25 Cdo 4061/2015
Datum rozhodnutí: 21.10.2015
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř., § 241a odst. 2 o. s. ř., § 243c odst. 1 o. s. ř.



25 Cdo 4061/2015


U S N E S E N Í
Nejvyšší soud České republiky rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Martou Škárovou v právní věci žalobce Bc. L. R. , zastoupeného JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti žalovanému Českému telekomunikačnímu úřadu, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 58/219, IČO: 701 06 975 , o 1 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 21/2014, o dovolání žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2015, č. j. 25 Co 18/2015-18, takto:

Dovolání se odmítá.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.):
Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 24. listopadu 2014, č. j. 31 C 21/2014-10 odmítl podání žalobce pro vady, pro které nelze v řízení pokračovat.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2015, č. j. 25 Co 18/2015-18, rozhodnutí obvodního soudu potvrdil. Vzhledem k tomu, že z podání žalobce nebylo patrno, zda se nejedná o trestní oznámení, nebylo zřejmé, kterému soudu je určeno, čeho se týká a co podáním žalobce sleduje, byl žalobce soudem prvního stupně vyzván k doplnění podání a poučen, že je potřeba objasnit, co je předmětem řízení, aby bylo možno posoudit, zda jsou splněny podmínky pro ustanovení zástupce, konkrétně, zda to vyžaduje ochrana zájmů žalobce a zda se nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, včetně poučení o následcích nesplnění výzvy soudu. Přesto žalobce své podání ani dodatečně nedoplnil. K odvolání pak přiložil listinu, jíž doplnil své podání, avšak ani z ní není jasné, co by mělo být předmětem řízení. Soud uzavřel, že se jedná o vady, které brání pokračování v řízení, je tedy namístě, aby takové podání bylo odmítnuto.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Namítá, že se soudy odchýlily od rozhodovací praxe dovolacího soudu, když se nevypořádaly s jeho žádostí o ustanovení zástupce dle ust. § 30 o. s. ř. K přípustnosti dovolání uvedl, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2014.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a důvod dovolání, je jeho obligatorní náležitostí. Z obsahového hlediska však dovolání žalobce nesplňuje požadavky na vymezení předpokladů jeho přípustnosti, když rezignoval na uvedení právní otázky, na níž závisí napadené rozhodnutí a při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe, nebo otázky dosud neřešené nebo dovolacím soudem rozhodované rozdílně, popřípadě má-li být již vyřešená právní otázka posouzena jinak. Pokud dovolatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2014, sp. zn. 30 Cdo 135/2014, od něhož se měl odvolací soud odchýlit, toto rozhodnutí se netýká problematiky zastavení řízení pro vady podání.

Rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na závěru, že podání dovolatele je po obsahové stránce naprosto nedostačující, není patrno, co by mělo být předmětem řízení, a to ani po jeho doplnění, a pro tyto vady nebylo možno posoudit, zda z důvodu ochrany práv dovolatele je ustanovení zástupce nutné, ani zda se z jeho strany nejedná o zřejmě bezúspěšné uplatňování či bránění práva. Námitky v dovolání jeho přípustnost v dané věci nezakládají, neboť nejde o otázku hmotného ani procesního práva, na níž rozhodnutí odvolacího soudu závisí (§ 237 o. s. ř.). Vymezení, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání proti napadenému rozhodnutí je přitom povinnou náležitostí dovolání (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), jejíž absence vede k tomu, že dovolání není projednatelné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2013, sp. zn. 29 ICdo 12/2013).

Nejvyšší soud proto dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl, neboť v dovolacím řízení nelze pro uvedený nedostatek pokračovat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. července 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. října 2015


JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu