehdy třináctiletá žalobkyně zasažena do hlavy letícím diskem a utrpěla tříštivou zlomeninu kosti lebeční vpravo, pro kterou se následujícího dne podrobila operaci. Žalobkyni zůstala po ukončení léčby jizva a kostní defekt v klenbě lební, nedošlo k organickému poškození centrálního nervového systému, nadále je však v péči psychologů a psychiatrů z důvodu organické halucinózy, posttraumatického postkomočního mozkového syndromu a protrahované depresivní reakce, podle lékařů je její duševní stav do budoucna ovlivnitelný psychiatrickou péčí a vhodnou psychoterapií. Žalobkyně do té doby dosahovala výborných školních výsledků na základní škole zaměřené na sport, intenzivně sportovala, věnovala se atletice, plavání a volejbalu, zamýšlela studovat sportovní gymnázium. V důsledku úrazu sportuje již jen rekreačně, trpí bolestmi hlavy a únavou, straní se kolektivu. Soud prvního stupně posoudil odpovědnost žalované podle § 420a obč. zák. a výši náhrady za ztížení společenského uplatnění určil podle § 444 odst. 1 obč. zák. a § 7 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (dále též jen vyhláška ), na základě bodového ohodnocení stanoveného znaleckým posudkem částkou 241.800,- Kč (2015 bodů x 120 Kč), zvýšenou na dvojnásobek podle § 7 odst. 3 vyhlášky s přihlédnutím k velmi nízkému věku žalobkyně v době úrazu a též k zdravotním dopadům na její duševní stav (celkem tedy 483.600,- Kč).

K odvolání obou účastníků Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 19. 7. 2011, č. j. 57 Co 59/2011-323, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že žalobu v rozsahu 241.800 Kč s příslušenstvím zamítl, změnil jej i v délce pariční lhůty, jinak jej v tomto výroku a v zamítavém výroku ve věci samé potvrdil; rozhodl též o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Ztotožnil se se skutkovými zjištěními i právním posouzením věci, nesdílel však závěry soudu prvního stupně o důvodech pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění. I když věk, ve kterém žalobkyně úraz utrpěla, byl nízký a důsledky úrazu bude muset snášet dlouhou řadu let, nelze odhlédnout od toho, že omezení ji s výjimkou aktivního sportu ze života nijak nevyřadilo, žije plnohodnotný život, byť s nutností medikace, proto je základní výměra náhrady za ztížení společenského uplatnění dostačující.

Proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 241.800,- Kč, podala žalobkyně dovolání, jež odůvodňuje nesprávným právním posouzením věci. Namítá, že právní závěr odvolacího soudu je v rozporu se sjednocujícím stanoviskem Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010. Úraz, který utrpěla v dětském věku, zásadně omezil její uplatnění ve všech sférách života, především ji pak zcela vyloučil z aktivního sportovního života, který před úrazem vedla. V tak nízkém věku lze těžko očekávat mimořádnou kvalitu života v době před úrazem, když byla na začátku života, veškeré aktivity měla před sebou, a nelze vyloučit, že by v některém oboru dosáhla mimořádnosti. Trpí několika psychiatrickými diagnózami, pro které je léčena a užívá medikamenty, při jejichž vysazení by nebyla schopna fungovat v běžném životě, a sníženým sebehodnocením a odolností vůči psychické zátěži. Vede minimální společenský život, prožívá psychickou nepohodu, mívá vidiny, slyšiny, strach. Odvolací soud tak nepostupoval v souladu se zásadou přiměřenosti vyplývající z judikatury Ústavního soudu ČR. Navrhuje, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu v dovoláním napadeném výroku zrušil a věc vrátil v uvedeném rozsahu odvolacímu soudu.

Žalovaná ve vyjádření k dovolání uvedla, že napadené rozhodnutí je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, závěry v něm uvedené nejsou diskriminační a zákonné důvody pro zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění nejsou dány. Tvrzení žalobkyně o závažnosti jejích trvalých zdravotních následků jsou do značné míry nepodložená a účelová. Navrhuje, aby dovolání žalobkyně bylo jako nedůvodné zamítnuto.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) o dovolání rozhodl podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012 srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. dále též jen o.s.ř. ) vzhledem k tomu, že dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 19. 7. 2011. Shledal, že dovolání, které bylo podáno včas, účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o.s.ř.), je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci, které žalobkyně uplatňuje jako důvod dovolání, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval. Při posuzování, zda je tento dovolací důvod naplněn, je dovolací soud vázán tím, jak je vymezen v dovolání (§ 242 odst. 3 o.s.ř.); dovolatelka vytýká odvolacímu soudu závěr, že její nízký věk v době úrazu nezakládá důvod pro mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky na dvojnásobek základního bodového ohodnocení.

Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. se odškodnění ztížení společenského uplatnění určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví. Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

Podle § 7 odst. 1 vyhlášky se výše odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění stanoví na základě bodového ohodnocení stanoveného v lékařském posudku. Podle odst. 3 tohoto ustanovení může soud ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele odškodnění stanovené podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

Podle této úpravy představuje odškodnění ztížení společenského uplatnění již v základní výměře samo ve své podstatě náhradu za nepříznivé důsledky pro životní úkony poškozeného, pro uspokojování jeho životních a společenských potřeb a pro plnění jeho společenských úkolů. Již přiznání základního odškodnění tedy předpokládá, že dosavadní možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti jsou v důsledku poškození zdraví objektivně omezeny. Při určení základního ohodnocení ztížení společenského uplatnění je v rámci sazby zohledňován i věk poškozeného v době vzniku škody, jak to výslovně stanoví § 3 odst. 1 vyhlášky. Zvýšení odškodnění podle ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky přichází v úvahu ve výjimečných případech hodných mimořádného zřetele, kdy možnosti poškozeného uplatnit se v životě jsou velmi výrazně omezeny či zcela ztraceny ve srovnání s úrovní jeho kulturních, sportovních či jiných aktivit v době před vznikem škody (srov. stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 12. 1. 2011, Cpjn 203/2010, uveřejněné pod č. 50/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Úsudek soudu o přiměřenosti zvýšení odškodnění vychází jednak z konkrétních, individuálně určených okolností posuzované věci, jednak z obecné zkušenosti soudu s přihlédnutím k jiným případům podobného druhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1106/2008, publikovaný pod C 9037 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck dále jen Soubor ). Lékařská hlediska významná pro stanovení základního bodového ohodnocení jsou jen východiskem pro určení výše odškodnění, v němž klíčovou úlohu hraje zjištění, jak se utrpěná poškození zdraví projevují v životě konkrétního poškozeného.

Vzhledem k tomu, že § 7 odst. 3 vyhlášky je normou s relativně neurčitou hypotézou umožňující posoudit s ohledem na okolnosti každého jednotlivého případu, jaké zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je v konkrétním případě přiměřené , opírá se hodnocení závažnosti trvalých zdravotních následků především o srovnání aktivit a způsobu života poškozeného před poškozením zdraví a po ustálení zdravotního stavu po jeho poškození (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 759/2005, publikovaný v Souboru pod C 4277). Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění je opodstatněno zejména v případech, kdy společenské, kulturní, sportovní a jiné zapojení poškozeného bylo na vyšší úrovni a po ustálení zdravotního stavu poškozeného je další pokračování v těchto činnostech velice ztíženo, popř. vyloučeno, a kdy následky poškození zdraví se negativně projevují v řadě činností a oblastí života poškozeného. U velmi mladých poškozených pak vystupuje do popředí okolnost, že poškození zdraví jim znemožnilo rozvinutí potenciálních schopností a jakékoli plnohodnotné společenské uplatnění v celém jejich budoucím životě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1225/2012). Mimořádné zvýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění aktuální judikatura neomezuje pouze na případy vysoké a mimořádné úrovně předchozího uplatnění poškozeného ve společnosti, nýbrž je přiznává i v případech, kdy úroveň kulturních, sportovních a jiných aktivit poškozeného před vznikem škody nebyla vysoká a mimořádná (nešlo o špičkové umělce, vrcholové sportovce apod.), a o zvlášť výjimečný případ hodný mimořádného zřetele jde z jiných důvodů, přičemž je třeba diferencovat i různou intenzitu následků takové zvýšení odůvodňujících (srov. již zmíněné stanovisko Rc 50/2011, dále rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 25 Cdo 968/2008, publikované tamtéž pod č. 8/2011, ze dne 16. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 1925/2008, publikované v Souboru pod C 8086, usnesení ze dne 17. 2. 2009, sp. zn. 25 Cdo 4438/2008, nebo rozsudek ze dne 8. 2. 2012, sp. zn. 25 Cdo 3086/2009). Ústavně konformní výklad vyhlášky č. 440/2001 Sb. totiž klade důraz na přiměřenost odškodnění (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 350/03, přičemž tam uvedená hlediska pro posouzení rozsahu tohoto nároku jsou uvedena pouze příkladmo).

V projednávané věci bylo zjištěno (skutkový stav nepodléhá dovolacímu přezkumu), že žalobkyně se před úrazem velmi aktivně věnovala sportu atletice, plavání a volejbalu, úspěšně reprezentovala školu a zamýšlela studovat sportovní gymnázium. Po úrazu, který utrpěla v pouhých třinácti letech, může nyní sportovat jen rekreačně, trpí bolestmi hlavy, závratěmi a strachem z pádu, je zvýšeně unavená, trpí posttraumatickou stresovou poruchou v důsledku otřesného zážitku, musí docházet na psychoterapii a brát tomu odpovídající léky. Je tedy zřejmé, že žalobkyně je po úrazu omezena v široké řadě aktivit, zejména sportovních, které před úrazem ve značné intenzitě vykonávala. Poškození zdraví v tak mladém věku jí znemožnilo rozvinout potencionální sportovní talent a pokračovat v aktivním tréninku, zlepšovat sportovní výkony, a studovat na sportovně zaměřené střední škole. Jestliže byl sport již v dětském věku významnou životní hodnotou žalobkyně a po úrazu je v aktivní činnosti v tomto směru velmi výrazně omezena, je nutno dovodit, že trvalé poškození zdraví žalobkyni vyřadilo z řady činností, kterými se mohla zabývat; nejde proto jen o běžný (ve smyslu vyhlášky) zásah do dosavadního způsobu života, nýbrž vzhledem k věku a šíři dosavadních aktivit, které byly pro žalobkyni prioritní, se již jedná o dopad vykazující rysy mimořádnosti ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky. Okolnost, že žalobkyně nemá kromě psychických následků jiné zdravotní problémy, je soběstačná, vystudovala úspěšně střední i vysokou školu, přitom závěr o výjimečnosti případu hodného mimořádného zřetele nevylučuje (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1875/2003, publikovaný v Souboru pod C 2991).

Nepovažoval-li tedy odvolací soud výrazné omezení žalobkyně ve sportovních aktivitách od útlého věku za výjimečný případ hodný mimořádného zřetele ve smyslu § 7 odst. 3 vyhlášky, je dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. naplněn. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, věta za středníkem, odst. 3, věta první o.s.ř.).

Vyslovený právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný; odvolací soud znovu zváží rozsah omezení žalobkyně v dalším životě a v jejím uplatnění ve společnosti a stanoví rozsah odškodnění v přiměřené výši, s přihlédnutím k věku žalobkyně a ztrátě jejího sportovního potenciálu. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2013

JUDr. Petr Vojtek, v. r.
předseda senátu