25 Cdo 4046/2015
Datum rozhodnutí: 26.01.2016
Dotčené předpisy: § 447 odst. 3 obč. zák.




25 Cdo 4046/2015


ČESKÁ REPUBLIKA
ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Petra Vojtka a soudců JUDr. Marty Škárové a JUDr. Roberta Waltra v právní věci žalobkyně N. N. , zastoupené JUDr. Zuzanou Špitálskou, advokátkou se sídlem v Praze 5, Plzeňská 232/4, proti žalované Kooperativa pojišťovně, a. s., Vienna Insurance Group , se sídlem v Praze 8, Pobřežní 665/21, IČO 47116617, o 483.639,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 28 C 109/2013, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 3. 2015, č. j. 22 Co 421/2014-84, takto:

I. Dovolání se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:


Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 7. 7. 2014, č. j. 28 C 109/2013-67, zamítl žalobu o zaplacení 483.639,- Kč s příslušenstvím, zastavil řízení ohledně částky 6.457,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaná dne 11. 4. 2008 utrpěla vážná zranění při dopravní nehodě, kterou způsobil J. M., pojištěný u žalované pro odpovědnost za újmu způsobenou provozem vozidla. Žalobkyně má v důsledku toho částečně ochrnuté všechny čtyři končetiny, trpí závažnými psychickými poruchami a v běžném životě je odkázána na pomoc druhé osoby. Po ukončení základní školní docházky nastoupila na speciální školu s individuálním vzdělávacím plánem, kde studuje s pomocí osobní asistentky obor cukrářka. Žalobu na náhradu za ztrátu na výdělku od 1. 7. 2010, kdy žalobkyně ukončila základní školní docházku, do 31. 3. 2013 soud zamítl s odůvodněním, že v tomto období jí nemohl vzniknout nárok podle § 447 odst. 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen obč. zák. ), neboť žalobkyně se studiem na střední škole připravuje na své budoucí povolání.

Městský soud v Praze k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 12. 3. 2015, č. j. 22 Co 421/2014-84, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Skutková zjištění i právní posouzení soudu prvního stupně označil za správná, nebylo totiž žalobkyní tvrzeno ani prokazováno, že by se snad, nebýt poškození zdraví, po absolvování základní školy již dále nevzdělávala. Naopak bylo doloženo, že před zraněním ve škole prospívala řádně, aktivně se zajímala o tanec s plánem jít na konzervatoř (z tohoto důvodu ostatně byla v jiném soudním řízení u Městského soudu v Praze zvýšena náhrada za ztížení společenského uplatnění). Protože v období, za které požaduje náhradu za ztrátu na výdělku, by žalobkyně při obvyklém běhu událostí nedokončila ani současný tříletý učební obor, nemohla v něm dosáhnout žádného výdělku, a náhrada za jeho ztrátu jí proto nepřísluší.

Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 o.s.ř. s tím, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nesprávné právní posouzení věci spatřuje v interpretaci ustanovení § 447 odst. 3 obč. zák. ohledně vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku u žáka základní školy. Zákon ve vztahu k takovému žáku za okamžik vzniku nároku výslovně uvádí den, kdy měla skončit povinná školní docházka, nikoli den, kdy skončí příprava na povolání. V opačném případě by nebylo možné přesně a předvídatelně stanovit, po jak dlouhou dobu by se poškozený mohl dalším studiem připravovat na budoucí povolání, a nárok by nakonec mohl být posouzen i jako promlčený. Nebýt úrazu, ukončila by žalobkyně povinnou školní docházku ve školním roce 2009/2010, tedy ke dni 30. 6. 2010, není proto rozhodné, že se nyní připravuje na budoucí povolání na speciální škole. Uvedla-li v řízení o náhradu za ztížení společenského uplatnění, že chtěla jít na konzervatoř, je to také bez významu, protože šlo o nárok nesouvisející s žalobou o náhradu za ztrátu na výdělku, navíc takové řízení vůbec nemuselo probíhat a takové zjištění by soud poté nemohl učinit . Z těchto důvodů navrhuje, aby dovolací soud změnil rozsudek odvolacího soudu a žalobkyni přiznal žalovaný nárok včetně příslušenství.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o.s.ř.) shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o.s.ř.), zastoupenou advokátkou ve smyslu § 241 o.s.ř. a je přípustné podle § 237 o.s.ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na řešení otázky okamžiku vzniku nároku na náhradu za ztrátu na výdělku u žáků či studentů, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena. Dovolání není důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 1 o.s.ř.) může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav věci nesprávně aplikoval.

Vzhledem k ustanovením § 3028 odst. 3 a § 3079 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014, se věc posuzuje podle dosavadních předpisů, tedy podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále opět jen obč. zák. nebo občanský zákoník ), neboť jde o právní poměry vzniklé před 1. 1. 2014.

Podle § 447 odst. 1 obč. zák. náhrada za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při invaliditě činí rozdíl mezi průměrným výdělkem před poškozením a výdělkem dosahovaným po poškození s připočtením případného invalidního důchodu.

Nárok na náhradu za ztrátu na výdělku je jedním z dílčích nároků spojených s poškozením zdraví. Rozlišuje se ztráta na výdělku po dobu pracovní neschopnosti, kdy je poškozený vyřazen z dosavadního pracovního zapojení, a po jejím skončení, kdy může nastat snížení pracovní způsobilosti vyvolané zdravotními následky a z toho plynoucí dopady do dalšího možného pracovního zařazení. Z tráta na výdělku po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě se hradí peněžitým důchodem (v případě náhrady za již uplynulé období jednorázovou částkou), a jde přitom o náhradu majetkové újmy. Neodškodňuje se totiž samotná ztráta či snížení pracovní způsobilosti, nýbrž až majetková újma projevující se tím, že v důsledku trvalé ztráty (snížením) pracovní způsobilosti vlivem újmy na zdraví přichází poškozený zcela či zčásti o výdělek, kterého by jinak dosáhl. Škoda spočívající ve ztrátě na výdělku má majetkový charakter a stanoví se ve výši rozdílu mezi průměrným výdělkem poškozeného před poškozením a výdělkem, pokud je dosahován po poškození (§ 447 obč. zák. - náhrada po pracovní neschopnosti), k němuž je třeba připočítat případný invalidní nebo částečný invalidní důchod poskytovaný z téhož důvodu; tímto způsobem jsou vyjádřeny snížení (omezení) nebo ztráta pracovní způsobilosti poškozeného a jeho neschopnost dosahovat pro následky újmy na zdraví stejného výdělku jako před poškozením. Zákon tedy vychází z toho, že po skončení pracovní neschopnosti či při invaliditě vzniká poškozenému újma, je-li v důsledku poškození zdraví natolik snížena jeho pracovní způsobilost, že nemůže vykonávat buď žádnou práci, anebo jen takovou práci, která je méně finančně ohodnocena, takže se oproti stavu před poškozením sníží jeho výdělek. Měřítkem této újmy je srovnání průměrného výdělku před poškozením s nově dosahovaným příjmem, který může být ovlivněn tím, zda a v jaké výši poškozený pobírá (částečný) invalidní důchod.

Podle § 447 odst. 3 obč. zák., ve znění účinném od 1. 1. 2007, náhrada za ztrátu na výdělku přísluší žáku nebo studentu ode dne, kdy měla skončit povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, a) po dobu, o kterou se následkem úrazu, popřípadě nemoci z povolání prodloužila jeho povinná školní docházka, studium nebo příprava pro povolání, b) po dobu neschopnosti pro úraz nebo nemoc z povolání, c) po dobu trvání invalidity třetího stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, d) po dobu trvání invalidity prvního nebo druhého stupně vzniklé v souvislosti s úrazem nebo nemocí z povolání, nebo byl-li v této souvislosti uznán osobou se zdravotním postižením, pokud vlastní vinou nezameškává příležitost k výdělku vykonáváním práce pro něho vhodné.

Toto ustanovení bylo do občanského zákoníku vloženo s účinností od 1. 1. 2007 zákonem č. 264/2006 Sb. v souvislosti s přijetím zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce. Jeho smyslem je umožnit odškodnění ztráty pravděpodobného výdělku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 25 Cdo 1998/2011, publikovaný pod C 12300 v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck), ke které došlo v důsledku újmy na zdraví i u žáků a studentů, tudíž u osob, které se teprve připravují na své budoucí povolání a v době ztráty pracovní způsobilosti ještě žádného výdělku nedosahují. Tyto oprávněné osoby jsou bez další definice označeny jako žáci a studenti a zejména na základě zákonů č. 561/2004 Sb., o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon), a č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), lze mít za to, že žák prochází systémem základního a středního vzdělávání (§ 45 a 58 školského zákona), zatímco studentem se rozumí osoba v systému vyššího odborného (§ 92 školského zákona), resp. vysokoškolského vzdělávání (§ 3 zákona o vysokých školách). Pro konzervatoře platí, že na nich studují žáci, ať již dosahují středního nebo vyššího odborného vzdělání (§ 87 školského zákona).

Zároveň se rozlišují čtyři situace, které se odvíjejí od okamžiku předpokládaného ukončení přípravy na povolání a možného nástupu k výkonu výdělečné činnosti. Újma na zdraví může dobu přípravy prodloužit, proto se hradí ztráta na výdělku za období, od nějž měl poškozený získat pravidelný příjem, do okamžiku, než mu zdravotní stav umožní přípravu dokončit a skutečně do zaměstnání nastoupit [písmeno a)]. Náhrada náleží též za dobu trvající pracovní neschopnosti [písmeno b)]. Jestliže újma na zdraví brání úplnému zapojení do výdělečné činnosti, hradí se ztráta na výdělku po celou dobu, kdy tento stav trvá, tedy teoreticky i po celé produktivní období, které poškozený nemůže využít [písmeno c)]. Stejné pravidlo pak pokrývá i částečnou pracovní nezpůsobilost s výhradou případu, kdy poškozený vlastní vinou zamešká vhodnou příležitost dosáhnout vlastní prací výdělku [písmeno d)]. Z uvedeného je zřejmé, že okamžik, kdy za obvyklého běhu událostí mělo dojít ke skončení devítileté povinné školní docházky (§ 36 odst. 1 a § 43 školského zákona), nemusí být vždy rozhodující, neboť pokračuje-li žák ve studiu na střední škole či konzervatoři nebo se později stane studentem vysoké školy, odvíjí se okamžik vzniku nároku podle § 447 odst. 3 obč. zák. od ukončení studia či přípravy na povolání, jak plyne z výslovné dikce tohoto ustanovení. Jinými slovy, pokračuje-li žák po skončení povinné školní docházky ve studiu, stále se připravuje na své budoucí povolání, a o případné náhradě za ztrátu na pravděpodobném výdělku tak lze uvažovat až okamžikem, kdy ukončením tohoto studia získá možnost svou pracovní činností dosahovat výdělku.

V projednávané věci bylo zjištěno (skutková zjištění podle § 241a odst. 1 o.s.ř. dovolacímu přezkumu nepodléhají, nejsou ani dovoláním zpochybňována), že dovolatelka vzhledem ke svým studijním výsledkům a zájmům zcela reálně plánovala pokračovat ve svém vzdělávání na konzervatoři, ale v důsledku utrpěné újmy na zdraví musela nakonec zvolit speciální střední odbornou školu s individuální pomocí, kde se v době podání žaloby nadále připravovala na jiné povolání. V posuzované věci se jedná o typový případ uvedený v § 447 odst. 3 písm. a) obč. zák., neboť uplatněný nárok na náhradu za ztrátu na výdělku pokrývá období od předpokládaného skončení pravidelné školní docházky do podání žaloby v době, kdy žalobkyně po opakování 7. ročníku základní školy pokračovala v docházce na speciální školu s individuálním vzdělávacím plánem (VOS, SOŠ a SOU v Bzenci, obor cukrářka). Jestliže ovšem žalobkyně po skončení povinné školní docházky pokračuje ve studiu či přípravě na povolání, nelze prozatím určit, zda a nakolik úraz prodloužil dobu její přípravy pro výkon povolání; nárok na náhradu za ztrátu na výdělku jí tudíž za požadované období nevznikl.

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je z pohledu uplatněného dovolacího důvodu správné, a Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 o.s.ř. zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř., neboť dovolání žalobkyně bylo zamítnuto a žalované žádné náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 26. ledna 2016

JUDr. Petr Vojtek předseda senátu