25 Cdo 4132/2016
Datum rozhodnutí: 27.04.2017
Dotčené předpisy: § 415 obč. zák.



25 Cdo 4132/2016
ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ivany Tomkové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce JUDr. P. Č., LL.M., Ph.D. , zastoupeného Mgr. Lucií Oršulovou, advokátkou se sídlem Praha 2, Lazarská 13/8, proti žalovanému hlavnímu městu Praha, se sídlem úřadu v Praze 1, Mariánské nám. 2/2, IČO 00064581, zastoupenému Mgr. Jakubem Kotrbou, advokátem se sídlem Praha 1, Těšnov 1, za účasti České pojišťovny, a. s., se sídlem Praha 1, Spálená 75/16, IČO 45272956, jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 1.103.924 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 17 C 40/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 404/2015-195, takto:

I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 404/2015-195, se mění tak, že rozsudek soudu prvního stupně se mění ve výroku III tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává, jinak se potvrzuje .
II. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů odvolacího a dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalovaném domáhal náhrady škody na zdraví a nemajetkové újmy, náhrady ušlého zisku v podobě ušlého výdělku a náhrady za bolest z titulu porušení prevenční povinnosti žalovaným při péči a údržbě zeleně v Petřínských sadech. Žalovanému vznikla škoda tím, že byl při procházce Petřínskými sady na pěší stezce zasažen do hlavy ulomenou větví ze stromu.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 29. 5. 2015, č. j. 17 C 40/2014-148, zamítl žalobu o 1.103.924 Kč (výroky I a II), rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výroky III a IV) a o povinnosti žalobce zaplatit náklady státu (výrok V). Vyšel ze zjištění, že žalobce byl dne 27. 10. 2012 kolem 14.30 hodin při procházce v Petřínských sadech zasažen do hlavy větví, která se odlomila ze stromu nacházejícího se v blízkosti pěší zóny. Větev ho srazila k zemi, byl odvezen rychlou záchrannou službou v bezvědomí k lékařskému ošetření s vážným poraněním hlavy. V důsledku úrazu byl žalobce v pracovní neschopnosti až do konce roku 2012. Dne 27. 10. 2012 v Praze sněžilo, vítr dosahoval rychlosti 17 m/s, došlo k 42 výjezdům hasičského záchranného sboru k nakloněným či spadlým stromům a větvím. Na mimořádné klimatické podmínky lze usuzovat i z toho, že dne 27. 10. se sněhová pokrývka vyšší než 3 cm vyskytla v Praze za posledních padesát let pouze jednou, právě v roce 2012. Dle znaleckých zjištění dvou znalců byla předmětná větev zcela zdravá, její zkrácení z důvodů její délky bylo vhodné nikoliv nutné. K ulomení větve došlo především v důsledku tíhy mokrého sněhu, který se držel na listech stromu. I v případě zkrácení větve nebylo vyloučeno, že by došlo v důsledku nepříznivých klimatických podmínek k jejímu ulomení. Soud dospěl k závěru, že žalovaný neporušil svou prevenční povinnost podle § 415 obč. zák., neboť v řízení nebylo prokázáno zanedbání péče o předmětnou větev, která se odlomila v důsledku vyšší moci.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 404/2015-195, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že základ nároku je opodstatněný, co do výše nároku a náhrady nákladů řízení věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud vyšel ze zjištěného skutkového stavu, že tvar stromu byl vzrůstově nevhodný, předmětná větev byla nasazena na kmen v nevhodném úhlu a byla nepřiměřeně dlouhá. Znalci shodně doporučili, že v rámci bezpečnostního řezu by bylo vhodné větev zkrátit alespoň o 3 m, aby nezasahovala nad frekventovanou pěší zónu, která vyžaduje větší stupeň ochrany. Jediným důvodem odlomení větve nebyly nepříznivé klimatické podmínky, ale důvodem byla i její nepřiměřená délka a nevhodné nasazení ke kmeni stromu. Dne 27. 10. 2012 nepanovaly takové klimatické podmínky, které by bylo možno označit jako tzv. vyšší moc. Odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaný své prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. nedostál, neboť předmětnou větev nezkrátil, ačkoliv to bylo vhodné, tedy nechoval se tak, aby předcházel škodám a minimalizoval riziko vzniku škod. Žalovaný přitom mohl svoji prevenční povinnost splnit i tím, že by riziková místa pro chodce uzavřel nebo alespoň omezil jejich přístupnost.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a otázky, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena. Dovolacím důvodem je, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dle dovolatele odvolací soud fakticky konstatoval, že vlastník stromu má absolutní povinnost počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, tedy odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, 25 Cdo 3354/2011, 25 Cdo 1644/2008 a 25 Cdo 3997/2013. Dovolatel nebyl ke krácení větve povinen, a to ani s ohledem na běžnou obezřetnost, ani z hlediska opatření, která lze po vlastníku stromu rozumně požadovat a očekávat. Větev byla zcela zdravá a příčinou jejího odlomení byly mimořádné klimatické podmínky, především nadměrné zatížení sněhem, který napadl v nezvyklou dobu dne 27. 10. 2012 a větev stromu byla stále značně olistěna. Délka větve a její ne zcela vhodné nasazení na kmen mohly mít vliv na celou událost, nešlo však o příčinu škody. Bez sněžení by k pádu větve nedošlo, přitom mimořádné klimatické podmínky nemohl dovolatel předvídat, neboť se jednalo o mimořádný výkyv počasí, zcela netypický pro dané období. Z provedeného dokazování nevyplývá, že by dovolatel jakkoliv zanedbal péči o předmětný strom či větev. Závěr odvolacího soudu, že dovolatel mohl splnit prevenční povinnost i tím, že by celý park uzavřel veřejnosti, je závěrem skutkovým, který není založen na jakémkoliv provedeném důkazu. Uzavření Petřínských sadů by bylo ekonomicky i technicky nepřiměřeně náročné a nelze po dovolateli rozumně a spravedlivě požadovat, aby při každém náhlém či hrozícím výkyvu počasí řešil situaci zmíněným způsobem. Jedná se navíc o veřejné prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, které slouží k veřejnému užívání a je přístupné bez omezení. Dovolatel rovněž namítá, že dospěl-li odvolací soud k jiným skutkovým závěrům než soud prvního stupně, měl zopakovat dokazování, případně provést další důkazy. Jelikož tak neučinil, odchýlil se od rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 4478/2014, 25 Cdo 1496/2006 a řízení je postiženo vadou, jelikož nebyla splněna poučovací povinnost účastníků podle § 118a odst. 2 a 3 o. s. ř. V neposlední řadě dovolatel předkládá otázky dovolacím soudem dosud neřešené, a sice, zda je vlastník stromu povinen pro zachování prevenční povinnosti činit bezpečnostní řez u zcela zdravého stromu pouze proto, že růst větví není zcela symetrický a některé delší větve zasahují nad pěší stezku, případně zda i zcela zdravé a symetrické větve nad pěšími stezkami vždy zcela ořezat, aby bylo zabráněno vzniku škody. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že se rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje a přiznal žalovanému náhradu nákladů řízení za odvolací i dovolací řízení. In eventum navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce ve vyjádření k dovolání uvedl, že žalovaný řádně nevymezil přípustnost dovolání a právně významné otázky hmotného práva. Odvolací soud se neodchýlil od žalovaným uvedených rozhodnutí dovolacího soudu, nedopustil se ani vady řízení, když tam, kde měl pochybnosti o skutkových zjištěních znovu provedl potřebné důkazy, v daném případě všechny tři znalecké posudky. Navrhl, aby dovolací soud dovolání jako nepřípustné odmítl, eventuálně jako nedůvodné zamítl a přiznal žalobci náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem ve smyslu § 241 o. s. ř., shledal, že dovolání je přípustné, neboť při řešení otázky porušení prevenční povinnosti žalovaného se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
Vzhledem k ustanovení § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, posuzuje se věc podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též jen obč. zák. ), neboť k tvrzenému porušení právní povinnosti došlo (mělo dojít) před 1. 1. 2014.
Dovolatel namítá nesprávnou aplikaci § 415 obč. zák. Toto ustanovení zakládá občanskoprávní prevenci, kterou lze charakterizovat jako souhrn způsobů a forem předcházení tomu, aby byla ohrožována a porušována subjektivní občanská práva, tj. práva, která jsou upravována a chráněna normami občanského práva hmotného v objektivním smyslu. Vlastní obsah úpravy občanskoprávní prevence spočívá ve stanovení určitého systému prevenčních právních povinností, jakož i nepříznivých právních následků (sankcí) spjatých s jejich ohrožením či porušením. Jinými slovy řečeno, každý je podle § 415 obč. zák. povinen zachovávat vždy takový stupeň bedlivosti (pozornosti), který lze po něm vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci rozumně požadovat a který objektivně posuzováno je způsobilý zabránit či alespoň co nejvíce omezit riziko vzniku škod na životě, zdraví či majetku; uvedené ustanovení mu však neukládá povinnost předvídat každý v budoucnu možný vznik škody. Nepočíná-li si někdo v souladu s takto obecně stanovenou právní povinností, chová se protiprávně a postihuje ho za to - za splnění dalších předpokladů - občanskoprávní odpovědnost za škodu (§ 420 obč. zák.) [srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2471/2000, nebo ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 618/2001, publikované pod C 1021 a C 1725 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, dále též jen Soubor ].
Pro vlastníka pozemku osázeného stromy obecná prevenční povinnost znamená spravovat svůj majetek tak, aby jeho stav nezpůsobil škodu jinému. Je třeba přihlížet k celkovému stavu stromů, přičemž u starých vzrostlých stromů, jejichž větve zasahují do veřejného prostranství sloužícího k pohybu chodců, nepostačuje provádět pouze běžnou údržbu spočívající v prořezání suchých větví, pokud nepostačuje k eliminaci rizika vzniku škod. Pádu větví je vlastník stromu povinen předcházet a v rámci prevence provést opatření alespoň snižující možnost vzniku škody. Nejde přitom o absolutní povinnost vlastníka počínat si tak, aby za všech okolností byla vyloučena možnost pádu stromu či jeho větví, nýbrž jde o povinnost postupovat při správě svého majetku tak obezřetně, jak lze vzhledem ke konkrétní situaci na něm rozumně požadovat. Zda dojde k odlomení větve v důsledku hniloby nebo vadného větvení není rozhodující, pokud stáří a vzrůst stromů měl vlastníka vést k důkladnější péči o ně a k zajištění odpovídajícího způsobu jejich ošetření, pakliže takovéto možnosti existují, a je na něm, aby zvolil pro něj dostupná a dostatečně účinná preventivní opatření. O porušení prevenční povinnosti přitom nejde, jestliže k odlomení větve, jejíž pád byl příčinou vzniku škody, došlo v důsledku náhlého výkyvu počasí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2508/2012, uveřejněný pod č. 79/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají), že tvar stromu byl vzrůstově nevhodný, předmětná větev, která způsobila vznik škody, byla nasazena na kmen v nevhodném úhlu a byla nepřiměřeně dlouhá (8 m). Všichni tři znalci (Ing. Grulich, Ing. Kolařík a pan Kubal) doporučili její zkrácení v rámci bezpečnostního řezu tak, aby nezasahovala nad pěší stezku, která vyžaduje větší ochranu. Především z této uvedené okolnosti odvolací soud dovodil, že se žalovaný nechoval tak, aby předcházel škodám a porušil tím svoji prevenční povinnost.
Dovolací soud se však s takovým závěrem odvolacího soudu neztotožňuje. Znalci by sice ex post doporučili zkrácení předmětné větve, zároveň však uvedli, že není pravidlem, aby se zkracovaly či odřezaly všechny zdravé větve, které se nacházejí nad veřejnou komunikací. Odborník by přitom jen těžko odhadl, že předmětná větev byla tak nebezpečná, že hrozilo její ulomení. Nelze ořezávat všechny stromy nad pěší komunikací, neboť by tím mohly být stromy fyziologicky ohroženy a u dubu se navíc ani neodřezávají všechny suché větve kvůli zajištění biotopu. Znalci Kubal a Ing. Kovařík navíc za zásadní důvod ulomení větve uvedli extremní zátěž v důsledku mokrého sněhu, který napadl ve zcela netypickou dobu, kdy je strom stále značně olistěn. Ing. Kovařík výslovně uvedl, že strom nebyl před ulomením větve ve stavu svědčícím o zanedbání péče. Ani v případě zkrácení větve nebylo vyloučeno, že by se pod tíhou sněhu za mimořádných klimatických podmínek, jaké panovaly dne 27. 10. 2012 v Praze, ulomila.
Na základě výše uvedeného dospěl Nejvyšší soud k závěru, že žalovaný neporušil svoji prevenční povinnost dle § 415 obč. zák., neboť k ulomení větve došlo primárně vlivem náhlého výkyvu počasí a vzhledem ke konkrétní časové a místní situaci po něm nebylo možné rozumně požadovat, aby předmětnou větev předem vyhodnotil jako extrémně nebezpečnou a provedl její zkrácení. Dovolací soud se neztotožňuje ani s názorem odvolacího soudu, že žalovaný mohl splnit svoji prevenční povinnost uzavřením Petřínských sadů. Nelze po žalovaném rozumně požadovat, aby vždy v případě nastalého či hrozícího výkyvu počasí preventivně uzavíral park, který má rozlohu 42,5 ha, vede do něj velké množství cest a jedná se o veřejné prostranství ve smyslu § 14b zákona č. 131/2000 Sb., o hlavním městě Praze, ve znění pozdějších předpisů, které slouží k veřejnému užívání a je přístupné bez omezení.
Jak vyplývá z výše uvedeného, odvolací soud při posuzování splnění prevenční povinnosti žalovaného rozhodl v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Protože dosavadní výsledky řízení ukazují, že o věci je možné rozhodnout [§ 243d písm. b) o. s. ř.], změnil dovolací soud napadené rozhodnutí tak, že se mění rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 1. 2016, č. j. 55 Co 404/2015-195, tak, že rozsudek soudu prvního stupně se (s výjimkou výroku III o nákladech řízení mezi účastníky) potvrzuje. Vzhledem k uvedeným závěrům, nebylo třeba se zabývat dalšími dovolacími námitkami.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 150 o. s. ř. tak, že žalovanému nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudy všech stupňů s ohledem na okolnosti vzniku škody na zdraví žalobce vzniklé ve sféře vlivu žalovaného, na vážná zranění utrpěná žalobcem, na zjevný rozdíl v ekonomické síle účastníků a z toho plynoucího dopadu rozhodnutí o nákladech řízení do jejich majetkových poměrů a na okolnost, že žalovaný je vyšším územně správním celkem, jenž by měl být zásadně schopen zajistit svou právní obranu ve sporu souvisejícím s jeho činností správce veřejné zeleně prostřednictvím vlastního odborného personálu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 6. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 4229/12, nebo ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. II. ÚS 2396/09). Jsou tak v daném případě dány důvody hodné zvláštního zřetele pro nepřiznání náhrady nákladů řízení úspěšnému žalovanému podle § 150 o. s. ř.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. dubna 2017

JUDr. Robert Waltr
předseda senátu