25 Cdo 4050/2007
Datum rozhodnutí: 20.11.2009
Dotčené předpisy:





25 Cdo 4050/2007


U S N E S E N Í


Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně V. O., spol. s r. o., zastoupené advokátkou, proti žalované L. S., za účasti Č. p., a. s., jako vedlejšího účastníka na straně žalované, o 70.365,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. 15 C 206/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 30. dubna 2007, č. j. 12 Co 756//2006-161, takto:


I. Dovolání se odmítá.


II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.


O d ů v o d n ě n í:


Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci rozsudkem ze 30. 4. 2007, č. j. 12 Co 756//2006-161, k odvolání žalobkyně potvrdil rozsudek Okresního soudu v Šumperku ze dne 24. 3. 2006, č. j. 15 C 206/2004-139, ve výrocích, jimiž soud prvního stupně zamítl žalobu ohledně částky 70.365,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky i vůči státu; odvolací soud rozhodl rovněž o náhradě nákladů odvolacího řízení. Vyšel ze zjištění okresního soudu, že při dopravní nehodě dne 19. 8. 2001 bylo poškozeno vozidlo ve vlastnictví žalobkyně, které řídil B. K. a narazil do zadní části vozidla ve vlastnictví žalované, provádějící odbočovací manévr. S ohledem na závěry znaleckého posudku, že žalovaná za sebou vozidlo žalobce mohla vidět a mohla nehodě zabránit tím, že by přerušila své odbočování, což se nestalo (nedbala tedy zvýšené opatrnosti, když se náležitě nepřesvědčila o situaci za ní a špatně ji odhadla), soud stanovil její míru účasti na způsobené škodě podle § 431 obč. zák. v rozsahu 60%. Míru účasti žalobkyně na způsobené škodě v rozsahu 40% odůvodnil překročením rychlosti odpovídající v daném případě konkrétním okolnostem tak, aby byl řidič schopen zastavit vozidlo na vzdálenost, na kterou měl rozhled a mohl reagovat na situaci v provozu. Výše škody byla určena podle znaleckého posudku jako rozdíl obvyklé ceny vozidla (100.000,- Kč) a obvyklé ceny poškozeného vozidla (35.000,- Kč), tj. 65.000,- Kč; žalovaná tak byla zavázána k zaplacení 39.000,- Kč s příslušenstvím. Odvolací soud přisvědčil i závěru, že provedla-li žalobkyně opravu tzv. totálně zničeného vozidla za částku 109.365,- Kč, tj. za částku přesahující cenu vozidla, aniž tím bylo dosaženo hodnoty vozidla před poškozením, nešlo o účelnou opravu a její náklady nejsou v příčinné souvislosti se škodnou událostí.


Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, že výši škody je třeba stanovit způsobem, kdy se od obvyklé ceny vozidla odečte obvyklá cena vozidla poškozeného. Skutečnou škodou podle dovolatelky není jenom snížení majetkového stavu poškozeného žalobce, které nastalo v okamžiku nehody, ale i náklady, které bylo potřeba po nehodě vynaložit na uvedení poškozené věci do původního stavu. Dále nesouhlasí se způsobem stanovení podílu žalobkyně na způsobené škodě. Ze znaleckého posudku Ing. K. jednoznačně vyplývá, že příčinou dopravní nehody bylo počínání žalované, přesto soud dovodil, že podíl na nehodě způsobený provozem vozidla žalobkyně je 40%. Dovolatelka poukazuje na to, že při hodnocení míry účasti obou provozovatelů na způsobení celkové škody vzniklé ze střetu jejich vozidel podle § 431 obč. zák. je třeba zkoumat jednotlivé skutkové okolnosti konkrétního střetu, které byly jeho hlavními příčinami, a to nikoliv izolovaně, nýbrž všechny ve vzájemné souvislosti z hlediska jejich významu pro vznik škody. Navrhuje proto, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, a dále přiznal žalobkyni náhradu nákladů dovolacího řízení.


Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) po zjištění, že dovolání bylo proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., dospěl k závěru, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dovolací soud postupoval podle dosavadních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 7. 2009 srov. čl. II, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony), přičemž podle ustanovení § 243c odst. 2 o.s.ř., ve znění účinném od 23. 1. 2009 (čl. II, bod 12, část věty za středníkem zákona č. 7/2009 Sb.) odůvodnění obsahuje pouze stručný výklad důvodů, pro které je dovolání nepřípustné.


Žalobce dovoláním napadá rozsudek odvolacího soudu ve věci samé, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby, aniž mu předcházelo rozhodnutí zrušovací [nejde tak o přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. a), b) o.s.ř.]; dovolání tak může být podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu.


Námitkami ohledně míry účasti žalobkyně a žalované na způsobené škodě nezpochybňuje dovolateka právní posouzení věci, nýbrž skutková zjištění soudů obou stupňů, na jejichž základě byla věc posouzena po právní stránce. Je tedy zřejmé, že ve skutečnosti uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o.s.ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), jímž přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. založit nelze, neboť jej lze uplatnit pouze tehdy, je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o.s.ř. Jde navíc o posouzení konkrétních okolností, typických pouze pro tento jedinečný případ, aniž by šlo o závěry způsobilé mít vliv na rozhodování jiných obdobných případů, nejde proto ani z tohoto pohledu o otázku zásadního právního významu, pro kterou by se otevírala přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o.s.ř.


V otázce určení výše škody je napadené rozhodnutí v souladu s ustálenou judikaturou dovozující, že při poškození věci použité (opotřebené) se hradí rozdíl mezi hodnotou věci před poškozením a hodnotou použitelných zbytků, jde-li o takový rozsah a charakter poškození, že oprava je neúčelná, neboť její cena přesahuje hodnotu věci před poškozením (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 30. 11. 1988, 1 Cz 82/88, publikovaný pod č. 25 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1990, či rozsudek téhož soudu ze dne 23. 9. 2008, sp. zn. 25 Cdo 977/2007, publikovaný pod C 6557 v Souboru civilních rozhodnutí NS, C. H. Beck).


Konečně směřuje-li dovolání výslovně i proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům neobsahuje), není přípustné, neboť se nejedná o rozhodnutí ve věci samé a jeho přípustnost není založena ani ustanovením § 238, § 238a a § 239 o.s.ř., protože rozhodnutí o nákladech řízení není mezi tam vyjmenovanými rozhodnutími (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, publikované pod č. 4 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2003).


Z výše uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje z pohledu uplatněných dovolacích námitek proti rozhodnutí odvolacího soudu, vůči němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; Nejvyšší soud ČR je proto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.


O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. za situace, kdy žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch, avšak žalované žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.


Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.


V Brně dne 20. listopadu 2009





JUDr. Petr Vojtek, v. r.


předseda senátu