25 Cdo 407/2012
Datum rozhodnutí: 26.06.2013
Dotčené předpisy: § 205a odst. 1 o. s. ř., § 101 o. s. ř.




25 Cdo 407/2012

ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Petra Vojtka a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně Intrum Justitia, s. r. o., se sídlem v Praze 9, Prosecká 851/64, IČO: 250 83 236, zastoupené Mgr. Robertem Lukešem, advokátem se sídlem v Praze 4, 7. května 1109/26, proti žalovanému R. K., zastoupenému Mgr. Liborem Rojarem, advokátem se sídlem v Uherském Ostrohu, Veselská 710, o 301.485,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 193/2005, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 28. června 2011, č. j. 59 Co 197/2011-217, takto:

I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Uherském Hradišti rozsudkem ze dne 16. března 2011, č. j. 5 C 193/2005-181, zamítl žalobu na zaplacení částky 301.485,- Kč s 3 % úrokem z prodlení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Učinil tak poté, co byl usnesením odvolacího soudu zrušen jeho zamítavý rozsudek a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení s tím, že promlčení je třeba posoudit podle § 101 obč. zák. Okresní soud vyšel ze zjištění, že žalovaný jako řidič vozidla dne 22. 4. 2002 způsobil dopravní nehodu, při níž byl poškozen osobní automobil Honda. Vozidlo žalovaného nebylo v době nehody povinně pojištěno pro případ odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla, neboť pojistná smlouva na toto vozidlo byla ukončena ke dni 15. 4. 2002. Česká kancelář pojistitelů (dále jen ČKP) v souvislosti s předmětnou nehodou poskytla poškozenému pojistné plnění ve výši 247.077,- Kč a 27.408,- Kč a podle § 24 odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb. požadovala regresní náhradu po žalovaném. Námitku promlčení vznesenou žalovaným soud podle § 100 odst. 1 obč. zák. shledal důvodnou, neboť žalobkyně nereagovala na výzvu soudu k doplnění skutkových tvrzení o datu, kdy bylo poskytnuto plnění poškozenému a vyplacen poplatek pověřené pojišťovně, a soud tedy nemohl posoudit počátek běhu promlčecí doby, což přičetl k tíži žalobkyně.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 28. června 2011, č. j. 59 Co 197/2011-217, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 301.485,- Kč s úroky z prodlení ve výši 3 % p. a. od 21. 7. 2005 do zaplacení, co do dále požadovaných úroků z prodlení zamítavé rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, dokazování částečně zopakoval a doplnil a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud prvního stupně totiž přehlédl, že skutečnosti rozhodné pro posouzení promlčení žalobkyně tvrdila již v podání ze dne 22. 5. 2009, které bylo soudu prvního stupně doručeno faxem dne 25. 5. 2009 (doplněno písemně až po vyhlášení předchozího rozsudku okresního soudu dne 27. 5. 2009), uvedla je i v odvolání proti předchozímu rozsudku soudu prvního stupně (jenž byl odvolacím soudem zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) a nabídla k nim důkazy. S ohledem na zásadu neúplné apelace odvolací soud z nich nemohl vycházet v předchozím odvolacím řízení, byly však soudu prvního stupně známy v dalším řízení po zrušení jeho rozsudku, a nejde tedy o nepřípustné novoty, neboť již v době výzvy k doplnění skutkových tvrzení měl soud prvního stupně požadovaná skutková tvrzení v obsahu spisu k dispozici; ostatně ve výzvě žalobkyni nepoučil o následcích spojených s nevyhověním výzvě. Odvolací soud vzal za prokázáno, že žalovaný byl pravomocným rozhodnutím Městského úřadu Uherské Hradiště ze dne 17. 7. 2002, č. j. RD 3147/02, uznán vinným z přestupku v souvislosti s dopravní nehodou ze dne 22. 4. 2002, Česká kancelář pojistitelů (ČKP) pověřila Českou pojišťovnu, a. s., zpracováním škodné události, náhradu škody na vozidle registrovaném v Maďarsku uplatnil vůči ČKP zmocněnec poškozeného a jemu dne 15. 10. 2003 uhradila pověřená pojišťovna 274.077,- Kč včetně delegačního poplatku 27.408,- Kč, celkem 301.485,- Kč. Odvolací soud podle § 101 odst. 1, § 420 odst. 1 obč. zák. a § 24 odst. 2 písm. b) a odst. 7 zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném v době škodní události, dovodil, že žalobkyně, které ČKP postoupila podle § 524 obč. zák. svoji pohledávku vůči žalovanému, je ve věci aktivně legitimována a k promlčení jejího nároku nedošlo, neboť plnění z garančního fondu bylo vyplaceno dne 15. 10. 2003 a žaloba byla podána dne 12. 5. 2005, tedy před uplynutím tříleté promlčecí doby.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jež podává z důvodů nesprávného právního posouzení věci a vady řízení, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že skutková tvrzení žalobkyně týkající se promlčení nebyla nepřípustnými novotami, a za nesprávný považuje jeho výklad příslušných ustanovení o. s. ř. o neúplné apelaci, který je v rozporu s jazykovým, systematickým, historickým i logickým výkladem těchto ustanovení. Žalobkyně sice nebyla soudem prvního stupně řádně poučena o svých povinnostech a následcích vyplývajících z jejich porušení, avšak svojí neúčastí na nařízeném soudním jednání se práva na řádné poučení fakticky vzdala. Názor odvolacího soudu na délku a charakter promlčecí doby je správný, ale soud při svém rozhodnutí nemohl vycházet ze skutečností a důkazů uplatněných v rozporu s právní úpravou neúplné apelace. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vzhledem k tomu, že rozsudek odvolacího soudu napadený dovoláním byl vydán dne 28. června 2011, postupoval Nejvyšší soud podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), ve znění účinném do 31. 12. 2012 (srov. čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.).

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, osobou oprávněnou účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání, které je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není důvodné.

Dovolatel namítá, že soud při posouzení námitky promlčení neměl přihlížet k tvrzením žalobkyně o skutkových okolnostech rozhodných z hlediska počátku běhu promlčecí doby, neboť jsou tzv. nepřípustnými novotami.

Soud prvního stupně i odvolací soud postupovaly v řízení v souladu s čl. II bodem 5., 6. a 10. zákona č. 7/2009 Sb. podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009, a stejně postupoval i dovolací soud.

Pro závěr, zda skutečnosti, které byly uplatněny v odvolání, jsou nové , je rozhodné, zda byly v řízení před soudem prvního stupně některým účastníkem řízení uvedeny nebo zda v průběhu tohoto řízení jinak vyšly najevo. Pokud se tak stalo, pak z hlediska § 205a odst. 1 o. s. ř. byly uplatněny před soudem prvního stupně .

V odvolání proti rozsudkům, které byly vydány ve sporném řízení, lze uvést nové skutečnosti a důkazy jen za podmínek uvedených v ustanovení § 205a odst. 1 o. s. ř. Jestliže však odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zruší a vrátí mu věc k dalšímu řízení [§ 219a, § 221 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], vrací se věc znovu do stadia prvostupňového řízení před skutkovou instanci , kde kromě jiného v celém rozsahu opět platí i zvláštní poučovací povinnost podle ustanovení § 118a o. s. ř.; účastník může uvádět nové skutečnosti a navrhovat nové (další) důkazy, aniž by byl omezován tím, že v předchozím řízení před soudem prvního stupně této možnosti nevyužil; účinky zákonné koncentrace tím nejsou dotčeny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 8. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4419/2008, uveřejněný pod číslem 27/2010 ve Sbírce soudního rozhodnutí a stanovisek).

V dané věci je proto podstatné, že rozhodné skutečnosti potřebné pro posouzení počátku běhu promlčecí doby (tj. datum, kdy bylo pojistné plnění poskytnuto poškozenému a kdy byl uhrazen delegační poplatek), byly žalobkyní uvedeny v odvolání proti předchozímu rozhodnutí soudu prvního stupně. Poté, co odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení se závazným právním názorem na aplikaci § 101 obč. zák. pro řešení otázky promlčení nároku a s instrukcemi, jak dále ve věci postupovat, je v tomto dalším řízení před soudem prvního stupně podané odvolání již součástí spisu a tvrzení v něm obsažená nelze považovat za nové skutečnosti ve smyslu § 205a o. s. ř. Dovolateli tedy nelze přisvědčit, že by odvolací soud při svém rozhodnutí, jež je napadeno dovoláním, postupoval v rozporu se zásadou neúplné apelace, když přihlédl ke skutkovým tvrzením žalobkyně obsaženým v odvolání proti předchozímu rozsudku soudu prvního stupně.

Jak vyplývá z výše uvedeného, dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. není naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalovaného podle § 243b odst. 2 části věty první před středníkem, o. s. ř. zamítl.

Dovolání rovněž napadá výroky o nákladech řízení, které ač jsou součástí rozsudku mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé. Přípustnost dovolání proti těmto výrokům nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod číslem 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalovaný neměl v dovolacím řízení úspěch a žalobkyni v této fázi řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2013

JUDr. Marta Škárová
předsedkyně senátu