25 Cdo 408/2006
Datum rozhodnutí: 28.03.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.





25 Cdo 408/2006


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Petra Vojtka v právní věci žalobce B. S., zastoupeného advokátem, proti žalované Č. k. p., o náhradu škody v částce 1.329.080,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 40 C 1/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2005, č. j. 40 C 1/2001-167, a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2005, č. j. 8 Co 570/2005-183 takto:


I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. dubna 2005, č. j. 40 C 1/2001-167, se zastavuje.


II.Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2005, č. j. 8 Co 570/2005-183, se odmítá.


III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í :


Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 4. 2005, č. j. 40 C 1/2001-167, zamítl v plném rozsahu žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalované placení částky 27.131,- Kč měsíčně s 10% úrokem z prodlení s účinností od 26. 4. 2000, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Po provedeném řízení dospěl soud k závěru, že žalobce neprokázal důvodnost nároku na náhradu za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti (§ 447 obč. zák.) v důsledku úrazu při dopravní nehodě dne 27. 1. 1999. Pracovní neschopnost žalobce skončila dne 25. 4. 2000, jeho dosavadní pracovní poměr byl ukončen výpovědí z pracovního poměru ke dni 31. 3. 2000 v souvislosti s realizací útlumového programu z organizačních důvodů podle § 46 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Od 27. 4. 2000 byl žalobci přiznán částečný invalidní důchod ve výši 5.127,- Kč měsíčně, od 26. 4. do 22. 11. 2000 pobíral dávky hmotného zabezpečení ve výši 9.425,- Kč měsíčně a od 2. 1. 2001 je žalobce zaměstnán s průměrným měsíčním příjmem přesahujícím částku 9.096,- Kč, což je výše jeho pravděpodobného výdělku před tvrzeným vznikem škody. Protože bylo prokázáno, že po skončení pracovní neschopnosti žalobce dosahoval vyššího příjmu, než byl jeho výdělek před vznikem tvrzené škody, dospěl soud k závěru, že žalobci nevznikla ztráta na výdělku.





K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 10. 2005, č. j. 8 Co 570/2005-183, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud vycházel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se s jeho závěrem, že mezi protiprávním činem a vznikem škody na straně žalobce není příčinná souvislost, neboť žalobce neprokázal, že ke snížení jeho příjmu po přeřazení na méně placenou práci a k výpovědi z pracovního poměru došlo v důsledku tohoto úrazu, když naopak bylo zjištěno, že se tak stalo v důsledku útlumu činnosti jeho zaměstnavatele O. a žalobce se tak stal nadbytečným. S právními závěry učiněnými soudem prvního stupně se odvolací soud ztotožnil a v podrobnostech na ně odkázal.


Žalobce podal dovolání proti rozsudku soudu prvního stupně ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě, č.j. 8 Co 570/2005-183 . Soudu prvního stupně vytýká nesprávné právní posouzení organizačních přesunů, kterým byl žalobce vystaven , dále, že soud nedocenil jeho pracovní a zdravotní stav, a na základě těchto pochybení nesprávně posoudil příčinu ztráty na jeho výdělku. Navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.


Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.


Podání žalovaného je podle svého označení i obsahu dovoláním, které však směřuje i proti rozhodnutí okresního soudu, tedy soudu prvního stupně.


Opravným prostředkem proti rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ust. § 201 o. s. ř. odvolání. Nejvyšší soud rozhoduje o dovoláních proti rozhodnutím krajských nebo vrchních soudů jako soudů odvolacích (§ 10a o. s. ř.). Občanský soudní řád neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem k tomu, že nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, nelze než řízení o takovém dovolání zastavit podle § 104 odst. 1 o. s. ř.


Přestože k rozhodování o dovolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně není příslušný žádný soud, je třeba dovodit, že k rozhodnutí o zastavení řízení o dovolání, podaném proti rozhodnutí soudu prvního stupně, je povolán Nejvyšší soud, a to zejména proto, že je vrcholným článkem soustavy obecných soudů a je funkčně příslušný k rozhodování o dovolání proti rozhodnutí odvolacích soudů.


Proto Nejvyšší soud z důvodu neodstranitelného nedostatku podmínky řízení, spočívající v nedostatku funkční příslušnosti soudu, řízení o dovolání žalobce proti usnesení soudu prvního stupně zastavil (§ 104 odst. 1, § 243c odst. 1 o. s. ř.).


Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanovením § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají srov. ust. § 241a odst. 3 o. s. ř.) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu.


Dovolatel v dovolání nevymezuje právní otázku, v níž spatřuje zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a proti rozhodnutí odvolacího soudu žádné konkrétní výhrady nevznáší. Ani dovolací soud neshledal v této věci otázku, která by měla po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Námitky dovolatele totiž směřují do skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely. Právním posouzením ve smyslu ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Dovolatel však zpochybňuje skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, a soudům vlastně vytýká nesprávné hodnocení provedených důkazů a na něm založené skutkové závěry. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž dovolatel nesouhlasí. Nesprávné skutkové zjištění zakládá dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Uplatnění tohoto dovolacího důvodu však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládá (srov. např. R 8/1994), a vzhledem k tomu, že dovolání není přípustné podle ust. § 237 odst. 1 písm. a) ani písm. b) o. s. ř., nelze tento dovolací důvod uplatnit.


Jelikož dovolání neobsahuje způsobilé dovolací důvody a není důvodu pro závěr, že by napadené rozhodnutí odvolacího soudu mělo po právní stránce zásadní význam, je zřejmé, že dovolání, jež směřuje proti tomuto rozhodnutí, není přípustné.


Vzhledem k tomu, že žalované náklady dovolacího řízení nevznikly, bylo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. l , § 146 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. rozhodnuto tak, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 28. března 2006


JUDr. Marta Škárová,v.r.


předsedkyně senátu