25 Cdo 4121/2009
Datum rozhodnutí: 28.03.2012
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., § 420 odst. 1 obč. zák.




25 Cdo 4121/2009

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobců a) Mgr. V. Š. a b) Bc. J. Š. , obou zastoupených Jiřím Matějíčkem, advokátem se sídlem Přerov, Jiráskova 9, proti žalované OVB Allfinanz a.s. , IČO 48040410, se sídlem Praha 4 Michle, Baarova 1026/2, zastoupené JUDr. Filipem Hruškou, advokátem se sídlem Praha 4, Táborská 619, o 600.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 55 C 238/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. března 2009, č.j. 53 Co 585/2008-73, takto:

I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobci jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 15.150,- Kč k rukám JUDr. Filipa Hrušky, advokáta se sídlem Praha 4, Táborská 619, do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
O d ů v o d n ě n í :
Žalobci se na žalované společnosti domáhali zaplacení 600.000,- Kč s příslušenstvím na náhradě škody za peněžní prostředky, jež jejím prostřednictvím vložili do komanditní společnosti HELVAG & CO č. 61 (dále též jen společnost HELVAG ), jež následně zkrachovala, neboť bez doporučení žalované by své peníze do této společnosti neinvestovali.

Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 14. 8. 2008, č.j. 55 C 238/2007-46, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobci dne 21. 2. 2001 a 11. 4. 2001 za součinnosti zástupce žalované podepsali kupní smlouvy o nabytí podílu v komanditní společnosti HELVAG, každý ze žalobců za získání obchodního podílu zaplatil 300.000,- Kč, žalobci bylo následně vystaveno potvrzení o přijetí žádosti o koupi podílu s tím, že mu bude vystaven a zaslán certifikát komanditisty. Žalobci byli podle prodejního prospektu, jenž jim byl předán při podpisu smlouvy, poučeni, že reálné výsledky hospodaření se mohou od prognózovaných lišit. V červenci roku 2005 byli žalobci informováni žalovanou o trestněprávním jednání představitelů společnosti HELVAG, jež následně vedlo k jejich pravomocnému odsouzení pro trestný čin podvodu německým soudem. Prošetřování zástupců žalované Policií ČR v souvislosti se společností HELVAG bylo odloženo, neboť zjištěnými skutečnostmi nebylo možno odůvodnit závěr o úmyslu manažerů a zaměstnanců žalované poškodit investory. Soud dospěl k závěru, že nebylo prokázáno skutečné uzavření kupních smluv, jelikož nebyla předložena akceptace návrhu žádosti o uzavření smlouvy a ani jednomu ze žalobců nebyl vystaven certifikát komanditisty společnosti HELVAG. I pro případ, že smlouvy byly uzavřeny platně, se žalobcům nepodařilo prokázat, že došlo ke vzniku škody, popř. v jaké výši, neboť nebyla prokázána nemožnost navrácení vložených prostředků, žaloba je proto předčasná. Žalovaná neporušila žádnou zákonem stanovenou právní povinnost. Vztah zprostředkovatel zájemce, založený zprostředkovatelskou smlouvou ve smyslu § 777 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, (dále jen obč. zák. ) existoval toliko mezi ní a společností HELVAG. K obecné prevenční povinnosti dle § 415 obč. zák. soud uvedl, že zprostředkovatel není ručitelem výnosu nabízeného finančního produktu a žalobci měli možnost (byť zběžně) seznámit se s riziky spojenými s danou investicí. Finanční prostředky investorů byly zneužity v důsledku podvodného jednání vedoucích představitelů společnosti HELVAG. Potenciální vznik škody je tedy v příčinné souvislosti s uvedenou trestnou činností a nikoliv s porušením právní povinnosti žalované spočívajícím v prezentování nepravdivých tvrzení o výhodnosti a reálnosti investice a v nedostatečném informování o souvisejících rizicích.

Městský soud v Praze k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 12. 3. 2009, č.j. 53 Co 5852/2008-73, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Na základě skutkových zjištění soudu prvního stupně, jež shledal dostatečnými pro posouzení dané věci, dovodil shodně s ním, že žaloba je předčasná, jestliže žalobci netvrdili a už vůbec neprokázali, že by vůči odsouzeným škůdcům uplatnili jakékoli kroky k navrácení vložené investice. Žalobci rovněž neunesli břemeno tvrzení a důkazní břemeno ve vztahu k jejich námitkám, že žalovaná si musela být vědoma rizikovosti a nenávratnosti investice, popř. toho, že k uzavření smluv nedojde. Z výsledků vyšetřování policie vyplývá, že žalovaná se na trestné činnosti představitelů společnosti HELVAG nepodílela. Žalovaná se pak nemohla ani dopustit porušení povinnosti plynoucí ze zprostředkovatelské smlouvy, neboť její uzavření mezi účastníky prokázáno nebylo. Odvolací soud uzavřel, že v dané věci chybí příčinná souvislost mezi potenciálně vzniklou škodou na straně žalobců a tvrzeným porušením právních povinností na straně žalované.

Proti tomuto rozsudku podali žalobci dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), neboť napadené rozhodnutí v rozporu s dosavadní judikaturou vyřešilo otázky, zda je v souladu s ustanovením § 120 odst. 3 o. s. ř., aby soud v situaci, kdy žalobci předložili všechny jim dostupné důkazy a soud považuje vznik škody za velmi pravděpodobný, žalobu zamítl z důvodu neunesení důkazního břemene v otázce existence škody, aniž by o tom žalobce ve smyslu ustanovení § 118 o. s. ř. poučil , a zda je legitimní očekávání investora, že v případě, že je aktivně osloven zprostředkovatelem nákupu investičního produktu a na jeho popud investuje, je jeho investice investicí do reálně existujícího produktu a zúčastní se soutěže na finančních a kapitálových trzích a naopak, že neprověření takto nabízeného produktu zprostředkovatelem nákupu investičního produktu je s ohledem na ustanovení § 415 občanského zákoníku porušením prevenční povinnosti . Dovolatelé s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 3. 2008, sp. zn. 21 Cdo 480/2007, namítli, že pro právní posouzení škody je zcela irelevantní, zda spolek, do nějž investovali, již zanikl, nebo vložená investice existuje pouze ve formě nevymožitelné, resp. nevymahatelné pohledávky. Investice byla realizována na popud a prostřednictvím školeného zástupce žalované, jež svou pověst založila na nabízení prověřených produktů od prověřených institucí s dlouhodobou působností na finančním trhu, přičemž produkt nabídnutý žalobcům tato kritéria nesplňoval, čímž žalovaná porušila prevenční povinnost dle § 415 obč. zák. Pokud jde o zavinění, postačí, aby škůdce nevěděl, že svým jednáním může poškodit majetek druhého, ačkoliv o tom vědět měl a mohl, tj. vědomá nedbalost (správně nevědomá), která se předpokládá, avšak škůdce se může odpovědnosti zprostit, jestliže prokáže, že škodu nezavinil. Soudy obou stupňů pominuly shodné tvrzení účastníků, že společnost HELVAG měla uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu se spolkem HELVAG, a pochybily v tom, že žalobcům neposkytly řádné poučení dle ustanovení § 118a o. s. ř. Za chybné označili dovolatelé právní posouzení věci, byla-li aplikace ustanovení § 420 odst. 3 obč. zák. odůvodněna výsledky trestního řízení, jež je ovládáno zcela jinými zásadami, např. tím, že vina musí být orgány činnými v trestním řízení nepochybně prokázána. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná ve vyjádření uvedla, že dovolání je nepřípustné, a navrhla jeho odmítnutí. V řízení nebylo prokázáno, že by žalobcům vznikla škoda v podobě nevymahatelné pohledávky, ani že by bez aktivity žalované k investici do spolku HELVAG nedošlo. Potenciální vznik škody je pak v příčinné souvislosti s trestněprávní činností vedoucích představitelů společnosti HELVAG a nikoli porušením obecné prevenční povinnosti na straně žalované. Investice do spolku HELVAG není podvodnou ze své podstaty , problémy nastaly až v souvislosti s nepředvídanou trestnou činností jeho představitelů. Ze žádné právní normy pro žalovanou neplyne povinnost starat se následně o úspěšnost investice, kterou zprostředkovala.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem, vzhledem k tomu, že dovoláním napadený rozsudek byl vydán dne 12. března 2009, rozhodl o dovolání podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. bod 12. čl. II zákona č. 7/2009 Sb.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [písm. c)].

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Dovolací soud je zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř.) a při posouzení, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. po právní stránce zásadní význam, mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát ty právní otázky, na jejichž řešení spočívá rozhodnutí odvolacího soudu a jež dovolatel vymezil.

Závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce zásadního významu, je ovšem podmíněn tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro rozhodnutí v dané věci. Tento předpoklad však nesplňuje situace, kdy rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí žaloby, neboť dovolání není věcně projednatelné, jestliže věcnému přezkumu posouzení byť jediné právní otázky brání to, že není splněna podmínka jejího právního významu ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nebo to, že řešení této otázky odvolacím soudem nebylo dovoláním zpochybněno. Věcný přezkum posouzení ostatních právních otázek za tohoto stavu výsledek sporu ovlivnit nemůže, a dovolání je podle posledně označeného ustanovení nepřípustné jako celek (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 29 Odo 700/2004, usnesení ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné pod číslem 27/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, jakož i usnesení ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 910/2000, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 3, ročník 2002, pod číslem 54).

Podstatou uplatněného nároku je náhrada peněžních prostředků, jež žalobci na základě nabídky finančních produktů ze strany žalované vložili jako kapitálovou investici na účet cizí společnosti vedený v Německu, a tato investice se jim nevrátila, neboť společnost, do níž investovali, v důsledku úmyslné trestné činnosti svých manažerů zkrachovala.

Podle § 420 odst. 1 obč. zák. každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 3 obč. zák. odpovědnosti se zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil. Podle § 415 obč. zák. každý je povinen počínat si tak, aby nedocházelo ke škodám na zdraví, na majetku, na přírodě a životním prostředí.

Obecná odpovědnost za škodu podle ustanovení § 420 obč. zák je založena na současném splnění těchto podmínek - 1. porušení právní povinnosti, 2. existence škody, 3. vztah příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a škodou a 4. zavinění. Porušením právní povinnosti je míněn objektivně vzniklý rozpor mezi tím, jak fyzická či právnická osoba skutečně jednala (případně opomenula jednat), a tím, jak jednat měla, aby dostála povinnosti ukládané jí právním předpisem či jinou právní skutečností, např. smlouvou. Vedle porušení povinnosti zákonné a smluvní zákon zakládá obecnou povinnost (tzv. generální prevence) ukládající každému počínat si takovým způsobem, aby svým jednáním nezpůsobil škodu (§ 415 obč. zák.), a to bez ohledu na to, zda mezi poškozeným a škůdcem existuje právní vztah či nikoliv. Porušení této povinnosti je rovněž porušením právní povinnosti ve smyslu ustanovení § 420 odst. 1 obč. zák. Protiprávní jednání musí být poškozeným prokázáno stejně jako vznik škody a příčinná souvislost (kauzální nexus) mezi porušením právní povinnosti jako příčinou a škodou a jejím rozsahem jako následkem této příčiny.

Potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na několika závěrech, a to že žalobci neprokázali vznik škody ani porušení právní povinnosti žalovanou v souvislosti se zprostředkováním výše uvedené kapitálové investice, tudíž nebyla prokázána ani příčinná souvislost mezi případnou škodou na straně žalobců a jednáním žalované.

Dovolatelé přikládají zásadní právní význam otázce, zda neprověření nabízeného produktu zprostředkovatelem nákupu investičního produktu je s ohledem na ustanovení § 415 občanského zákoníku porušením prevenční povinnosti .

Jak uvedl Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 11. 2010, sp. zn. 25 Cdo 3255/2008, (uveřejněném v Souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 9043) kapitálové investice jsou ze své povahy spojeny s rizikem finančních ztrát. Žalovaná měla oprávnění k nabídce finančních produktů společnosti HELVAG, avšak neručila žádným způsobem za zhodnocení či znehodnocení vložených peněžních prostředků. Ze skutkových zjištění (jimiž je dovolací soud při posuzování předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vázán) je jednoznačné, že účelem investice žalobců byl vklad do cizí investiční společnosti, což žalovaná zprostředkovala, a ze zjištěného skutkového stavu věci nevyplývá, že v době, kdy žalobci uzavřeli kupní smlouvy, jejichž prostřednictvím měli nabýt obchodní podíly komanditní společnosti HELVAG (21. 2. a 11. 4. 2001), by žalovaná měla informace o podezřelém nakládání s investovanými prostředky ve společnosti HELVAG, z nichž by bylo možno dovozovat, že peníze se investorům nevrátí nebo že budou zpronevěřeny (první informace o problémech skupiny HELVAG obdržela žalovaná až v červenci 2001).

Závěr odvolacího soudu o zamítnutí žaloby je zároveň založen na závěru, že žaloba je předčasná, neboť tím, že žalobci neunesli břemeno tvrzení a břemeno důkazní ve vztahu k vymahatelnosti investovaných finančních prostředků (jestliže netvrdí a neprokazuji, že se o získání poukázaných prostředků jakýmkoli způsobem vůbec pokusili), neprokázali dosud vznik škody. Avšak obstojí-li (jak výše uvedeno) závěr odvolacího soudu, že na straně žalované nedošlo k porušení právní povinnosti, nemůže to výsledek sporu z hlediska předpokladů odpovědnosti žalované podle § 415 a § 420 obč. zák. za finanční ztrátu žalobců (vzhledem k nutnosti kumulativního splnění všech podmínek pro vznik odpovědnosti za škodu) ovlivnit. Ze stejného důvodu je pak nadbytečné zabývat se dalšími dovolacími námitkami, neboť žádná z nich nemůže mít vliv na výsledek řízení, a nečiní tak rozhodnutí odvolacího soudu zásadně významným po právní stránce.

K vadám řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. [jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř.], pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zásadně nezakládají, pokud nejde o střet konkurujících výkladů procesních norem s dopadem do obecné soudní praxe. Judikatorní praxe se při výkladu poučovací povinnosti dle ustanovení § 118a o. s. ř. ustálila na výkladu, že nedostalo-li se účastníkům náležitého poučení ve smyslu tohoto ustanovení, je předcházející řízení postiženo vadou [např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 3. 2004, sp. zn. 29 Odo 149/2002, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod č. 49, roč. 2004, v němž se uvádí: V systému neúplné apelace odvolací soud k vadě spočívající v absenci poučení podle § 118a o. s. ř. nepřihlédne ve smyslu § 212a odst. 5 o. s. ř. jen tehdy, jestliže účastník na poučení podle § 118a o. s. ř. nereagoval poté, co mu je řádně poskytl přímo odvolací soud. Dále srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 762/2001, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 86, ročník 2002, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2003, sp. zn. 21 Cdo 1491/2002, uveřejněný v Soudní judikatuře pod č. 59, ročník 2003].

Dovolatelé však nemohli být po procesní stránce poškozeni, vytýkají-li odvolacímu soudu nedostatek postupu podle ustanovení § 118a o. s. ř. ve vztahu k prokázání vzniku škody, neboť jak výše vyloženo, otázku vzniku škody byly soudy obou stupňů schopny posoudit na základě rozhodných skutečností vylíčených žalobci.

Směřuje-li dovolání rovněž do výroku o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku neobsahuje), není ani v této části přípustné (srov. rozhodnutí publikované pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z uvedeného vyplývá, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není přípustné. Nejvyšší soud proto dovolání žalobců odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. Žalované náleží náhrada nákladů dovolacího řízení vzniklých v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání. Za tento úkon právní služby náleží odměna za zastupování advokátem v částce 12.325,- Kč [odměna z částky určené podle § 10 odst. 3, § 3 odst. 1 bod 5. vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů, krácená dvakrát o polovinu podle § 18 odst. 1, § 15 a § 14 odst. 1 téže vyhlášky] a náhrady hotových výdajů podle § 13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášky č. 276/2006 Sb. v částce 300,- Kč, vše zvýšeno o 20% DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř., tj. celkem 15.150,- Kč.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. března 2012

JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu