25 Cdo 406/2017
Datum rozhodnutí: 21.03.2017
Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.



25 Cdo 406/2017


U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marty Škárové a soudců JUDr. Roberta Waltra a JUDr. Ivany Tomkové v právní věci žalobkyně: Bc. B. M. , zastoupena Mgr. Pavlem Hubálkem, advokátem se sídlem Praha 1, Na Příkopě 1047/17, proti žalované: D. K. , zastoupená Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem Praha 1, Karlovo nám. 24, o vzájemném návrhu žalované na náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 56 C 105/2011, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. září 2016, č. j. 15 Co 259/2016-517, takto: I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení 3 640 Kč k rukám Mgr. Vojtěcha Novotného, advokáta se sídlem Praha 1, Karlovo nám. 24, do tří dnů od právní moci toho usnesení.
Stručné odůvodnění (§ 243f odst. 3 o. s. ř.): Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 5. února 2016, č. j. 14 C 128/2011-175, z důvodu zpětvzetí žaloby zastavil řízení o vzájemném návrhu žalované na zaplacení částky 84 000 Kč z titulu náhrady za ztížení společenského uplatnění, co do částky 2 160 Kč vzájemný návrh zamítl, žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované 55 560 Kč a na náhradě nákladů řízení 131 803 Kč. Již předtím bylo mezitímním rozsudkem v této věci rozhodnuto o základu nároku uplatněného vzájemným návrhem tak, že nárok žalované vůči žalobkyni je co do základu oprávněný. Soud přiznal žalované na náhradě ušlého zisku 48 000 Kč, na výdajích v souvislosti s hospitalizací a na bolestném 7 440 Kč a co do částky 2 160 Kč vzájemný návrh zamítl.

K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. září 2016, č. j. 15 Co 259/2016-517, rozsudek soudu prvního stupně v napadených výrocích o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované 55 560 Kč a nahradit jí náklady řízení změnil jen ohledně výše náhrady nákladů řízení na částku 111 059 Kč, jinak jej v těchto výrocích potvrdil a rozhodl o povinnosti žalobkyně k náhradě nákladů odvolacího řízení ve výši 21 598,50 Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného a procesního práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu. Namítá, že soudy vyšly z mezitímního rozsudku, který je vadný, neboť soud neprovedl všechny navržené důkazy a nevyslechl účastníky řízení, a porušil tak jejich práva. Dovozuje, že žádné zranění žalované nezpůsobila, tvrzení žalované o ušlém zisku je účelové a rovněž účelový byl její požadavek na náhradu za ztížení společenského uplatnění, který vzala zpět. Odvolací soud na nedostatečně zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval § 442 odst. 1 obč. zák., nesprávně rozhodl i o náhradě nákladů řízení, neboť aplikoval § 150 o. s. ř. ve věci vzájemného návrhu přesto, že nebyly dány předpoklady, a naopak žalobkyni nepřiznal náhradu nákladů řízení, když řízení částečně zastavil. Navrhla, aby soud dovolací napadený rozsudek zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Ve vyjádření k dovolání žalovaná uvedla, že žalobkyně brojí převážně do oblasti dokazování, navíc za situace, že bylo pravomocně rozhodnuto o základu nároku, a v dovolání jsou namítány vady řízení, v němž bylo rozhodnuto mezitímním rozsudkem. V reakci na skutkové námitky žalovaná zopakovala soudem učiněná skutková zjištění ve vztahu k ušlému zisku, vyjádřila se k jednotlivým námitkám i k aplikaci § 150 o. s. ř. Dovolání považuje na zcela nedůvodné, žalobkyně konkrétně nevymezila, v čem spatřuje přípustnost dovolání, v čem je rozpor napadeného rozhodnutí s ustálenou rozhodovací praxí a v čem spatřuje tvrzenou odchylku. Navrhla, aby dovolání žalobkyně bylo jako nepřípustné odmítnuto, případně zamítnuto. Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, účastníkem řízení, zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 2, 3 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Přípustnost dovolání proti rozhodnutí se posuzuje u každého nároku zvlášť bez ohledu na to, zda o nich bylo rozhodnuto v jednom řízení jedním rozsudkem (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, ze dne 28. 9. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2136/99). Dovolání není podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné proti rozhodnutím, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč. Žádný z jednotlivých samostatných nároků na náhradu škody, o nichž bylo v dané věci rozhodnuto napadeným rozsudkem, nepřevyšuje uvedenou částku.

Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, dovolání žalobkyně není podle § 237 o. s. ř. přípustné, neboť z obsahového hlediska nesplňuje předpoklady přípustnosti, když v něm není vymezeno, která konkrétní právní otázka řešená odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí se odchyluje od dosavadní rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolatelka sice namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení právní otázky, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, aniž je však patrno, konkrétně od které ustálené rozhodovací praxe se při řešení určité právní otázky odvolací soud odchýlil, či která rozhodnutí Nejvyššího soudu nebyla dle jejího názoru respektována (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2014, a ze dne 11. 7. 2013, sen. zn. 29 NSČR 51/2013).

Dovolatelka v podstatě pouze popsala, s čím nesouhlasí, a namítla nesprávné zjištění skutkového stavu a vadný mezitímní rozsudek. Nehledě na obecnou formulaci a povšechné výtky, týkající se rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, nelze dovolatelce přisvědčit, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení (srov. § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.), jestliže uplatněné výtky vycházejí z jiného skutkového stavu, než na jakém spočívá napadené rozhodnutí. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o výjimečnosti případu a o důvodech hodných zvláštního zřetele pro aplikaci ust. § 150 o. s. ř., které soud prvního stupně spatřoval ve skutkových okolnostech dané věci, pro které by v tomto konkrétním případě bylo nespravedlivé ukládat náhradu nákladů řízení protistraně. Skutkové odůvodnění aplikace § 150 o. s. ř. je plně dostačující. Námitky dovolatelky, jež směřují proti skutkovým závěrům soudů obou stupňů, nejsou předmětem dovolacího přezkumu a nezakládají přípustnost dovolání.

Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. § 243c odst. 1, 2 o.s.ř odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení nemusí být odůvodněn (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 21. března 2017

JUDr. Marta Škárová předsedkyně senátu