25 Cdo 4137/2007
Datum rozhodnutí: 22.07.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 4137/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka ve věci žalobkyně C. a. s., zastoupené advokátem, proti žalované Č. p., a.s., o zaplacení 1.071.121,- Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 16 Cm 148/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 26. dubna 2007, č.j. 2 Cmo 448/2006-101, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá nárok na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Žalobkyně se domáhala na žalované pojišťovně zaplacení částky 1.071.121,- Kč s příslušenstvím, kterou uhradila z titulu své odpovědnosti za škodu podle smlouvy o poskytování logistických služeb vlastníkovi zboží (telefonních karet) odcizeného dne 28. 2. 2002 během přepravy k zákazníkům.


Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 26. 4. 2007, č.j. 2 Cmo 448/2006-101, potvrdil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 2006, č.j. 16 Cm 148/2003-75, jímž soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým i právním závěrem soudu prvního stupně, který vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli podle § 788 a násl. občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2004 (dále jen obč. zák. ) pojistnou smlouvu, jejíž nedílnou součástí byly Všeobecné pojistné podmínky pro pojištění přepravy zásilek PPTZ 96 (dále jen pojistné podmínky ), že k pojistné události došlo dne 28. 2. 2002 a žalovaná částka odpovídá hodnotě odcizených telefonních karet. Z návrhu na sjednání pojištění přepravy zásilek podle obchodního obratu ze dne 18. 10. 2001 (dále jen Návrh ) vyplývá, že předmět pojištění byl vymezen negativně jako veškeré produkty přepravované pojistníkem kromě taxativně vyjmenovaných položek; takto formulované ujednání je vymezením předmětu pojištění ve smyslu čl. 4 odst. 1 pojistných podmínek, nikoliv sjednáním odchylky od ustanovení čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek, kde jsou jmenovitě uvedeny věci vyloučené z pojištění, mj. cenné papíry, ceniny a jiné obdobné dokumenty. Byly-li v Návrhu z pojištění vyloučeny další položky, je dle soudů obou stupňů toto ujednání další výlukou z pojištění nad rámec výluky podle čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek. V otázce posouzení charakteru telefonních karet dospěl odvolací soud, shodně se soudem prvního stupně, k závěru, že předplacené telefonní karty jsou ceninou, jak vyplývá z ustáleného výkladu i rozhodovací praxe soudů a z čl. II odst. 9 oznámení Ministerstva financí ČR č. 51/2000 uveřejněného v č. 116/2000 Sb. Pojištění se tedy v posuzované věci na odcizené telefonní karty jako ceninu nevztahovalo.


Rozsudek odvolacího soudu v celém rozsahu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřuje v tom, že odvolací soud řešil otázku, jež je podstatou sporu, v rozporu s hmotným právem. Za nesprávný považuje názor soudů obou stupňů, že ujednáním o předmětu pojištění v Návrhu nebyla sjednána odlišná úprava výluky z pojištění ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek, nýbrž byla výluka z pojištění rozšířena nad rámec tohoto ustanovení. Podle dovolatelky z Návrhu jednoznačně vyplývá vůle smluvních stran upravit výluku z pojištění odlišně, a to tak, že se pojištění vztahuje na všechny přepravované zásilky vyjma taxativně vyjmenovaných, mezi nimiž však ceniny uvedeny nejsou. Při likvidaci pojistné události proto nemělo být k ustanovení čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek přihlíženo, neboť rozhodná byla odlišná úprava předmětu pojištění sjednaná v Návrhu. Dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud napadené rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací vzhledem k ustanovení článku II bodu 12 části první zákona č. 7/2009 Sb. o dovolání rozhodoval podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.


Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].


Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).


Řídí-li se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., je dovolání přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel označil, a dovolání může shledat přípustným jen za současného naplnění podmínky, že na takto označených právních otázkách (závěrech) rozhodnutí odvolacího soudu spočívá a že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Předpokladem zkoumání správnosti rozhodnutí odvolacího soudu z hlediska uplatněného dovolacího důvodu je závěr, že ve výše uvedeném smyslu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, tedy že v rozsudku řešená a dovoláním vymezená právní otázka má zásadní význam nejen pro rozhodnutí konkrétní věci (v jednotlivém případě), ale zároveň i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec.


Dovolatelka, uplatňujíc dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci, napadá závěr odvolacího soudu, potažmo soudu prvního stupně, že definice předmětu pojištění obsažená v Návrhu nebyla odlišným ujednáním o výluce z pojištění ve smyslu ustanovení čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek, když namítá, že v Návrhu byla určitě a srozumitelně vyjádřena vůle smluvních stran sjednat rozsah zásilek, na něž se pojištění vztahuje, odlišně od čl. 4 odst. 2 pojistných podmínek.


Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu - sice správně určenou - nesprávně vyložil, případně ji nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy učinil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).


Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z učiněných skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2000, sešit č. 10, pod č. 73, dále např. rozsudek ze dne 31. 10. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura ročník 2002, sešit č. 3, pod č. 46). Skutková zjištění jsou v dovolacím řízení napadnutelná pouze prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm c) o. s. ř. nezakládá. Jak vyplývá z dikce ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř., lze tento důvod uplatnit pouze, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. (nebo podle obdobného užití těchto ustanovení podle § 238 a § 238a o. s. ř.)


Jelikož dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění soudů obou stupňů nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobkyně odmítl.


O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalované právo, v souvislosti s tímto řízením nevznikly.


Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.


V Brně dne 22. července 2009


JUDr. Robert Waltr, v. r.


předseda senátu